2. Vlčí volání

  Hrůza nezná slitování. Hnala ho dál, bez odpočinku, do vyčerpání.

   Když konečně klesl k zemi, zrak se mu kalil a ve svalech cítil bolestivé škubání.

   Z posledních sil se vtiskl pod padlý kmen a zůstal bezvládně ležet, víc mrtvý než živý, s čenichem zabořeným ve vlhké hlíně. Děs trval dál. Myslí mu vířily syrové představy, zlověstné obrazy, nezřetelné vzpomínky, nepochopitelné zvuky. Tichounce zakňučel.

   Bolavý kaleidoskop ostrých střepů se v jeho hlavě otáčel pomaleji a pomaleji, až ho vystřídala prázdnota, rozlézající se a mrazivá jako severák na ledové pláni. Schoulil se do klubíčka, aby se zahřál. Jenomže chlad přicházel zevnitř.

   Tělo pod hustou šedou srstí už začínalo tuhnout a vědomí se vytrácelo do noci, když se k jeho zádům přitisklo jiné tělo a teplý jazyk mu olízl tvář. Povzdechl a klidně usnul, jako mládě u matky v bezpečném doupěti. Jako vlče, kterým nikdy nebyl.

   Dvě noci ho Královna vlků zahřívala a šeptala do jeho uší písně o měsíci, o vlčích hrách, o stopách v bílém sněhu. Třetí noc vyvedla Štěpána na první lov.

   Zůstali spolu do dalšího úplňku. Naučila ho štvát zvěř, vyhledávat úkryt, vyhýbat se pastím. A lidem.

   Zůstala s ním a tišila jeho pláč, když se svíjel bolestí prvního přeměnění.

   Pak ho přivedla ke smečce.

   Díval se stranou, když ho vůdce smečky, hubený a zjizvený černý vlk, podezíravě očichával. Přijal vykázané místo mezi odrostlými vlčaty. Když se smečka rozběhla, srovnal krok do rytmu ostatních tlap a svůj hlas přidal ke společnému vytí.

   Stal se vlkem mezi vlky.

   Jeho duše už nebyla prázdná.

Další