Drabblata z DMD vztahující se k povídce Vládcův vězeň

JE ZDRAVÉ MÍT VE STÁŘÍ NĚJAKOU ZÁLIBU

Kdysi se před ním třásly strachy Město, říše i sousední země. Sytil se pohledem na krev mučených  zajatců, znásilňovaných žen. Život ho bavil.

Teď byl starý a nemocný.

Poslední spiknutí vnímal téměř  jako poctu své moci.

Popravy už proběhly. Zbýval patnáctiletý syn vůdce spiknutí. Rakasi nepopravovalo děti – většinou.

Zdálo se mu, že ve chlapcových zděšených očích zahlédl odbojnou jiskru.

„Zbičovat,“ rozkázal.

Strážce přikývl a chystal se vězně odvést.

„Tady!“ dodal vládce.

 Strážce s chladnýma šedýma očima měl pevnou ruku. Zoufalý nářek trestaného vězně zněl neobyčejně poutavě.

Vládce se usmál.Takové potěšení si může dopřát každý den.

Život byl zase hezký.

VODA A SLZY

Podlaha byla tvořena drobnými dlaždičkami, tvořícími mozaiku: řasy, kamínky, pestrobarevné rybky. Půvabné.
Na vyhublém ztýraném těle ležícím na dlaždičkách nic půvabného nebylo. Studená voda vymývala krev z ran, dlouhých a hlubokých. Chlapec se nehýbal a strážce propadal zoufalství.
Vylil na vězně další vědro vody a modlil se k Bohu, ve kterého nevěřil, aby chlad přivedl chlapce k vědomí, jako už tolikrát před tím. Ještě stále mu v uších zněl zoufalý nářek bezmocné oběti, když se strážcova ruka s bičem napřahovala znova a znova. Jeho ruka. Sevřel pravici v pěst a upřel na ni pohled, který neměl daleko k nenávisti.
On sám ale nebyl víc, než prodlouženou rukou vládce. Toho vládce, který dnes otálel příliš dlouho, než mučení ukončil. Možná si tím svou hračku zničil.
Gerovo srdce bylo těžké zoufalstvím. Usedl na mokrou podlahu a položil si chlapcovu hlavu na klín. Kůže byla chladná, tělo stále nehybné a obličej pokojný. Mladého vězně teď nic nebolelo.
Strážce unaveně zavřel oči a uvěznil slzy za víčky.
Pak vstal a zkusil to ještě jednou. Bez naděje a bez víry.
Na chlapcovu tvář dopadl proud ledové vody a několik horkých slz.
„Nechte toho, prosím vás,“ ozval se sotva slyšitelným hlasem. „Nebo tu vodu alespoň ohřejte.“

KONEC HRY

Ráno vězně na vládcův rozkaz zbičoval, ale pak se panovníku náhle přitížilo, a tak jim dvěma bylo nečekaně dopřáno volné odpoledne. Chlapec a jeho strážce zasedli k šachové partii, kterou rozehráli předchozího dne.

   „Nebuď zbrklý,“ napomenul  strážce jemně mladičkého vězně a uchopil ho za zápěstí, když zvedl k tahu střelce. „Mysli dopředu.“

  Chlapec se při jeho doteku otřásl a strážce ho rychle pustil.

 „Myšlení dopředu se snažím vyhnout.“

Strážce neodpověděl. Nebylo co říci.

„Nedomníváte se, že sekvence intuitivních, zdánlivě náhodných kroků může vést ke stejně úspěšnému výsledku?“ zeptal se ho vězeň.

  „Rozhodně ne.“

  Chlapec táhl střelcem.

„Šach mat,“ oznámil tiše.

CESTOU DOMŮ

Míjel  jakousi služebnou. Zpívala si.  Poslední slovo písně mu zaznělo v uších jako poplašný zvon.

Petrklíč. Srdce klíč.

 Klíč zapomenutý v zámku byl tragickou chybou. Z Paláce vězeň uniknout nemohl; pokusí-li se přesto o zoufalý útěk, bude to stát život i jeho strážce.

Dveře byly zamčené. Srdce v něm pokleslo. Pak zkusil tiše zaklepat.

Chlapec mu otevřel, bledší než obvykle.

„Nevystavujte mě  takovému pokušení,“ zasípal. „Nikdy!“

Tím, že zůstal, nechránil svůj život. Dávno o něj nestál. Myslel na Gera, na jeho tři děti. Věděli to oba.

Strážce litoval, že se chlapec tolik bojí dotyku jeho rukou.

Rád by ho objal.

POSLEDNÍ KAPKA

Stala se z toho hra pro tři strany.

Vládce zkoušel, za jak dlouho dovede dennodenní trýznění jeho vězně ke smrti.

Strážce vynakládal zoufalé úsilí, aby chlapce udržel naživu.

Úkolem palácových hojitelů bylo prodloužit život oběma: vládci i oběti.

Akras, vrchní hojitel, držel v ruce miniaturní lahvičku. Poslední kapka  nejlepšího Chórského lektvaru.

Namíchal  posilující nápoj pro vládce a připravil mast na vězňovy rány.

Jediná kapka v masti  mohla obnovit pokožku na vězňových zádech.  Mast  nevydrží věčně, ale na pár týdnů přinese vězni nemalou úlevu. Potřeboval ji.

Jediná kapka navíc v silném nápoji ho mohla proměnit v jed.

Nevěděl, jak se rozhodnout.