Nevelké město pod horami se
koupalo v mléčně bílém světle. Měsíc nahlížel do oken, obkresloval reliéfy
lomenic a v ulicích vytvářel tůně tmy, ve kterých se obezřetně plížily
šelmy.
Když na obloze doroste
úplněk, vlci jsou bdělejší než jindy a spánek lidí je neklidný.
V podkroví hostince,
který poskytoval útočiště poutníkům, stříbrné světlo ozařovalo malou místnost.
Odrazilo se od čepele, která nafialověle zasvětélkovala, a dopadlo na víčka
spícího muže.
Filip se s trhnutím
probral a prudce se vztyčil. Zády k oknu se rýsovala temná silueta muže.
Seděl na židli a přes kolena měl položený jeho vlastní meč.
Pak se muž pohnul a měsíční
světlo dopadlo na jeho obličej.
Filip zadržel dech. Tvář,
kterou neviděl už čtyři roky a nemyslel si, že ji ještě někdy spatří. Tak
známá, a přece tak cizí.
„Ty!“ vypravil ze sebe.
Noční návštěvník mlčel. Jeho
nehybné oči se třpytily, ostražitě a nevyzpytatelně. Byly jiné, než si je Filip
pamatoval. Jinak se Štěpán změnil jen málo. Snad o něco hubenější,
v pomačkané lněné haleně a širokých venkovských kalhotách, které zřejmě
stáhl ze šňůry natažené mezi jabloněmi u nějaké chalupy.
„Přišel jsi mě zabít?“
Štěpánova tvář se opět
skryla ve stínu.
„Vlci takhle nezabíjejí. Zabíjejí kvůli potravě a pro svou obranu.“
Hlas zněl prázdně a
vyprahle. Nepoužívaně.
„Hlad nemám a bránit se… není
čemu. Teď. A tehdy – jsem se bránit nesměl.“
Výčitka v těch slovech
byla ostřejší než čepel fialového meče.
Filip mlčel, protože nevěděl,
co říct. Štěpánovy oči se propadly do propastí minulosti. Světlo tiše posouvalo
stíny na prkenné podlaze.
Pak Štěpán promluvil znovu.
„Vlky žene k zabíjení
hlad nebo strach. Jenomže…“ zvedl meč proti bílé tváři měsíce, „ já nejsem tak
docela vlk.“
Zálibně přejel prsty po
čepeli a zamumlal, spíš pro sebe než k Filipovi:
„Tohle mi opravdu chybí.“
Filip vztáhl ruku po své
zbrani, ale zastavil ho hrot směřující k jeho hrudi.
„Nehýbej se!“ zavrčel Štěpán
tiše a výhružně.
Ze dvora se ozvalo několik
zavrčení v odpověď.
„Tys je přivedl s sebou?“
vyjel Filip. „Vlky? Sem do města?“
„A proč ne? Nerad chodím sám.
Nevím, co se dá od lidí očekávat. Nebo spíš… vím to moc dobře. Moji vlci nikomu
neublíží – když nebudou muset.“
Štěpánovy oči zářily v šeru
vlčím světlem a Filip jejich upřený pohled zachmuřeně oplácel.
„Proč jsi tady, Štěpáne?“
„Proč,“ opakoval zamyšleně Štěpán. Zvolna stáhl meč a opět pohladil
chladný kov. „Ještě jsem se nerozhodl. A než se rozhodnu, rád bych se něco
dozvěděl. Tenkrát před lety… byl jsem uvězněný. V Budči.“ Vyplivl to jméno
s nenávistí, která Filipem otřásla. „Ale někdo mě pustil. Víš, kdo to
byl?“
„Nepamatuješ si to?“
Štěpán zavrtěl hlavou.
Nezřetelná vzpomínka,
skrytá v mlze dávného strachu. Postava ve stínu, rozmazaný ovál bledé tváře.
„Byl jsem to já.“
Ruka na meči se
zastavila.
„V tom případě to
dlužím poděkování,“ řekl Štěpán zdráhavě.
Dívali se na sebe,
ticho se proplétalo s měsíčním svitem.
„Byl bys raději, kdyby
to byl někdo jiný,“ uhodl Filip.
Štěpán vzdychl.
„Možná,“ připustil.
„Bylo jednodušší tě nenávidět. Ale zvyknu si.“
Ustoupil měsíci
z cesty. Bílé světlo dopadlo na Filipovu tvář a donutilo ho na krátký
okamžik zavřít oči.
Když je opět otevřel, meč
spočíval vedle něho, měsíc se skryl za mraky a on byl v malé místnosti sám.
Další
Žádné komentáře:
Okomentovat