Anton a puška

Moje beta, kterou samosebou nebudu jmenovat :-), ráda cituje výrok připisovaný
 A.P. Čechovovi; něco v tom smyslu, že pokud se v příběhu objeví puška, mělo by se z ní také vystřelit. 
Ona je maják, který ukazuje k cíli.
Já jsem  zasněný poutník, který se lehce nechá svést odbočkami a bloumá ve slepých uličkách. 
A jak to měl asi Anton?
Tak vznikla tahle povídka.

ANTON A PUŠKA

Povídka pro Danae

Za laskavé zapůjčení druhého páru pozorných očí patří dík Aries.

 V textu jsou použity motivy z povídek Antona Pavloviče Čechova Černý mnich (1894), Nervózní host, Ošklivé káčátko (pravděpodobně také kolem roku 1894) a Štěstí (1887).

   Květnový větřík jemně vanul sadem a setřásal bělostné okvětní lístky do tmavých vlasů muže, který kráčel pěšinou mezi stromy.

    Zabrán do svých myšlenek, nevnímal jarní krásu kolem sebe. Jindy ostré a pronikavé oči hleděly nepřítomně a rty se svíraly, jako by poutník už cítil na patře chuť plodů, které dozrají až za několik týdnů: sladkou i trpkou zároveň.

   Došel ke dveřím srubu, který stál na pečlivě posekaném trávníku, oddělujícího sad od lesíku. Chvíli váhal na prahu, s hlavou sklopenou k zemi, pak se náhle napřímil a zaklepal. Dveře se rázem otevřely dokořán.

   „Antone Pavloviči! Vítejte! Pojďte dál, chlapče drahý, pojďte!“

   Rozložitý stařec uchopil hosta za obě ruce, vtáhl ho do chalupy a sevřel v  objetí. Pak ho hlučně políbil na obě tváře.

   „Vypadáte dobře, Antone,“ zahlaholil. „Mnohem lépe než minule. A ty povídky, které jste mi poslal! Nádhera! Velký pokrok od těch posledně!“

   Modré oči v ruměné tváři, kterou zdobil rozcuchaný bílý plnovous a stejně bílé ježaté obočí, dychtivě zasvítily.

   „Nemohu se dočkat, až si o nich promluvíme! Ale posaďte se přece, hochu. Jekatěrina Petrovna nám vaří čaj. A pirohy! Ochutnal jste někdy její pirohy?“

   „Pokaždé,“ usmál se Anton, ale jeho hostitel ho neposlouchal. Hlomozil už kdesi uvnitř domku.

   „Jekatěrino Petrovno!“ zněl jeho hlas jen o málo tlumeněji. „Kde ta ženská vězí? Anton Pavlovič je tady!“

   Velký pokrok od těch posledně, opakoval si Anton, když usedal za stůl. Rozhodl se větu považovat za pochvalu nových povídek, nikoliv za kritiku starých.

    Přejel dlaní do běla vydrhnutou desku stolu a rozhlédl se kolem. Zdálo se, jakoby nikdy neodešel. Jen za okny při jeho poslední návštěvě poletovaly nadýchané sněhové vločky místo běloučkých lístků višňových květů.   Místnost byla zařízená prostě, prkenná podlaha, stůl a čtyři židle, pod jedním oknem stará malovaná truhla. Na stěnách visely zašlé ikony a nad dubovou komodou lovecká puška. Nejcennější kusem byly stojací pendlovky, hlasitě odbíjející v rohu. Okna vedla do sadu i do lesa. Sad se halil do květů jak nevěsta do krajek a v lesíku slunce prozařovalo něžně zelené listoví. Pokoj a mír všude kolem, jenom v Antonově duši ne.
   Jeho hostitel se vrátil v patách s Jekatěrinou Petrovnou, stařenkou kulatou jako jablíčko a právě tak červenou. Oba měli plné ruce, přinášeli hrnky, konvici čaje a mísu kouřících pirohů lesknoucích se rozpuštěným máslem. Jen co Jekatěrina Petrovna odložila svůj náklad na stůl, vřele Antona přivítala za doprovodu mnoha polibků, lichotek a otázek po jeho zdraví. Starý však už byl nedočkavý, chtěl mít hosta sám pro sebe. Brzy Jekatěrinu Petrovnu vyprovodil zpátky do kuchyně.

   „Černý mnich. To je věc, drahý hochu!“ spustil, jakmile osaměli. „Ten Kovrin, takový člověk. Co jste z jeho života dokázal vypovědět na pár stránkách. Takový osud, celá ta tragédie nespoutané duše!“

  „Děkuji,“ řekl Anton skromně, ale jeho oči zůstaly ostražité.

   Stařec dál hovořil o Kovrinovi a Táně, tajemném mnichu, záhadách a šílenství, o svobodě snílků. Anton pozorně poslouchal a přikyvoval, jen občas něco tiše podotknul. Tikání pendlovek odměřovalo čas.
„Ale je to tam zase, chlapče,“ řekl náhle starý muž a bystře pohlédl na svého společníka zpod hustého obočí.
Anton téměř neslyšně vzdychnul.

   „Ano?“ pravil bezvýrazně. „A kde?“

   „Na začátku, když se Kovrin s Pesovským procházejí v sadu,“ odpověděl hostitel. „Řekněte mi, proč prosím vás musí Pesovský tolik vykládat o tom Štěpánovi?“ pokračoval nespokojeně. „Že přivázal koně ke stromku a poškodil kmen? No dobrá, je to pitomec. Ale čtenář ani nepotřebuje vědět, jak se jmenuje, natož všechny ty ostatní věci. To přece není důležité, Antone Pavloviči! Jenom to odvádí pozornost. A on se tam pak do konce povídky už vůbec neobjeví, že!“

   „Neobjeví,“ připustil autor smutně.

   Napsal o Štěpánovi skoro stránku, protože dobře znal toho provinilého halamu, který v noci navážel hnůj a opratěmi sedřel kůru na jabloni, i jeho omluvný kolozubý úsměv. Vzpomněl si na deštivé odpoledne, během něhož se věty o Štěpánovi rodily: viděl statného venkovského chasníka tak jasně, jako by stál před ním, a pero hladce klouzalo po bílé stránce. Byla to však zbytečná slova, to věděl.

   „Tohle byste měl vypustit, Antone,“ naléhal starý.

   Mladší muž pokorně přikývl.  „Já to proškrtám, Beto Betoviči.“

   Modré oči v ruměné tváři na něj stále hleděly s nesmlouvavou naléhavostí.

   „Pamatujete si na Štěstí?“

   „A na které?“ Anton se pokusil otázku zlehčit, ale stařík neměl náladu na vtipkování.

   „Však vy dobře víte!“

   „To je stará záležitost,“ řekl Anton odmítavě.

   „Na tom nezáleží, jak je stará!“ odsekl Beta Betovič popuzeně. „Ten divný zvuk tam nemá co dělat! Že se na šachtách utrhl okov – koho to zajímá? Povídka se přece na žádných šachtách neodehrává!“

   Ale Anton ho už neposlouchal. Přenesl se v myšlenkách do dávné noci v široširé stepi, kdy stál pod zářícími hvězdami rozesetými po nekonečném temném nebi a tichým povětřím náhle projelo výhružné bouchnutí, tak hlasité, až leknutím nadskočil. Vzápětí něco udeřilo o kámen a rozběhlo se po stepi. Tach tach tach tach tach…!

 Jak byl tehdy mladý, jak bezstarostný!

„Proč tam ten zvuk vůbec je?“ zlobil se stařec.

„Protože tam byl,“ odvětil Anton zasněně. 

 Chvíli upírali zrak jeden na druhého. Vtom k nim z kuchyně zalehlo zařinčení, následované zoufalým výkřikem a lamentováním, dovolávajícím se milosrdenství svaté Bohorodičky. Beta Betovič se vymrštil na nohy.

   „Ale to snad ne,“ zaúpěl a vybelhal se do chodby.

    Anton Pavlovič seděl několik vteřin nehybně, ruce položené na stole. Pak vstal a rázně přešel k pušce nad komodou, opatrně ji sundal ze zdi a zálibně přejel dlaní po hladké pažbě i lesknoucí se hlavni. Zkontroloval obě komory a nepřekvapilo ho, že zbraň není nabitá. Když však otevřel první zásuvku dubové komody, plechová krabička s náboji byla první, co uviděl. „No vida,“ zamumlal spokojeně.  Nabil pušku a pověsil ji zpět na místo. Ve chvíli, kdy se Beta Betovič přibelhal zpátky, byl už Anton zpátky u stolu a upřeně si prohlížel své ruce.

   Stařík ztěžka dosedl na židli. „Ženské zatrachtilé,“ zamumlal, dolil čaj a přistrčil k hostu mísu s pirohy.  „Jezte, chlapče drahý, jezte. Potřebujete zesílit.“

   Anton se poslušně zakousl do pirohu a Beta Betovič se dal znova do řeči.

  „Ta povídka o tom studentíkovi, však víte, o tom nešťastném chlapci, co tak špatně skončí – Váňa? Ne, Váňa ne… Vláďa. Jak se tahle jmenuje?“

   „Ošklivé káčátko,“ zahuhňal Anton plnými ústy. Nepřestávalo ho udivovat, že Beta Betovič, který znal jeho povídky téměř zpaměti, udržel v paměti názvy jen nemnohých z nich. „Co je s ní?“

   „Je to pěkná věc. Ne, pěkná není, ale dobrá ano. Smutná, mrazivá. Jenomže…“ pokrčil rameny.

   Anton spolkl poslední kousek pirohu.

   „Jenomže?“

   „Píšete povídky, nebo jízdní řád, Antone Pavloviči?“

    Anton nechápavě zíral do rozhořčené tváře Bety Betoviče.

   „Já… já vám nerozumím.“

   „Proč jde vůbec ten váš Vláďa na nádraží? Stejně zůstane na místě, ne?!  Kdybyste ho jenom nechal dumat někde na kameni u lesa, bylo by dobře. Takhle má čtenář akorát strach, aby mu to neujelo. Ten vlak ve 20.40, jak jste neopomněl uvést - jako by bylo důležité, v kolik přesně odjíždí vlak, do kterého ani jediná postava

z povídky nenastoupí!“

   Mladší muž neodpověděl, jen se na židli přikrčil a pohledem zaletěl k pušce na zdi.

   Seděli nějaký čas mlčky. Za okny barvilo zapadající slunce višňové květy na růžovo, ptáci hlasitě zpívali a ze sadu bylo slyšet zahradníka, jak tam chodí a vozí rozvrzané kolečko.

   „Sluneční svit a všechny ty zvuky napovídaly, že někde na světě existuje čistý, harmonický a poetický život – ale kde?“ promluvil najednou Beta Betovič slavnostně a Anton sebou polekaně trhnul. Vzápětí si uvědomil, že stařec mu nečte myšlenky ukryté v hlavě, jen cituje větu z povídky. „O tom mu nikdy neříkala ani mamá, ani všichni ti lidé, kteří ho obklopovali,“ dokončil Beta Betovič a souhlasně pokýval hlavou. „Je to vynikající. I přes ten vlak.“

   „Myslíte?“ zeptal se Anton potěšeně a jeho oči zjihly.

    „Určitě,“ přikývl Beta Betovič rozhodně.

    Antonovi se náhle vybavily poslední odstavce a v žaludku nacpaném pirohy ho zabolelo. Představil si kovovou chuť hlavně revolveru v ústech a chlapcovy bílé prsty šmátrající po kohoutku. Snad neměl nechat Vláďu stisknout spoušť. Ten strašlivý úder do týla, který Vláďa ucítil zevnitř, a pak pád do černočerné, hluboké propasti… Antonovi přejel po zádech mráz.

   „A ten výstřel na konci je perla,“ poznamenal Beta Betovič spokojeně.

    Anton si ho změřil dlouhým zamyšleným pohledem.

    Do pokoje se přišourala Jekatěrina Petrovna, postavila na stůl starou láhev s dosud nezapálenou lojovou svíčkou zaraženou v hrdle, pohladila Antona po vlasech a zase beze slova odešla.

    „Zato v té chalupě, jak tam spolu sedí hajný a lovec,“ zamračil se starý muž a v místnosti jakoby se setmělo, „tam se mává puškou celou dobu, a nic. Vůbec nic! Jak se ta věc jmenuje, prosím vás?“

   „Nervózní host,“ zamumlal Anton Pavlovič.

   „Zas tak nervózní nebyl,“ zavrčel stařec. „Jinak by to ten druhý nepřežil!“

   „Nervózní host a nabitá zbraň je nebezpečná kombinace,“ prohodil Anton sklíčeně, ale Beta Betovič rozhořčeně zavrtěl hlavou.

   „A pročpak, prosím vás? Vždyť vy tam tu pušku máte jen na okrasu, hochu!“

   „Beto Betoviči, pro všechno na světě,“ zeptal se Anton naléhavě, „vy byste opravdu chtěl, aby lovec toho nebohého Arťoma zabil?“

    Cosi úpěnlivého v Antonově hlase přimělo Betu Betoviče k zamyšlení.

    „Tak zabil, to snad úplně ne,“ připustil neochotně. „Je to sice mizera a svině zbabělá, pravda, ale přece jen Boží stvoření. Jenže vystřelit by lovec měl! Alespoň pro výstrahu!“

   „Pro výstrahu,“ opakoval potichu Anton. „A víte co, Beto Betoviči, já už půjdu.“

   „Co tak najednou, milý chlapče?“ zeptal se ustaraně stařík. „Jste unavený? Tak ještě počkejte, jen chviličku. Jekatěrina Petrovna vám zabalí pirohy na cestu.“

  Vstal, se zasténáním si protáhl hřbet a zmizel v chodbě.

  Anton se bez váhání postavil a hbitě přešel ke zdi. Puška mu hladce vklouzla do rukou. Několik vteřin se těšil z její váhy a hladkosti. Pak rychle vyndal náboje z obou komor. Nevrátil je do plechovky, ale vsunul je do kapsy u kalhot, která se mírně prověsila. Ten pocit tíhy se mu zamlouval.

   Když se Beta Betovič vrátil, Anton ho čekal u dveří. Starý muž mu vtiskl do ruky uzlíček s pirohy a sevřel ho v náruči. „Jekatěrina Petrovna usnula u kamen, tak se rozloučím i za ni. Opatrujte se, Antone Pavloviči! Buďte hodně zdráv a pište! Já vám všechny ty připomínky pošlu, ano?“

   „To jste hodný, Beto Betoviči,“ odpověděl Anton. „Budu vám vděčný.“

   Beta Betovič mu pohlédl do tváře uslzenýma očima a políbil ho na líce.

   „Přijeďte zase brzo. A napište mi, hochu. Ať se mi nestýská.“

   „Určitě přijedu, Beto Betoviči,“ řekl Anton konejšivě a přes starcovo rameno se ještě jednou podíval na pušku, jejíž hlaveň se zaleskla v posledním paprsku zapadajícího slunce.

   „Však se nevidíme naposledy.“

Anton Pavlovič Čechov zemřel o devět let později v německých lázních Badenweiler na tuberkulózu.

O osudu Bety Betoviče není nic známo.