Vládcův vězeň V.

Past

 Strážce trpělivě čekal na vhodnou konstelaci, která mu zajistí kýžený výsledek. Nejmenší problém byl se zákazem jídla – zdálo se, že ho vládce Wilhelmovi uděluje, kdykoliv mu to přijde na mysl. Jenže Gero chtěl, aby se sešly další dvě okolnosti: aby byl vězeň ve stavu, který mu dá šanci trest přežít, a aby byl vládce v dobré náladě. Či spíše v méně špatné náladě než obvykle, protože o dobré náladě si v jeho případě mohl nechat jen zdát.

   Během doby čekání padla nevyhnutelná otázka a byla na ni dána stejně nevyhnutelná odpověď.

   „Co když to neudělám?“ Wilhelm se zeptal velice tiše a nesměle, snaže se ze všech sil, aby strážce nepopudil. Ze všech sil se snažil pokorným chováním a poslušností Gera obměkčit.  

   „Tak tě z toho obviním, Wilhelme,“ odpověděl strážce odměřeně. „Myslíš, že na tom pak budeš líp?“

   Ve skutečnosti se nedalo vůbec odhadnout, co se stane. Tento fakt Gera zneklidňoval a Wilhelmovi zastavoval dech. Výsledek byl nakonec větším překvapením, než kterýkoliv z nich čekal.

   V den, který Gero určil jako vhodný, byl Wilhelm tak stažený úzkostí, že dokázal doznání svého smyšleného přestupku přednést jen stěžím slyšitelným přiškrceným šepotem. V minulosti už byl trestán jak za „kuňkání“, když mluvil příliš potichu, tak za „řvaní“, pokud se vládci zdálo, že je vězňův hlas nestoudně hlasitý. Tentokrát se ale Raoul zdál být potěšen. Oběť, která se sama poníženě přiznává ke svým přečinům a říká si o potrestání, byla splněním jeho snů.

   „Víš, že si zasloužíš pořádně spráskat, že?“ zeptal se Wilhelma blahosklonně.

   „Ano, můj vládče,“ zašeptal Wilhelm svou odpověď.

   „Možná bychom mohli zvážit možnost prominutí,“ pronesl Raoul přemýšlivě. „Uvidíme, jak umíš kňučet, vévodské štěně. Dovoluji ti zkusit vyprosit si odpuštění.“

   Wilhelm neměl co ztratit, a tak do prosby vložil celé své srdce. Vládce ho po chvíli přerušil mávnutím ruky.    

  „Pěkné. Otec by na tebe byl pyšný, kdyby tě slyšel.“

  Vězeň se pokusil tvářit ještě zkroušeněji, ale vládcův posměch se ho nedotknul. Takového přepychu, jako je hrdost na rodinné jméno, se vzdal už dávno.

   „Mám ještě pár otázek.“

    Vypadalo to, že vládce není rozzlobený, spíš zaujatý. Nakonec to pro kluka nebude tak zlé, usoudil Gero. 

   „Kde že jsi ten kus chleba našel?“

   Strážce zpozorněl. Nechal Wilhelma, aby si svou historku vymyslel sám, a vlastně naslouchal spíš jeho hlasu než slovům, když ji zajíkavě vykládal vládci.

   Wilhelm odpověděl.

   „Na chodbě? A to s tebou tvůj strážce nebyl, nebo co?“

   „Jistěže byl, můj vládče.“

   „A to tě při tom neviděl?!“

    Nastala chvíle napjatého ticha. Pak vězeň snaživě odpověděl:

   „Já myslím, že viděl. On mě pořád hlídá, můj vládče.“

   Ty malý zrádný spratku, oslovil ho strážce v duchu. Mimo vězňovu místnost s ním byl pořád, ale neměl ho stále na očích a ani se to od něj neočekávalo. Při rozhovoru, který vedl vládce s vyděšeným Wilhelmem při podobné příležitosti před několika měsíci, otázka dohledu vůbec nepřišla na přetřes.   

   Raoulův rozveselený pohled zabloudil ke Gerovi, jenž s neproniknutelnou tváří hleděl do prázdna.

   „Když tě viděl, proč tě nezarazil?“

   „To já nevím, můj vládče,“ hlesl Wilhelm se zdánlivou váhavostí.

   „A co si myslíš?“ skočil mu na vějičku vládce.

   Gero zjistil, že navzdory zákeřnosti, se kterou ho Wilhelm zaplétá do sítě, vlastně toho vyhublého zbědovaného kluka obdivuje. Zbitý a v kleci, a přece ještě pořád dovede kousat, pomyslel si. Škoda že bez úvahy, co mu může pokousaná ruka udělat. Co všechno bude muset ještě podstoupit, aby to zbrklé děcko naučil přemýšlet o něčem vzdálenějším, než je nejbližší krok?

   „Myslím si, že mu to asi bylo jedno,“ zašeptal Wilhelm a Gera už jeho slova v nejmenším nepřekvapila.

   Vládce se rozesmál. 

  „Ten kluk tě musí pořádně nenávidět, co,“ oslovil strážce. „Vidíš, a to jsem měl vlastně dojem, že mu nadržuješ.“

    No vida, říkal si Gero chmurně. Všechno zlé je pro něco dobré.

   V tu chvíli Wilhelmovi v plnosti došlo, co vlastně udělal, a jeho vnitřnosti se proměnily v kus ledu. Zadoufal, že vládce prostě celou Gerovu úlohu ve vymyšleném incidentu přejde, ale jeho naděje byla marná.

   „Uděláme to takhle,“ začal Raoul rozvážně. „Mladý pán dostane deset ran bičem.“   

    Wilhelm prozíravě počkal na drobný pokyn malíčkem, než vyrazil pro žádanou věc.

   „A až s ním budeš hotov, strážče, někam ho přivážeš, navštívíš svého velitele a požádáš ho mým jménem, aby ti udělil zostřený  trest za nedbalost výcvikovým karabáčem, abys věděl, že máš příště své povinnosti vykonávat svědomitěji.“

   „Jistě, můj vládče,“ odpověděl nevzrušeně Gero.

   „Tak do toho,“ pokynul mu Raoul.

   Wilhelm se třásl jako list ve větru, když podával strážci bič, navzdory tomu, že trest byl natolik mírný, že nejen ve vládcově mysli představoval ekvivalent prominutí. Gero ale vedl první údery s razancí, která donutila trestaného vězně k nářku téměř okamžitě potom, co začal. Pak se strážce náhle uklidnil a zbytek trestu měl standardní průběh.

   „To byla pozoruhodná ukázka sebeovládání, Gero,“ komentoval jeho výkon vládce. „Seber si ho a zmizte. Oba.“

   Strážce vyvedl Wilhelma na chodbu a nešťastný chlapec se pokusil ho oslovit, jakmile se za nimi zavřely dveře. Gero ho přirazil ke zdi a sevřel jeho krk.

   „Až ti položím nějakou otázku, pak mi na ní odpovíš. Do té doby od tebe nechci slyšet ani slovo. Ani hlásku. Vlastně vůbec žádný zvuk.“ Nezvýšil hlas a jeho sevření nebylo nijak silné, ale Wilhelm nebyl o nic méně vyděšený, než když před půl hodinou vcházeli k vládci.

...

   Spoutal ho způsobem, jakým popravčí v Takumisu spoutávají odsouzené k smrti; způsobem, který po několika hodinách bolestného zápasu zastaví dýchání oběti. Wilhelm pochopil, co se děje, a oči se mu rozšířily děsem. Zazmítal se v poutech a z úst se mu vydralo zachrčení. Ramena měl pevně stažená k sobě a hlavu zvrácenou dozadu, hrudník se mu namáhavě zvedal a v jeho pohledu byl divoký strach bezmocného zvířete zahnaného do kouta.

   Gero se chvíli kochal jeho hrůzou, jenže zas tak moc ho to nebavilo. Když byly jeho nejstaršímu synovi tři roky, uštkla ho zmije. Včasný zásah hojitele dostal kloučka ze smrtelného nebezpečí, ale malý se od té doby bál hadů a když nějakého uviděl, jeho oči získaly navlas stejný výraz, jaký měly teď Wilhelmovy. Gero si povzdychl, rozvázal vězni ruce a pak ho znova připoutal stejně jako vždycky, způsobem, který mu sice znemožní spánek, ale neohrozí jeho život.

   „Přemýšlej o tom, co mi řekneš, až se vrátím,“ zašeptal mu do ucha hlasem tvrdým jako skála a ponechal ho ve tmě, samotného a s hořkými myšlenkami na to, co právě dokázal: učinit si smrtelně nebezpečného nepřítele i z druhého z pouhých dvou mužů, kteří obývali jeho malý svět.

...

   Paradoxně to byl právě trest zbičováním, který Gera nakonec uklidnil. Byl bolestivý a ponižující, protože ale nebyl vězeň, nýbrž člen palácové stráže, měl po potrestání nárok na čtyřiadvacetihodinové volno na zotavení. Proležel je na břiše na posteli, ošetřován starostlivou ženou, četl pohádky dětem, nadšeným, že mají otce doma v tak nezvyklou dobu, zahrál si několik partií šachu se svým nejstarším a v podvečer celkem pokojně usnul. Když se probudil, představil si Wilhelma visícího už tolik hodin ve tmě a tichu, a po jeho včerejším vzteku nezbyl ani stín.

   U stráže vládcových dveří se informoval, jak se Raoulovi daří, ve Wilhelmově pokoji raději předem otevřel okno za mřížemi a vešel do koupelny. Chlapec se ani neodvážil zvednout k němu oči, zdeptaný a zoufalý. Gero uvolnil pouta a nechal vězně tvrdě dopadnout na dlaždice, ne proto, že by chtěl, ale že mu vlastní poranění znemožnilo ho rychle zachytit.

   S nepříjemným trnutím v zádech poléval Wilhelma vodou, dokud mu nepřipadal dostatečně očištěný. Pak po něm hodil plátěný ručník a tiše se zeptal:

   „Tak co to mělo být, Wilhelme? Pomsta?“

   Oslovený začal zajíkavě drmolit něco, co vypadalo jako začátek připraveného dlouhého proslovu.  Gero ho zarazil. „Ne. Řekni mi to jen slovem. Jedním slovem“

   Wilhelm vydechl: „Chyba. Byla to ... chyba.“

   „To ano,“ přitakal Gero s povzdechem. „Zkus se propříště takových chyb vyvarovat.“

   Poslal ho do pokoje s příkazem, aby si lehl na břicho, a vylil na podlahu koupelny další vědro vody.

    „Vládce je dnes zas jednou mimo,“ zavolal ještě za chlapcem. „Budeme se muset obejít bez něj.“ Vyndal z mramorové skříňky sklenici s mastí a vešel do místnosti.

   Zabolelo ho u srdce, když uviděl, jak si vězeň jeho rozkaz vyložil. Chlapec ležel tváří k zemi na podlaze a očividně očekával další potrestání.

   „Na postel, Wilhelme, ano? Lehni si na postel.“

   Když Gero ošetřoval rány, které mu den před tím způsobil, Wilhelm plakal s obličejem zabořeným do saténového polštáře, pro jednou však nešlo o slzy bolesti a strachu, ale úlevy.