3. Vlčí žal

   Kdysi býval člověkem a nazývali ho králem soubojů.

   Síla, obratnost a touha vítězit v něm zůstala. Stal se vůdcem smečky dřív, než uplynul jediný rok.

Zůstala v něm i velkorysost, která dovolila starému vůdci běhat dál se smečkou, dokud mu stačil dech.

   I vlci mají vzpomínky, ale schopnost trápit se kvůli minulosti je jim cizí.

   Byl šťastný, miloval svůj život, své vlky, kteří ho následovali.

Když se k nim za nocí, kdy se měsíc na obloze měnil v bílé kolo, otáčel s vyceněnými tesáky, nerozuměl sám sobě. Vrčel a chňapal po nich tak dlouho, až se s nešťastným kňučením obrátili na útěk. Dál uháněl sám, šedý stín ve stříbřitém světle, až k obrovskému padlému stromu, kde ho v oné noci našla Královna vlků.

   Vtiskl se do vývratu a přitiskl ke spleteným kořenům.

   Slunce vykreslilo na zem pokrytou jehličím dlouhé stíny kmenů a Štěpán se stal znovu člověkem.

   Zůstával ve své skrýši, ztuhlý strachem a napětím, nahý a bezbranný. Přečkal den, jen málo si vědom sám sebe. Pak se vrátil ke smečce.

   Při dvanácté proměně se jeho lidské vědomí vrátilo.

   Proměna bolela.

   Vzpomínky bolely víc.

   Naplnily mu hlavu a zkroutily jeho tělo do uzlíčku užaslého a trýznivého žalu, který mrazil jako led a pálil jako oheň.

   Vybavoval si jednu scénu za druhou.

   Sám sebe na kolenou, mezi Kristýnou a Filipem, když skládal velkou přísahu a tišil své pochybnosti důvěrou, kterou choval k ní i k němu.

  Jejich tajnůstkářství a přezíravé pohrdání.

  Svoji bezmocnou oddanost.

  Kristýnin smích, tichý a neupřímný, když žertovala – žertovala! – ve chvíli, kdy z něj činila figurku na své šachovnici.

   Filipovy rysy tvrdé jako kámen, když ho stroze vykázal ze dveří místnosti, kde ležel v bezvědomí Jáchym.

   Kristýnino objetí a její ruce v jeho vlasech, když ho hladila po vlasech v chabé nápodobě útěchy.

Při téhle vzpomínce se vyškrábal ze svého úkrytu a dlouho zvracel, schoulený na kolenou, a po tvářích mu stékaly horké slzy.

   Rád by ten proud zastavil, ale vzpomínky se řinuly dál, nemilosrdně, bez ustání.

   Ještě ve chvíli, kdy splnil svůj neblahý úkol a zhroutil se jim do náruče, doufal v jejich laskavost.

   Věřil, že alespoň se schránkou, která z něj zbude, naloží s úctou.

   Dostalo se mu klece a pout, stejně jako nepříteli.

   Nebyli to oni, kdo jej okradli o jeho lidství. Jejich slova a činy ho však mučily víc než zloba protivníka.

   Protože je za nepřátele nepovažoval.  
   Za soumraku ho začala kůže pálit k nesnesení. Svaly se přetavovaly, kosti lámaly a opět srůstaly. Skučel a sténal, přesto vítal důvěrně známé trápení s radostí. Čekal, že vzpomínky zmizí. Že bude zase volný.

   Jenomže vzpomínky zůstaly s ním. Skryté pod vědomím zvířete, kdykoliv připravené vyplout na povrch, ať už z jeho vůle nebo bez ní.

Vlci znají bolest. Litovat sami sebe ale neumějí.

Naučil se s ní žít.

 Další