Bál se. Hrozně se bál.
Rytířům se nesluší dát najevo
strach. Bledá tvář v šeru neprozrazovala ani stín obav, jež cítil.
Nebál se o sebe. Hlavou se mu
míhaly děsivé představy: pasačky hus s rozervanými hrdly. Nehybná rodina
ležící ve vyřezávané venkovské posteli. Rozhozené údy, bělostné peřiny
s krvavě rudým vzorem.
Zaplašil černé myšlenky.
Takhle se vlci nechovají.
Tohle ale nebyl obyčejný vlk.
Tiše vrčel, pysky ohrnuté a
tesáky varovně vyceněné, ocas stažený, přitisknutý k břichu. Filipa napadlo, že
se možná také bojí.
Velký vlk byl skutečně
k smrti vyděšený. Člověk stál příliš blízko. A co hůř, vedlejší, teď už
naštěstí prázdná cela byla stále cítit nepřítelem. Mučivý pach, který naplňoval
jeho nozdry a trýznil duši. Den za dnem, hodinu za hodinou. Utrpení bez konce,
beze smyslu. Utrpení, které nedělalo starosti nikomu.
Nebo snad ano?
Filip nasucho polkl a pronesl
zaklínadlo. Habrové větve se rozestoupily. Cesta byla volná.
Obezřetně ustoupil stranou.
Žluté oči se z něj
nespustily ani na okamžik a vrčení neutichlo.
Vlk se prosmykl kolem něj a
zmizel. Stín ve stínech.
Filip se za ním díval do
neproniknutelné tmy.
Ze srdce se mu odvalil balvan, o kterém ani netušil, že ho
s sebou nosí.Další
Žádné komentáře:
Okomentovat