O vzteklém Franckovi

Tak se, milé děti, pěkně usaďte a poslouchejte. Vrtět se můžete jak chcete, jenom buďte potichoučku, ať o nic nepřijdete.

Bylo nebylo, ale spíš bylo, kdysi, a není to tak dávno, vládl v jedné malé zemi mocný, nebo možná spíš nemocný král. Měl velikou hlavu, na ní velikou bradu a hlubokým hlasem říkal věci, nad kterými někteří jeho poddaní kroutili hlavami a jiní se mu kvůli nim klaněli až k zemi, dokonce i když je král neviděl. A abyste si nemysleli, že je to něco zvláštního, tak vám hned povím, že takhle to chodí ve všech královstvích na celém širém světě.

Ale o králi naše pohádka není. Je o jednom jeho poddaném, kterého král nikdy v životě neviděl. Tenhle poddaný, Francek se jmenoval, krále taky nikdy neviděl a bylo mu to líto, protože patřil zrovna k těm, které od samého klanění k zemi bolel hřbet, když do vesnice pod horami dorazily zprávy z královského města.

Jenomže teď měl Francek na práci něco jiného než hrbit záda. Francek totiž seděl ve vězení, neboli v šatlavě, jak se tam u nich říkalo, a samou starostí se mu čelo krčilo do varhánků.

Ne že by mu v šatlavě bylo špatně. Chleba nebyl o nic tvrdší než doma, voda chutnala stejně mokře, na spaní dostal čerstvou slámu, která voněla – inu, jako sláma, krysy byly krotké a kradly mu jídla jenom tolik, co potřebovaly. Avšak to, jak se do šatlavy dostal, užíralo Franckovu duši jako jed.

Když ještě Francek neseděl ve vězení, ale chodil po vsi i za humny, namlouval si jedno děvče, kterému říkali Rozárka. Rozárka byla holka jako květ a pusa se jí sama točila do úsměvu, ať už bylo čemu se smát nebo ne. Nohy a ruce měla hbité při práci i na tancovačce, jazyk stejně mrštný a srdce široké a laskavé. Žádný žebrák od její chaloupky neodešel s prázdnou a každé ubrečené děcko dostalo kus cukrkandlu a políbení na čelo.

Franckovi se Rozárka líbila i nelíbila. Chtěl ženu hezkou a pracovitou, ale taky tichou a poslušnou. Takovou, která by se smála jenom jeho povídačkám, točila se v kole jenom s ním a nerozdávala by z měšce a ze spíže cizím pobudům a ukoptěným harantům. Myslel si, že Rozárku předělá, ale ta ho rychle prokoukla a o příštím posvícení už tancovala s mlynářem Matějem.

Do Francka vjel vztek jako liška do kurníku. Opil se pálenicí a vykřikoval, že Matěje i Rozárku zabije. Dokonce i nožem se oháněl, až z něj šel strach. Tak ho sousedé chytili, nůž mu sebrali a rychtář poručil vsadit Francka do šatlavy, aby se vyspal z opice i žárlivosti.

Přes noc z Francka pálenice vyšla, jenže zuřivost ho dál držela ostrými drápy za srdce. Jak ho pustili, utíkal do mlýna, a když Matěje uviděl, chytil plaňku z plotu a takovou mu ubalil přes hlavu, až mlynářskej po zádech spadl do náhonu. Naštěstí ho podomci včas vytáhli, jinak by se milý Matěj dočista utopil. Ale Pán Bůh držel nad Matějem ochrannou ruku, zato Francek putoval zpátky do šatlavy.

Tak se to točilo z vody do sucha a zas zpátky jako mlýnský kolo. Rychtář měl dobré srdce, Francka znal od kolíbky, věděl, že je mrzout a sliny v hubě má vždycky na kyselo, ale že by se z něj stal zuřivec, před kterým nejsou sousedi v bezpečí, to se mu přece jen věřit nechtělo. Pustil ho jednou, a Francek rozbil Rozárce okna a všechny růže na zahrádce vytrhal. Nechal ho v šatlavě týden sedět, pustil ho po druhé, a Francek na cestě mlynářský koně splašil. Matěj si přerazil nohu, a to byl ještě zázrak, že se jemu ani těm, kdo byli kolem vozu, nic horšího nestalo. Tentokrát si Francek poseděl v šatlavě tak dlouho, že když ho rychtář po druhé pustil, měli už Matěj s Rozárkou po veselce. A hned ten večer chytili Francka, jak se chystá mlýn podpálit.

Matěj s čeledíny omotali Francka provazy a předvedli ho k rychtáři. Jestli ten chlap nedopřeje mé ženě a mně pokoje, povídal Matěj, zjednám si spravedlnost sám! Rychtář tedy přísahal, že Francka nechá v šatlavě tak dlouho, dokud se nepolepší a neslíbí, že nikomu ani stýblo přes cestu křížem nepoloží.

A při tom zůstalo. Francek dřepěl v šatlavě a dumal, co udělá, až se znovu dostane ven. Chyba byla, že jsem na to šel s horkou hlavou, mudroval nahlas. Když budu vopatrnej a k sousedům přívětivej, budou si všici myslet, že muj vztek v šatlavě vychladnul. A pak se mlynáři a zrádný Rozáře pomstím. Ale udělám to chytře, aby na mě nepadlo podezření.

Krysy seděly kolem Francka a poslouchaly. Oči měly jak korálky a vousky se jim chvěly. Francek je neměl moc rád, ale co naplat, jinou společnost neměl. Rozdrobil kus chleba a hodil ho před ně. Krysy si drobečky rozdělily, jen největší z nich se ani nehnula a dívala se na Francka pronikavým pohledem. On na oplátku civěl na ni, až se mu zdálo, že je čím dál tím větší a větší, a najednou už to nebyla krysa, ale člověk v šedivém plášti.

„Kdo jsi?“ vyjekl Francek.

„Jsem krysí kouzelník. A že jsi nás, Francku, chlebem podaroval, i já ti dám dar.“

„Já žádnej dar od hnusnejch smradlavejch krys nechci,“ zahučel Francek.

„Na tom, co chceš či nechceš, nezáleží,“ odpověděl krysí kouzelník. „My krysy nezůstáváme lidem nic dlužny. Ale věz, že mnozí mudrci po takovém daru prahli a nalézti ho nemohli. Dostaneš to, co má každé zvíře, ale jen málokterý člověk: abys byl spokojený tam, kde jsi, s tím, co máš, a netoužil už po ničem jiném.“

Jakmile krysí kouzelník domluvil, Francek usnul, a když se vzbudil, na nic si nepamatoval.

Ráno ho navštívil sám rychtář. Byl totiž svátek narození našeho Spasitele, a v ten čas i nejzatvrzelejší hříšnici mají duši naměkko.

„Tak co, Francku?“ zeptal se vězně. „Poprosíš už Matěje a Rozárku za odpuštění, slíbíš, že jim půjdeš z cesty, a budeš žít jako řádný člověk?“

„Všichni řádní lidé by měli žít jako já,“ rozkřikl se Francek. „Kde je líp než v šatlavě? Dokud budu živ, neodejdu odsuď, a to vám povídám, rychtáři, kdybyste byl k něčemu dobrý, šatlavu zvětšíte, všechny sousedy do ní zavřete a sám se sem nastěhujete!“

Rychtáři z té řeči zůstal rozum stát. Šel domů a Francka nechal, kde byl.

Celičkou zimu chodili sousedé kolem šatlavy, aby si poslechli, jak Francek zamřížovaným okýnkem vykřikuje, že nejlepší na světě je být zavřený a kdo nemá místo mozku piliny, ten se k němu do šatlavy nastěhuje. Z jara se pokusili Francka vytáhnout, ale ten se divoce vzpouzel a řval, že jestli ho donutí ze dveří šatlavy vyjít, všechny pobije.

Rychtář musel dát vymést a vyklidit druhou cimru, aby bylo kam zavírat opilce a pobudy. Jak se v ní někdo octnul, už mu Francek gratuloval, že se dostal na to nejlepší místo na celém světě, kde každý najde všechno, čeho si srdce žádá.

O Velikonocích přestěhovali sousedé Franckovi do šatlavy postel, stůl a almaru, vybílili zdi a proměnili Franckovu celu v útulnou světničku. Francek se mračil, ale byl zticha. Až když chtěli mříže z oken vytlouct, zase se rozkřičel, že mříže zůstat musí, že pohled z okna bez mříží mate mysl a kalí zrak, že jedině skrze mříže se to, co je venku, ukazuje v pravé podobě.

A tak zůstal Francek za mřížemi v šatlavě, a jestli neumřel, žije si tam spokojeně dodnes.

Ty bys, Mařenko, jistě ještě něco ráda věděla, viď? Jestli byl Francek vždycky tak zlý? To já ti povědět neumím. Kdysi byl nejspíš jako my všichni. Dobro i zlo nosíme svázané v jednom uzlíku a záleží jen na nás, co vytáhneme na světlo Boží. A ani z dobrého vždycky nevzejde dobré. Rychtář byl dobrý, a přece kvůli jeho slitovnosti Matěj s Rozárkou div neuhořeli ve mlýně. A co krysí kouzelník? Svým darem odsoudil Francka do šatlavy na celý život, to smí přece udělat jen soudce ve městě! Bylo to dobré, nebo zlé? Možná že tím Matěje a Rozárku uchránil od zamordování a Francka od šibenice. Kdo ví.

Co to? Že to byla podivná pohádka? To je tím, Lojzíku, že svět je prapodivné místo a dějou se na něm prapodivné věci. Až přijdete příště, zase vám o nějaké povím.

A teď už si běžte hrát.

Jak přišel konec světa

Když se Horáček s Pažoutem konečně rozhodli, chtěli to provést se vší parádou, zamluvili si termín obřadu, a ne jen tak někde, ale rovnou na Staroměstské radnici, najali sál v restauraci Na růžku, poprosili Macha a Machovou, aby jim šli za svědky, a oznámení rozeslali úplně všem, příbuzným i kamarádům, protože Pažout řekl, když už, tak už, a jestli to někomu vadí, tak prostě nepřijde, ale vypadalo to, že přijít chce každý, i Pažoutův strýc z Moravy, ten, co posílal pohlednici každé Vánoce a pokaždé se ptal, jestli už si Pažout našel nějaké pěkné děvče. Všechno šlo jako po másle a Horáček s Pažoutem se těšili, jaká to bude krása, i když Pažout prohlašoval, že se nejvíc těší, až to bude za nimi a budou mít zase klid, jenomže pak pět dní před tou velikou událostí zapípal Horáčkovi telefon, psala mu babička Blanka, a zpráva obsahovala jenom dvě slova, Horáček na ně koukal značně vyjeveně a povídal člověče, Pažoute, podívej se na to, tohle mi teda hlava nebere, a Pažout vzal Horáčkův mobil a přečetl ta strašná slova nahlas, Konec světa, co to má jako znamenat, konec světa, řekl udiveně a taky poněkud naštvaně, copak takhle se odpovídá na svatební pozvání, a Horáček jenom zavrtěl hlavou, já to nechápu, ale Pažout vykřikl, zato já to chápu, já jsem tušil, že se s tím někdo nevyrovná, ale že zrovna tvoje bábi, přece jsme u ní každou chvilku, já myslel, že mě má docela ráda a že nám přeje, a Horáček na to, Pažoute, co to meleš, a Pažout rozzlobeně odpověděl, to je přece jasný, pro tvojí babku je naše svatba konec světa, co jinýho si myslíš, že to znamená, a Horáček hlesl, to není možný, ale Pažout se dostával do ráže, bouchal pěstí do stolu a křičel, konec světa, já jí ukážu konec světa, babče se to plete v hlavě a bude takhle otravovat vzduch, tak ať si zůstane doma, ať ji z toho třeba trefí šlak, fosílii staromódní, a čím byl Pažout vzteklejší, tím byl Horáček smutnější a smutnější.

V noci leželi vedle sebe, nespali a mlčeli, až najednou vzal Pažout Horáčka za ruku a řekl, Horáčku, já vím, že máš svou babičku rád a že je to už stará paní, já to tak nemyslel, nepřál bych si, aby se jí kvůli nám něco stalo, takže jestli chceš, tak to odložíme, víc než pár let to trvat nebude, zní to sice hrozně, takhle to říct, ale chápeš, a Horáček přikývl, jo, chápu, asi to tak bude nejlepší, i když je mi to strašně líto, zas nějaký odklady, jenže jestli to pro je pro bábi konec světa, tak holt můžeme počkat, přece si ji nevezmeme na svědomí, takhle nám to klape už léta, vždyť o nic nejde, je to jenom papír, a Pažout souhlasil, je to jen papír, ačkoliv bych ho měl rád a zrušit to nebude žádná sranda.

Ráno se probudili ve špatné náladě a nijak zvlášť se jim nevylepšila ani potom, když Horáčkovi zapípal mobil znovu, protože přišla další esemseska od bábi Horáčkové, zase měla jenom dvě slova a ta slova tentokrát byla V Norsku, Horáček jenom udiveně zavrtěl hlavou, ale Pažout začal zase vykřikovat, jo tak, tak on konec světa bude jenom v Norsku, to je teda skvělé, to se teda můžeme klidně vzít, když to odskáčou jenom Norové, i když teda nevím, jak k tomu ty chudáci přijdou, ale tvoje bábi, Horáčku, ta by nám to určitě uměla vysvětlit, ta jo, nebo možná že chce, abychom zmizeli co nejdál, například na Severní pól, no jasně, ať odtáhnou na Severní pól, myslí si nejspíš, to je zchladí, no nemám pravdu, Horáčku? Řekni mi, je Severní pól v Norsku? Ale Horáček neříkal vůbec nic, místo toho se rychle oblékal, jenom když se Pažout zeptal, ty někam jdeš, utrousil, že jede na Vinohrady, a Pažout povykoval, no jen si jeď, tam mě už nikdo nedostane ani párem volů, ale přitom se oblékal stejně rychle jako Horáček, a když už byl Horáček u dveří, křikl Pažout, počkej, já jdu taky, a Horáček zamumlal, ty bys tu radši měl zůstat a všechno zrušit, ale Pažout s ním šel stejně.

Bábi Horáčková byla překvapená, že je vidí, chlapci moji zlatí, povídala, to je pěkné, že jste se zastavili, já si myslela, že máte napilno s přípravami, pojďte dál, vypadáte nějak přepadle, no jo, ono je to nějakých starostí se svatbou, to si dobře pamatuju, a kór dneska, nakrájím bábovku a kafe si dáte, taky vám naleju bezinkový likér, to je dobré na nervy, jakpak se těšíte, a co svatební cesta, už jste si to rozmysleli? A Horáček tiše řekl, babi, prosím tě, jak jsi to myslela s tím koncem světa, nemyslíš si snad, že, ale bábi ho nenechala domluvit, no jistě, Konec světa, jestlipak jste se na něj podívali, snad jste si ho nepopletli s tím anglickým nebo australským, kdepak, nejlepší je v Norsku, a Horáček trochu zvýšil hlas, jakej konec světa, prosímtě, a bábi řekla, přece tady Pažout povídal, že byste rádi jeli někam, kde není moc lidí a taky aby tam nebylo horko, Laděnky synátor s nevěstou tam byli loni a vrátili se tuze spokojení, koukněte, tady mám prospekty a mapu a taky fotografie, je tam i dobrý hotel, víte, hoši, my jsme s Ferdinandem něco našetřili a ještě mám po něm penzi, tak jsem se rozhodla, že vám tu svatební cestu zaplatím, můžete jet na Konec světa nebo kam budete chtít, mně je to jedno.

Horáček otevřel pusu, ale když zjistil, že z ní nevychází žádný zvuk, zase ji zavřel, zatímco Pažout mlčel jako zařezaný, střídavě byl celý bledý a potom zase červený jako rajče, lil do sebe jednu skleničku bezinkového likéru za druhou, a bábi Horáčková švitořila dál, o velrybách a polární záři a mostech z jednoho ostrova na druhý, dokud Horáček nepopadl dech a neřekl, babi, moc a moc děkujeme, my si to ještě rozmyslíme, a Pažout pořád neříkal nic, ale na rozloučenou políbil bábi Horáčkové ruku, jako se to dělalo za starých časů, a bábi se potěšeně usmála.

Potom šli spolu po ulici a Pažout špitl, promiň, že jsem tak vyváděl, jenomže Horáček byl pořád zticha, jako by ho vůbec neslyšel, a mlčel celou cestu až domů, mlčel, když šlapali do patra nad železářstvím, beze slova rozložil na stůl všechny prospekty a obrázky a mapy, teprve pak se podíval na Pažouta, který už byl z toho ticha mezi nimi celý skleslý, a řekl, Pažoute, chceš se mnou jet až na Konec světa? 

Pažout se rozzářil jako sluníčko a odpověděl, ano, chci!

Poznámka:  Chcete vědět, jak vypadá Konec světa, ten v Norsku?

Výhoda pochybného původu

VÝHODA POCHYBNÉHO PŮVODU

Když vám rodiče nebo učitelé řeknou, že to, co děláte, je blbost, můžete to vzít nebo nad tím mávnout rukou.

Když to říkáte sami sobě, jde do tuhýho.

A přesně to si teď říkám. Co nás to pro všechno na světě napadlo za kravinu! Filipův táta rozhodně nepotřeboval, abychom mu pomáhali s hledáním podezřelýho čaroděje, po kterým šla vyšehradská kriminálka. Zavřel by nás do sklepa a zahodit klíč, kdyby měl tušení, že nás něco takovýho napadne. A jestli z týhle kratochvíle vyvázneme se zdravou kůží, tak to nejspíš udělá. Aspoň do doby, než prázdniny skončí a my budeme zase víceméně bezpečně zpátky v Budči.

Jak rád bych tam teď byl! Nakonec bych byl rád i zamčenej ve sklepě. Prostě kdekoliv jinde, než na kraji útesu nad jezírkem v Prokopáku, obklopenej tmou a k smrti vyděšenej Filipovým vrčením, který se neúprosně přibližuje.

…

Začalo to nevinně, jak už to u našich společných průšvihů bejvá. Honza, Filipův táta, měl noční službu, několikátou v řadě. Po Praze se potuloval podvodník a lupič – teda jestli se chlápkovi, kterýmu dáte všechno, co máte, naprosto dobrovolně a ještě mu uctivě poděkujete, dá říkat lupič. Vyšehrad se ho snažil dostat. Policie taky, jenomže několik obyčejných kriminalistů už přišlo o auta, vysílačky a osobní věci. Filip tvrdil, že pár vyšehradskejch dopadlo stejně – ne teda že by měli auta nebo vysílačky, ale že je ten chlapík obral. Tomu se dalo jen těžko věřit a Filip sám uznal, že jsou to nejspíš jen povídačky. Jistý ovšem bylo, že tajemnej lupič je čaroděj.

„Proč si myslíš, že to dělá?“ zeptal jsem se Filipa, když si to k nám přištrádoval s batohem i s dobrmanem Arnem, protože už měli dost osamělejch večerů doma.

„Nejspíš ho to baví,“ řekl roztržitě a vytřásl ze spacáku několik pavouků, kteří se čile rozběhli po mém pokoji.

„To je blbost.“

„Vyšehrad si myslí, že prostě trénuje,“ prozradil mi. „Cvičí se na něco velkýho. A vůbec mu nevadí, že tím na sebe přitahuje pozornost. O ty věci, který ukradne, nemá žádnej zájem. Většinou se zase někde najdou.“

„Jak to víš?“

„Jak vím co?“

„Co si myslí Vyšehrad?“

„Protože poslouchám, když se táta baví s Dmýškem přes studnu.“

„A jak víš, že upoutává pozornost schválně?“

Hodil po mně útrpnej pohled a já si uvědomil, že na to jsem mohl přijít sám.

„Protože kdyby chtěl svý činy skrejvat, milý Watsone, tak těm lidem prostě smázne paměť. Manipulovat s myšlenkama umí skvěle, takže by to pro něj nebyl žádnej problém.“

„Když se neskrejvá,“ uvažoval jsem nahlas, „tak ti okradení vědí, jak vypadá.“

„Jo. Já to taky vím. Štíhlá střední postava, světlej oblek, hnědý vlasy, modrý oči, zdvořilý chování. Zvláštní znamení: kanárkově žlutej motýlek. Popisy se nachlup shodují. A taky vím, že se často vyskytuje v knihkupectví na Andělu.“

Nevěřícně jsem na Filipa zíral.

„Když vyšehradští vědí, jak vypadá a kde bejvá, proč ho prostě nezatknou?“

„To nevím.“

„A jak to, že nevíš zrovna tohle?“

„Protože táta zavřel dveře.“

…

Přes den jsme museli hlídat moji malou ségru, protože máma něco měla. Navečer jsme vyvenčili Arna a nechali ho doma, aby dělal mámě a ségře společnost. Pak jsme sjeli tramvají na Anděl. Od nás z Řep je to jenom čtvrthodinka.

„Jenom se mrkneme, jak takovej zloduch vypadá,“ povídal jsem Filipovi.

„Jasně.“

Naše úmysly jsou vždycky dobrý. Jenom se to občas... nějak pokazí, no.

V knihkupectví Neoluxor bejvá vždycky dost lidí, ale chlápka ve světlém obleku a žlutýho motýlku si nejde nevšimnout.

„Je tady! Vidíš ho?“ strčil jsem do Filipa, ale hned jsem si uvědomil, že jsem se spletl. Kolem stojanu s kuchařkýma knihama se ochomýtaly samé ženské.

„Tak nic, škoda.“

„Co blbneš?“ nechápal Filip. „Jo, vidím ho. Musí to bejt on.“

V tu chvíli jsem si připadal jako dokonalej cvok. A nebylo to ten den naposledy.

Vzápětí se neznámej čaroděj zase vynořil. Zřejmě se schovával za stojanem. Oddychl jsem si a odtáhl Filipa před knihkupectví.

„Není nutný, aby si všiml, jak na něj zíráme.“

Jenomže v tu chvíli vyšel čaroděj ven. Pod paží si vedl blonďatou dlouhovlásku a něco jí zaujatě vykládal. Prošel půl metru od nás a ani na nás nekoukl.

„Jdeme,“ sykl Filip a pustil se za ním.

Ani mě nenapadlo protestovat.

…

Chlápek ve světlém obleku se nesnažil svoji oběť někam odtáhnout. Kdepak, bylo to přesně naopak. Ona za sebou vlekla jeho, přes křižovatku do ulice Na Bělidle, rovnou k nešikovně zaparkovanému volvu. Vtiskla mu do ruky klíčky. Pak se chvíli hrabala v kabelce, než našla peněženku. Tu mu podala taky, jenomže on jenom stál úsměvem se na ni díval. Uchichtla se, hodila peněženku zpátky a vrazila mu do ruky celou kabelku.

„Děkuju,“ pípla. „Moc a moc vám děkuju.“

„Já taky,“ řekl ten mizera.

Odemkl auto, otevřel dveře a pomohl jí nastoupit. Pak za ní hodil kabelku. „Jeďte rovnou domů,“ nařídil přísně.

Pozorovali jsme, jak odjíždí – čaroděj spokojeně a já s Filipem dost překvapeně.

Obrátil se k nám, pořád s tím klidným úsměvem. „Víte, ona není zdaleka tak zajímavá jako vy dva,“ prohlásil.

Stál jsem sotva metr od něho a Filip mi funěl za krk.

Jak se mu podařilo přilákat nás tak blízko?

…

„Takže studenti z Budče a nejlepší kamarádi?“ změřil si nás výsměšným pohledem.

„Proč mu o nás vykládáš?“ obořil jsem se na Filipa, ale ten jenom zavrtěl hlavou.

„Malý, ale zuřivý,“ poznamenal čaroděj. „Achondroplazie, aha. No, to je zlý osud.“

Teď už jsem měl vážně vztek. Filip si pouštěl pusu na špacír, jako bychom besedovali po nědělním obědě, a já nevěděl, jak ho z toho dostat. Napadlo mě, že prostě zdrhnu a odněkud hodím hlášku Vyšehradu, jenomže jsem ho tam nemohl jen tak nechat. Když jsem na něj ze strany koukl, vyzařovaly jeho oči takovou bezmocnost, až ve mně zatrnulo.

„Je strašně smutné, když se nejlepší přátelé obrátí proti sobě,“ řekl čaroděj tiše. „Když mladý nadějný student zabije druhého. Taková tragédie.“

V ten moment jsem věděl, že na tom, jak rychle budu utíkat, závisí můj život.

…

Měl jsem zůstat někde, kde jsou lidi, jenomže když se mi nepodařilo setřást Filipa dokonce ani v metru, zamířil jsem automaticky přes Jinonice k Prokopáku. Nechápu, jak jsem se mohl dopustit takový chyby. Ve městě se Filip proměňoval málokdy, zato teď jsem měl v patách šelmu.

Šelmu, který koluje tělem krev psodlaků – a co je psodlak jinýho než malinko ochočenej vlkodlak? – smíchaná s krví liškomágů, kteří jsou podle všeho ještě nebezpečnější.

Čaroděj musel něco udělat i s Filipovým tělem, kromě toho, že se totálně zmocnil jeho mysli. Stín, kterej se za mnou žene, je mnohem větší než ten liščí pejsek, v jakýho se Filip normálně proměňuje. Oči mu svítí krvavě rudou.

Už je blízko. Proměnil se do lidský podoby, aby po mně mohl házet rozžhavený kameny, ale vyje a vrčí pořád jako zvíře. Stojím na kraji útesu, za zády mám jenom tmu, už nemám kam uhnout a kameny sviští kolem mě. Nebude to dlouho trvat a srazí mě do hloubky. Protože i když mě zatím netrefil, určitě to dokáže. Filip to s kameny umí.

Filip to s kameny umí. Ale ještě mě netrefil, takže...

Snažím se zachytit myšlenku, která se usilovně prodírá chaosem v mý hlavě.

Takže mě trefit nechce.

Čeká snad, že radši skočím sám? Asi mě přece jenom nechce zabít vlastní rukou. Vyhrknou mi slzy, protože když ho tak vidím, spoutanýho a zotročenýho cizí vůlí, jak se pořád ještě snaží vzdorovat, připadá mi hrozně statečnej a je mi ho strašně líto.

Couvnu ještě kousek ke kraji. Dobře to už dopadnout nemůže a já fakt chci Filipovi pomoct, aby mě nemusel srazit sám.

Hlavou mi prolítne obraz mámy, táty a ségry. Mám je moc rád. Chtěl bych jim to ještě říct.

A pak do mě jeden z kamenů prudce udeří. Zapotácím se a padám.

Dopředu.

…

„Pírko, ty vole!“

Filip se nade mnou naklání a drmolí jakási zaklínadla, který mi přijdou dost nesmyslný.

„Dobrý,“ řeknu malátně. „To stačí.“

„Ty vole,“ opakuje s úlevou a dosedne vedle mě. „Jsi v pořádku?“

Nejsem. Pálí mě tváře, protože mi Filip před chvílí vrazil pár facek. Taky mě bolí v zádech, kam mě trefil kámen, kterej hodil vedle mě a pak ho otočil do protisměru, aby mě dostal od propasti. Filipovo oblíbený kousky.

A především nejsem v pořádku proto, že se hrozně stydím.

„Takže mě dostal.“

„Jo,“ kejvne Filip. „Nejdřív jsi mu začal vyprávět o tom, co jsme zač a proč ho sledujeme, a potom ses zčistajasna otočil a pádil pryč, že jsem ti sotva stačil.“

„Honil jsi mě.“

„Těžko jsem tě mohl nechat samotnýho, v takovým stavu. Hele, vážně už jsi v pohodě?“

„Jasně.“ Hlava se mi rychle pročišťuje. Něco pomohlo, facky nebo pád na obličej, možná i ty zaklínadla. Nebo se kouzlo prostě vyčerpalo.

„Volal jsem na tebe, ale bylo to úplně marný.“

„Já slyšel jenom vrčení. A vytí.“

„Nikdy nevyju,“ poznamená dotčeně Filip.

„Ty kameny, cos po mě házel...“

„Neházel jsem je po tobě, Pírko. To už bys byl mrtvej. Doufal jsem, že ti to dojde.“

„Taky došlo. Ale... nebyly žhavý, že ne?“

Vstane a natáhne ke mně ruku. „Nebyly. Sorry, ale na rozžhavování kamenů jsem vážně neměl čas. Tak pojď, je pozdě. Rodičovstvo už určitě šílí.“

„Zas bude průšvih.“

„To si piš.“

…

Na zamčení do sklepa nakonec nedošlo. Nejdřív nás vyslýchali na Vyšehradě, pak nás poslali domů a o dva dny později jsme tam museli zas. Tentokrát ne do vyšetřovací místnosti, ale do pěknýho konferenčního sálku. Bylo tam docela plno, mezi jinejma seděl za stolem taky profesor Pasr z Budče a celkem přátelsky se s námi pozdravil. Zato Dmýšek na nás vrhal stejně temný pohledy jako obvykle.

Profesor nám předvedl věc, nad kterou v Budči nejspíš strávilo několik čarodějů ty dva dny i dvě noci.

„Bez tohoto je zatčení zřejmě nemožné.“

„Ne že bychom to nezkoušeli,“ zabručel Dmýšek. „Jenže se k němu nikdo nedostal tak blízko, aby to použil.“

Vypadalo to jako cár husté stříbřité mlhy protkané barevnými krůpějemi.

„Stříbro?“ hádal Filip.

„Taky. A ametysty, opál, beryl a pár dalších. Přídavná kouzla a celkové odstínění. Říkáme tomu mentální síť. Hodit na hlavu a zatknout, jednoduché.“

„Co je na tom jednoduchého, když k sobě nikoho nepustí?“ namítl jsem. „Budete to po něm zdálky házet?“

„Předpokládáme, že někoho k sobě pustí,“ odpověděl Dmýšek odměřeně. Asi mu nebylo po chuti, že se vůbec odvažuju promluvit. „Kdyby to nevyšlo, tak na něj prostě vyrazí zásahová jednotka. Ale byl bych šťastnější, kdyby k tomu nemuselo dojít.“

„Proč?“ zajímal se profesor Pasr.

Dmýšek vzdychl. „Kdyby se mu podařilo obrátit proti sobě vycvičené a ozbrojené čaroděje... na veřejném místě a mezi lidmi...“

Všichni zúčastnění chápavě přikývli. To by byla mela, o kterou nestál nikdo.

„Když shrnu dosavadní výsledky vyšetřování,“ nasadil Dmýšek přednáškový tón, „je jasné, že podezřelý si dokáže krátkodobě podmanit mysl nejen obyčejných, ale i zkušených čarodějů, včetně zvěromágů...“

„Ale ne psodlaků,“ špitl ke mně Filip.

Jenomže nešpital dost tiše. Dmýšek do něj zapíchl oči a Filipův táta povzdychl. „Ale jo, psodlaků taky.“

Vypadal přitom trochu zahanbeně, což jsem naprosto chápal.

„Včetně zvěromágů a psodlaků,“ pokračoval Dmýšek. „Máme do činění s působením černé magie, propracované a vytrénované, nicméně používané zcela chaoticky a bez zřejmého účelu. Došli jsme k závěru, že podezřelý je schopen manipulovat s každou bytostí kromě jediné, jejíž původ je tak unikátní, že schopnost podezřelého ovládnout mysl natolik neobvyklou selhala. Budeme-li mít štěstí, selže znovu. Je to ovšem jenom teorie – teorie, kterou vyzkoušíme. Pokud ovšem dotyčný bude souhlasit.“

Filip na židli doslova nadskakoval netrpělivostí. „Fakt by mě zajímalo, kdo to jako má bejt?“ prohodil tím svým ne tak úplně tichým šepotem.

„Tak schválně, kdo myslíš?“ sykl jsem.

Když si konečně všiml, že se pohledy všech v místnosti soustředí na něj, zrudnul jako rajský jablíčko.

…

Šlapali jsme z Vyšehradu do Řep pěšky, jako vždycky, když chceme něco probrat.

„Prej jedinečná a unikátní bytost!“ Filip podrážděně nakopl pomačkanou plechovku, která se válela na chodníku.

Honza, jeho táta, ji zvedl a spořádaně odhodil do koše. „Nemáš proč se vztekat,“ poznamenal. „Vlastně je to pravda. Nikdo jiný jako ty nejspíš na celém světě neexistuje.“

Táhlo mi hlavou, že je to fakt zvláštní, bejt jedinej svýho druhu. Dcery vznešenejch liškomágskejch rodů se holt nespouštějí se sympatickými, ale společensky opovrhovanými psodlaky každej den.

„Nemusíš to dělat, jestli nechceš,“ řekl Filipovi táta.

„O to nejde. Ale co když to nevyjde? Co když mě ovládne taky? A poštve mě třeba... třeba proti tobě?“

„Kdyby na to došlo, bude tam dost lidí, aby tě zastavili,“ uklidňoval ho Honza. „Poradí si s tebou a neboj, neublíží ti.“

S Filipem si poradí, protože je jenom kluk a student, ne ozbrojený a vycvičený čaroděj, napadlo mě. Proto se Dmýšek odváží riskovat.

Strašně jsem si přál, aby to vyšlo. A aby Filip nemusel zažít to, co jsem zažil já.

…

Před polednem se do knihkupectví na Andělu nahrnula taková horda lidí, že zákazníci, kteří do té doby poklidně bloumali mezi regály, odešli raději jinam. Alespoň většina z nich. Ti, kteří zůstali, najednou zjistili, že se kolem nich srotily hloučky ramenatých mužů. Před pokladnama se utvořily fronty. Otrávené prodavačky ani v nejmenším netušily, že se je právě chrání vlastními těly kouzelnická policie.

Čaroděj ve světlým obleku stál na svým oblíbeným místě u stojanu s kuchařkami a pozoroval ten cvrkot. Tentokrát se usmíval skoro nadšeně. Kolem něj bylo prázdnej kruh o průměru nejmíň deset metrů a on se tvářil, jako že se nemůže dočkat, až do něj někdo vleze. Jenomže když se z davu najednou vyloupl Filip a zamířil k němu, úsměv na tváři ztuhl.

„Musíš být rychlý a nedat mu šanci něco podniknout,“ instruoval Filipa Dmýšek, než jsme do knihkupectví vtrhli. A Filip rychlej byl. Nakráčel k čaroději, slušně pozdravil a hodil mu stříbrnou síť na hlavu tak suverénně, jako by to dělal denně.

Čaroděj se ani nehnul. Dmýšek mu zaklapl na zádech pouta, dva policisté ho vyvedli ven a bylo po všem.

Ti obyčejní zákazníci, kteří v obchodě zbyli, ani nekoukali moc udiveně. Někteří dokonce zatleskali.

„Co to mělo bejt?“ zeptala se jedna žena chlápka, který byl s ní.

„Nějaká reklamní akce,“ odpověděl. „Asi vyšla nová detektivka.“

…

Po zbytek srpna jsme měli zaražený vycházky bez doprovodu. Kromě večerního běhání s Honzou a Arnem jsme se zdržovali doma, buď u Filipa nebo u nás, a kdykoliv byla příležitost, dotírali jsme na rodiče otázkama, co se s čarodějem děje a jak se případ vyvíjí.

Jenomže oni nám svorně odmítali cokoliv prozradit. „Pro vás dva je lepší, když toho víte co nejmíň,“ prohlašoval Honza a pečlivě zavíral dveře, kdykoliv přes studnu mluvil s Dmýškem.

Potom začala škola, my se vrátili do Budče a zjistili jsme, že profesor Pasr je mnohem milosrdnější než naši rodiče, aspoň co se podávání informací týče. Dokonce si nás pozval do svýho kabinetu, aby nám všechno vyložil.

„Po předběžném soudním jednání jsme ho měli čtrnáct dní tady. Na pozorování.“

„Takže neskončil ve vězení?“ vykulil oči Filip.

„Ještě pořád je ve vyšetřování, v současnosti v jednom zařízení ve Švýcarsku, ale ne, do vězení zřejmě nepůjde. Nemá to v hlavě v pořádku.“ Poklepal na složku, kterou měl před sebou na stole. „Studoval tady, asi před dvaceti lety. Veliký talent, ale vždycky byl tak trochu mimo.“

„Trochu mimo je v Budči každý,“ neudržel jsem se.

Profesor se usmál. „To máš pravdu. Dobrá, tak tenhle student byl hodně mimo. Měl skvělé výsledky, ale nakonec studium nedokončil. Nějaký čas se živil opravami amuletů a potom zmizel. Vydal se na cesty, pobýval hlavně v Rumunsku, v Rusku a v Indii – možná i leckde jinde, ale paměť má proděravělou jak ementál. Přičichl k černé magii a objevil v sobě neobyčejně silnou schopnost ovlivňování. Kdyby se mu věnoval nějaký učitel, mohl se stát velkým mágem – a velice nebezpečným mágem. Jenomže on prostě experimentoval, nejenom s druhými, ale i sám se sebou. Znovu a znovu zkoušel natahovat hranice svých možností. Možná víte, že živelně prováděná černá magie dříve či později zničí svého nositele.“

Odmlčel se a pak zamyšleně dodal: „Soustředěná černá magie vlastně taky... jenže ta mívá navíc hrozné následky pro okolí, zatímco tady naštěstí nebyly škody tak veliké.“

„No, Pírka to málem stálo život,“ zamračil se Filip. „Když už je řeč o škodách...“

„Dopadlo to dobře,“ skočil jsem mu do řeči. „Co s ním teda vlastně bylo? Působil hrozně sebejistě.“

„Měli byste ho vidět tady. Propadal záchvatům pláče a naprostého zoufalství, kdykoliv jsme se pokoušeli zbavit ho té mentální sítě. Nakonec jsme mu ji museli nechat. Nosil ji omotanou kolem hlavy jako turban a tvrdil že jedině s ní může být sám sebou a nemusí se prodírat do hlavy jiným lidem. A možná to tak opravdu je. To nutkání je v něm tak silné, že to vypadá jako druh jakési závislosti. Ale to už je na švýcarských léčitelích, aby si s ním poradili. Kdyby ne – no, pořád má tu síť s sebou.“

„To už je druhej člověk s pošramoceným mozkem, kterej se mě pokusil zabít,“ prohodil jsem.

„To je pravda,“ řekl Filip. „Máš na ně štěstí.“

„Nebo mají oni smůlu na tebe,“ dodal profesor. „Na vás oba.“

Rozesmáli se, ale já se k jejich smíchu nepřidal. Ani na jednom z těch případů nebylo nic veselýho a myslím, že ani jeden z těch dvou mužů nedělal to, co by dělal, kdyby měl rozum v pořádku.

Měl jsem v živý paměti, jak jsem prchal před Filipem, jak mi oči i uši lhaly – a přitom všechno vypadalo tak strašně skutečně. Vytí a vrčení, Filipovy rudý oči, žhavý kameny, který kolem mě lítaly.

Věřím, že neodolatelný nutkání usměvavýho čaroděje lézt do hlavy druhejm mohlo bejt stejně věrohodný. Zrovna tak jako ten chlápek, kterej se mě loni v létě pokusil pohřbít, byl skálopevně přesvědčenej, že mi vlastně pomáhá.

Moje tělo měří jenom něco přes metr a většina lidí si o mě nemyslí, že jsem v běžným smyslu normální. Jenomže smysly, který ukazujou svět, jakej opravdu je, a mozek, kterej si s tím poradí, to není nic samozřejmýho. A já jsem vděčnej, že to, co mám v hlavě, víceméně normální je.

Psychoanalýza na věčnosti

Řekl bych, doktore, že za ta tisíciletí jsem se s rodinou srovnal. Ono se dost věcí vyřešilo už za života, a táhnout si starý křivdy do další existence, to nemá žádnej smysl, ne? V tom problém není. Jenže tady, v sekci pro lidi, co se o nich ještě pořád mluví, se doslechnete všechno. A neříkejte mi, že to znáte! Jo, znáte, ale jak dlouho? Sto let? Aha, necelejch osmdesát. Tak to je fakt chvilka.

Za mnou se vleče špatná pověst jak smrad za starým psem. A doopravdy nechápu, proč vlastně, proč já jsem za toho zlýho a brácha pomalu za svatýho. Není to spravedlivý, doktore. Trápí mě to.

Lehnout si? Sem? No jak chcete. Ale kdybych náhodou usnul, tak se tomu nedivte.

Třeba dojdu věčnýho pokoje zrovna na vašem gauči.

…

Jsme dvojčata, to už víte. Narodili jsme se těsně po sobě, dokonce se říká, že mě brácha držel za nohu. Nejspíš mě chtěl stáhnout zpátky a prodrat se dopředu. To by mu bylo podobný, od malička byl zpropadeně soupeřivej a život vedle takovýho týpka není žádnej med.

Máma na bráchu držela, jako by byl mladší o desetiletí a ne sotva o pár vteřin. Táta měl naopak radši mě a čím jsme byli starší, tím se tyhle rozdíly v přístupu prohlubovaly. Moc jsem se tím nezabejval, jakmile jsem povyrostl, byl jsem nejradši venku. Jákob zůstával doma a ochomejtal se mámě kolem sukní dýl, než se na kluka sluší. Uzavřeli spolu pevný spojenectví a já bych řekl, že z toho celej dobře známej problém naší povedený rodinky povstal.

A taky z události, která mi ještě teď připadá jako špatnej vtip.

Jednou jsem večer dorazil domů z pole, což nebyla zrovna moje parketa – vždycky jsem měl radši lov než zemědělství. Plahočit se za pluhem mě vyčerpávalo. Brácha zrovna kuchtil nějakou kaši. Byl jsem utahanej jako kotě, vyhládlej, připravit maso na rošt by trvalo hodiny, tak mu povídám, umírám hlady, dej mi trochu. A on na to, jasně, ale prodáš mi svoje prvorozenectví.

Abyste tomu rozuměl, doktore, tam, odkud pocházím, je prvorozenectví vážná věc. Nežertuje se o něm a rozhodně se neprodává za luštěniny. Kdybych nebyl tak sedřenej a nesoustředěnej, určitě by mi v mozku zablikala varovná kontrolka. Brácha do té doby neprojevoval žádné známky smyslu pro humor, a teď tohle?

Jenže na nějaký rozvahy jsem prostě neměl energii. Zabručel jsem, to víš že jo, Jákob řekl, přísahej, a já mu to ochotně odpřisáhl. Pak jsem slupl ten jeho čočkovej blivajz, šel jsem spát a celou věc jsem pustil z hlavy.

Brácha ne. Ten na to nikdy nezapomněl.

…

Léta plynula, už jsem měl věk na ženění, tak jsem si vzal dvě Chetejky, z větší části proto, abych naštval matinku. Nesnášela je a holky zas nesnášely ji. Doma bejvalo dost dusno.

Táta zestárnul a oslepl. Těžko se s tím smiřoval, měl pocit, že jeho život je u konce. Zavolal si mě a řekl, skoč něco ulovit a upeč mi maso, jak to mám rád. Pak ti požehnám a umřu.

Myslel jsem si o tom svý, protože táta byl ještě silnej chlap, ale nehádal jsem se a vypadl ven, což dalo mámě a bráchovi možnost připravit pořádnej podraz.

Představte si, doktore, že moje máma omotala Jákoba kozlí kůží, aby mohl předstírat, že jsem já – jsem totiž chlupatej, zatímco brácha je holej jak dětská prdelka – a to všechno proto, aby chudák slepej táta dal požehnání prvorozeného jemu a ne mně.

A vyšlo jim to. Brácha dostal svý požehnání, byla mu přislíbená hojnost a mimo jiné taky to, že se mu budou klanět národy a že bude pánem svých bratrů.

Chm. Jenže Jákobův jedinej bratr se s tím teda nehodlal tak lehce smířit.

Nejdřív jsem brečel. Opravdu, brečel jsem jak malý děcko, já, dospělej chlap. Ta zrada mi lámala srdce, doktore. Vlastní matka a vlastní bratr mě podfoukli a odkopli z místa, který mi právem náleželo. Nehledě na to, jak se zachovali k otci.

První, co jsem udělal, bylo to, že jsem šel za tátou a škemral, aby mi požehnal taky. A on to udělal. Chcete vědět, co mi řekl? Že budu sloužit svýmu bratru a jediný, co mě od toho může zachránit, je život tuláka.

Nevím, jak vy, ale já si takhle požehnání nepředstavuju.

Vjel do mě vztek. Vykřikoval jsem, že Jákoba zabiju, jakmile bude táta po smrti, a myslel jsem to naprosto vážně. Kdyby brácha věděl, jakýho věku se nakonec táta dožije, mohl zůstat on i máti v klidu, jenže při všech těch řečech o umírání jsme si fakt všichni mysleli, že se to chystá zabalit.

Máma nakonec radši Jákoba poslala z domu pryč, aby náhodou nepřišel k úhoně. Odstěhoval se ke strejci Lábanovi, aby si tam vybral ženu z řad našich sestřenic. Slyšel jsem tátu, jak Jákobovi radí, aby si hlavně nebral žádnou Kanaánku, to že by jim vadilo.

A já měl zrovna svejch milejch rodičů po krk. Takže jsem si natruc přivedl domů Machalat a rozmnožil počet svých manželek na tři.

…

Nakonec jsem teda já, otcovským požehnáním prakticky předurčenej k bezdomovectví, zůstal doma, zatímco Jákob táhl k Lábanovi, aby u něj sloužil. To jsou paradoxy, co?

Lában s bráchou pěkně zametal. Slíbil mu jednu sestřenku za sedm let služby a když ta doba uplynula, strčil mu pod peřinu druhou, kterou Jákob nechtěl. Takže měl najednou na krku ženskou a před sebou dalších sedm let, protože pořád prahnul po tý, kterou si původně vyhlídnul. Ale brácha nezůstal stejdovi nic dlužen, po dvaceti letech Lábanovi zdrhnul i s ženama a dětmi a s sebou si vzali pořádnej díl Lábanova majetku. Sestřenka Ráchel, bráchova oblíbená manželka, dokonce šlohla svýmu otci rodinný bůžky. Ty chtěl Lában zpátky, ale když je dostihl, sedla si Ráchel na ně a předstírala, že má menstruaci a nemůže vstát. Z čehož vidíte, doktore, že co se týče podrazů, nezastaví se tihle lidé vůbec před ničím.

Hádám, že je to nějakej rodovej rys z matčiny strany. Mně se tohle dědictví vyhnulo. Na rodinný intriky jsem nejspíš moc jednoduchej.

Ale abych pokračoval v příběhu, kterej už nebude dlouhej. Jak brácha mířil domů, vedla ho cesta přes Seír, kam jsem se mezitím odstěhoval. Vytáhl jsem mu naproti a pro všechny případy jsem vzal s sebou pár svých lidí, nemohlo jich být víc než slabé čtyři stovky.

Ukázalo se, že Jákob se na setkání se svým drahým starším bratrem vůbec netěší. Rozhodně nepospíchal, aby se mi vrhl do náručí. Nejspíš si dobře pamatoval, jak jsem ho chtěl zabít – a taky proč - zatímco pro mě už to byla dávno voda pod mostem.

Brácha vymyslel složitou strategii, jak mě odvrátit od domnělých vražedných úmyslů. Svým způsobem to bylo docela zábavný. Nejdřív mě natřikrát uplácel stády dobytka, pak nastrčil dopředu otrokyně s dětmi, co mu zplodily, potom sestřenku Leu s jejími dětmi a vzadu nechal Ráchel s nejmladším mazánkem. Předpokládal asi, že až pobiju pár žen a dětí, uklidním se a nechám zbytek vyváznout.

Krapet odvahy mu v těle přece jenom zbyl, protože se neschoval za ženskýma a děckama, ale kráčel před nima. Klaněl se mi přitom až k zemi a nazýval mě svým pánem. Je vám určitě jasný, že mi v tu chvíli proběhla hlavou obě tátova požehnání a měl jsem co dělat, abych se nerozchechtal nahlas.

Ale byl to přece jenom brácha, a když jsem ho viděl, jak se ke mně se strachem blíží, uvědomil jsem si, že mi vlastně celá ta léta chyběl. Běžel jsem k němu a objal jsem ho, jak se na bratra sluší. Ujistil jsem ho, že mám všeho dost a nepotřebuju žádné dary, a nabídl jsem, že pobudu nějaký čas v jeho společnost. Jenže Jákob mi nedůvěřoval a vykrucoval se – jediný, po čem toužil, bylo zase rychle a nenápadně zmizet. Myslím že takhle to mají všichni, co se jim nedá věřit; sami neumí věřit nikomu.

Za nějaký čas se to mezi námi urovnalo úplně; tehdy, když táta umřel. Dožil se pěkných sto osmdesáti a naposledy vydechl hodně dlouho potom, co s námi hrál svoji hru na umírání. Pohřbili jsme ho s Jákobem společně a myslím, že tehdy bráchovi teprve došlo, že už ho fakt nechci zabít. Do tý doby si snad opravdu myslel, že s tím čekám, až bude otec po smrti.

…

Další bráchovy osudy znám už jenom z doslechu. Bydleli jsme daleko od sebe, já měl plný ruce práce se svojí početnou rodinou a Jákob zrovna tak. Pokoušel se vychovat tu divokou smečku, kterou zplodil, a děcka mu parádně zatápěla. Protěžoval svýho tenkrát nejmladšího synka – to nejspíš pochytil od naší máti – takže z něho vychoval povýšeného rozmazlence, kterýho starší nemohli ani cítit. Někteří ho dokonce chtěli zabít a skoro se jim to povedlo. Rozhodně se jim podařilo namluvit bráchovi, že jeho milovanýho Josífka roztrhala divá zvěř, a uvrhli tak svýho otce do mnoholetýho zármutku. Smutný, ne?

Můj synovec Josef to pak neměl lehký, otroctví a tak, žádná sranda, ale všechny ty nesnáze mu byly k dobrýmu, srovnal se a udělal v Egyptě slušnou kariéru. Na něj může být rodina skutečně pyšná, i když zásluha výchovy to teda není ani v nejmenším.

Ale to už odbíhám. Jak jsem říkal na začátku, zachoval jsem se k bratrovi docela slušně, slušněji, než by si zasloužil. Jenomže když otevřete většinu knih, který o našich osudech pojednávají, nebo si poslechnete nějakýho z kazatelů, vždycky jsem já ten špatnej. A tak se ptám, co jsem tak strašnýho provedl, kromě toho, že jsem Jákobovi nalítl?

Povíte mi k tomu něco, doktore?

Vůbec nic?

Hmm. Tak aspoň že vám tady nemusím nic platit.

V březnu

Sovátko vyhlédlo půdním okénkem na poletující déšť se sněhem a znechuceně zahoukalo.

Pak utrhlo list v kalendáři a znechuceně zahoukalo znovu.

„Březen je tak dlouhý,“ postěžovalo si.

„A duben je nejkrutější měsíc“, odpověděl myšák, který se vyhříval v šálku capuccina. „Neříkej, že se na něj těšíš! Ulítáš se skoro k smrti, křídla tě budou bolet k nesnesení, oči pálit, vypiješ víc kafe, než je sovám zdrávo, nevyspíš se ani ve dne, ani v noci. Půlku času strávíš čekáním na téma a druhou tím, že nad ním budeš dumat. A nic jiného nestihneš!“

„Já vím,“ řeklo sovátko a blaženě se usmálo.

DMD 2013

Se.idův pohádkový opravník