Zvrat
Když přejel jazykem po zubech, ještě stále cítil jemnou a sladkou chuť
pomerančové šťávy.
Doufal, že pokud se mu podaří dopoledne nevyvolat vládcův hněv, mohlo by být
odpoledne snažší. Doba po obědě – po vládcově obědě, samozřejmě, Wilhelma oběd
nečekal a on ani po žádném netoužil – tedy, doba po obědě byla vyhrazena studiu
a vládce ji poslední dobou pravidelně trávil spánkem.
Celá záležitost s Wilhelmovým údajným vzděláváním byla podivná.
V prvním půlroce uvěznění ho Raoul prostřednictvím Gera čistě jen mučil.
Jistě, říkal tomu výchova, a ještě častěji převýchova, s častými narážkami
na Wilhelmovy rodiče a na to, jak svého nejstaršího syna rozmazlili a zkazili.
Rozmazleností byla myšlena každá přirozená potřeba – spánek, jídlo, voda,
bezpečí. Zkažeností Raoul nazýval Wilhelmovu počáteční neochotu odevzdaně
snášet jakékoliv ponižování a trestání. Z druhého vyléčil vládce vévodova
syna úplně a z prvého téměř. Teď, na sklonku druhého ročníku vládcovy
školy pro jediného žáka, toho potřeboval Wilhelm jen velmi málo, vydržel ale
hodně.
Pak se náhle Raoul rozhodl, že se Wilhelm potřebuje skutečně učit. Výběru učiva
a metod se ujal sám, a nakonec dosáhl pozoruhodných úspěchů; jistou
primitivnost výukové techniky bohatě vyvažovala silná motivace studenta.
Vyučování probíhalo pokaždé stejně. Raoul hodil před vězně vybranou knihu a
stanovil dobu, za kterou se jí má naučit. Většinou to bylo něco kolem čtyř
hodin, někdy víc, občas méně, zvlášť když Wilhelm vzbudil něčím vládcovu
nespokojenost. Po uplynutí stanovené doby otevřel vládce knihu na jakémkoliv
místě a Wilhelma vyzkoušel. Pokud byl spokojen, byl večerní trest jen součástí
stanoveného režimu. Pokud spokojen nebyl, inu – bylo mnoho způsobů, kterými
uměl Raoul dávat svou nespokojenost najevo. Měl těch způsobů plnou skříň.
Wilhelm se učil na kolenou, shrben nad knihou, často v bolestech a občas
také téměř potmě, ale snaha snížit intenzitu potrestání měla výrazný vliv na
rozvoj jeho čtenářských schopností a paměti. Kromě toho byly knihy a informace
v nich obsažené jedinou pěšinkou, po které mohly jeho myšlenky na chvíli
uniknout z prostoru omezeného na vládcův sál a vězňovu komnatu.
Byl to spíš Gero než Wilhelm, kdo se zamýšlel nad výběrem oblastí, ve kterých
vládce považoval za žádoucí vzdělávat svého vězně. Historie a geografie,
politika a diplomacie, vojenství, strategie a taktika. Jazyky – lessijština,
terrekirština, jazyk Takumisu, chórština, nářečí Východních ostrovů. Pět řečí,
které Wilhelm dokonale zvládl za pět let. Ekonomické vědy a matematika.
Rodopisy aristokracie. A pak materiály, které nezachycovaly nic jiného, než
minulé a současné drby z vyšší společnosti. Strážce nikdy nevyslovil své
podezření, že vládce jen čeká, až Wilhelm dosáhne plnoletosti a zdědí titul, a
pak jej nechá se vší pompou popravit. Zákon Rakasi nezakazoval výslovně popravu
dítěte nebo ženy, ale dopustit se něčeho takového se považovalo za prohřešek
proti bohům a dobrému vkusu. Ženy šlo zničit i jinak, a děti, ty prostě
dospějí. Ty rosteš pro
šibenici nebylo v Rakasi
jen lidovým rčením.
Jestli ale vládce chce, aby jeho vězeň odešel do říše mrtvých vzdělanější než
jiní, nebo má jen nějaké zneuznané pedagogické ambice, to strážci jasné nebylo.
Wilhelm bral všechny knihy, jak přicházely, vybírat si nemohl. Brzy však
zjistil, že vládce má určité preference a že se od něj nepožaduje stejně velký
výkon ve všech oblastech. Vojenství a historii, například, se vyplatilo
studovat s velkým soustředěním. Jazyky nebyly až tak podstatné, zejména
ony směrem k jihu. Lépe řečeno, nebyly podstatné pro vládce, ale jejich
trojúhelník měl tři strany. Zdálo se, že své preference má i Gero. Rozhodně
uměl dát citelně najevo, že se mu nelíbí, když Wilhelm učení odbyde. To se
ovšem těžko dokazovalo.
Toho odpoledne, kdy se Wilhelm odvážil prozkoumat strážcův postoj ke svému
nedobrovolnému vzdělávání, si od něj nechal Raoul nejdříve zopakovat historii
vládnoucích hlav Rakasi, se speciálním zřetelem k ukončení jejich
panování. Wilhelm ze sebe sypal jména, data a způsoby úmrtí, to jest atentáty,
popravy a sebevraždy v důsledku šílenství, s neblahou předtuchou, že
až se dostane na konec linie, připomene to vládci atentát, který Wilhelmův otec
chystal na něho, a probudí to v něm záchvat pomstychtivosti. Vězeň se sice
domníval, že už tak se vládce mstí až dost, ale jeho názor nikoho nezajímal.
Tentokrát se jeho obavy nenaplnily. Raoul zamyšleně poslouchal, občas ho
opravil – všechny údaje měl v hlavě a zdálo se, že jeho paměti se
postupující šílenství nedotklo. Wilhelmových omylů nebylo mnoho a Raoul byl až
nezvykle klidný.
„Tak to vidíš. Možná že si myslíš, kdovíjak se ti nevede zle, ale je i horší
osud. Osud horší než mučení nebo smrt. Osud těch, kteří vládnou Rakasi,“
poznamenal vládce, když Wilhelm skončil. „A teď mi řekni nějakou báseň.
Terrekirskou báseň.“
Ve skutečnosti ho poezie nezajímala, a terrekirská už vůbec ne. Veškerý zdroj
tohoto jazyka získalo Rakasi od několika trosečníků, které zahnal příboj přes
Hranici pod mořem do pobřežních vod. Jednalo se o prosté muže, jejichž jediným
přáním bylo stát se oddanými otroky těch, kteří je vytáhli z vody, a tuto
touhu jim dotyční rádi vyplnili. Trosečníci neuměli číst ani psát, ale měli
pozoruhodnou znalost epických legend ve své dramaticky znějící řeči, a tyto
legendy si svého času získaly dočasnou omezenou proslulost ve Městě, kde se
cokoliv nezvyklého rychle stávalo módou.
Vládce legendy nebavily a usnul, jakmile Wilhelm s recitací začal.
Wilhelma nebavily také, takže do vládcova chrápání pronášel jen jakési
terrekirsky znějící zvuky. Alespoň se domníval, že znějí terrekirsky. Zapomněl
ovšem, že má ještě jednoho, velmi pozorného posluchače. A ačkoliv onen
posluchač jazyk Ostrovů neuměl, dokázal poznat, co terrekirština není.
Raoul se probral jen natolik, aby vynesl zanedbatelný večerní trest
v podobě deseti ran rákoskou, ze kterých se strážci k Wilhelmově
překvapení podařilo učinit nepříjemnou chvíli, a to v době, kdy už vládce
zase tvrdě spal. Gero nebýval surový a Wilhelm si nebyl vědom, že by mu něco
provedl, a tak se usilovně snažil probrat všemi událostmi dne, aby zjistil, čím
si strážcovu tvrdou ruku zasloužil. Jediné, o čem věděl, bylo ostudné zacházení
s terrekirskými legendami – že by se k nim zachoval až tak
trestuhodně?
„Máte nějaký zvláštní zájem na řeči Ostrovů?“ zeptal se strážce, když spolu
kráčeli po chodbě.
Gero se na něj podíval s obvyklým neproniknutelným výrazem a přemýšlel,
jestli ho má napomenout za mluvení bez vyzvání, nebo mu prostě odpovědět. Ráno
si s ním nepovídal nikdy, vědom si toho, že dělat chlapci to, co dělat
musel, by pak bylo těžší, ale večer byl mnohem uvolněnější.
Wilhelm trpělivě čekal. S Gerem to bylo vždycky tak padesát na
padesát, ale nikdy ho příliš nerozzlobilo, když se s ním Wilhelm pokoušel
navázat rozhovor.
„Nikdy nevíš, co se ti bude hodit,“ řekl Gero nakonec. „Tenhle život nemá moc
smyslu, ale něco se dozvědět může mít svou cenu. Až se odsud dostaneš, ještě za
to budeš rád.“
„Jestli se odsud dostanu, možná si budu pamatovat víc než terrekirské písně,“
pronesl Wilhelm.
Gero na něj vrhl letmý, mírně pobavený pohled. Wilhelmova slova neobsahovala
žádnou rozeznatelnou výhružku. Něco takového by si přece nedovolil. Nebo snad
ano?
„A než se odsud dostaneš, chovej se slušně
k lidem, kteří nad tebou drží bič,“ doporučil chlapci suše. „Kromě toho
nezapomínej, že vládce umí napodobit chrápání jako každý jiný. A když poznám
terrekirštinu já, tak on určitě také, Wilhelme.“
Chlapec zamyšleně přikývl.
„Ano. To máte pravdu.“
Chvíli kráčeli mlčky.
„Víte, stačilo by mi to prostě říct,“ dodal vězeň po chvíli, opatrně, tichým
hlasem a s téměř nepostřehnutelnou výčitkou.
Gero o tom chvíli uvažoval.
„Možná,“ přisvědčil nakonec. Jeho tón nesl slaboučký nádech omluvy.
Šli dál, a Wilhelm přemítal, jestli si je Gero skutečně tak jistý, že on se
jednou dočká svobody.
A také o tom, že chovat se slušně podle Gera evidentně znamenalo také studovat
všechno naplno.
...
Den, který začal klamně slibnou vůní pomeranče, nesměřoval k žádné úlevě a
Wilhelmovi se zdálo, že ani není možné, aby se dotrmácel až
k odpoledni. Byl vyčerpaný, zesláblý hladověním a vládce ho odeslal ke
skříni pro tenkou pružnou rákosku, jakmile se před ním vězeň ukázal, což
znamenalo, že hodlá začít s bitím brzo a pokračovat celý den. Sladká chuť
na patře se vytrácela. Klečel se sklopenou hlavou, ohavnou věc, kterou bude za
nějaký čas zbit, držel v rukou vztažených vzhůru, a minuty se vlekly
jedna za druhou. Nevěděl, jak dlouho jej vládce nechal čekat, ale zdálo se mu,
že uplynuly celé hodiny. Napjaté ruce ho bolely k nesnesení a po celém
těle mu stékal pot. Když vládce pokynul Gerovi, aby si od něj rákosku vzal,
pocítil vězeň téměř úlevu.
Vzápětí ho ale rychlý krouživý pohyb, který Raoul provedl palcem pravé ruky,
uvrhl do ještě hlubší beznaděje. Tohle bylo obávané znamení: nařizovalo mu, aby
se k výprasku položil nikoliv na břicho, ale na záda. Vystavit ranám
jemnou kůži na břiše a další zranitelná místa znamenalo navíc odhalit vlastní
tvář zkřivenou bolestí vládcovým nenasytným očím. Wilhelm se už zase třásl
strachy, když se otáčel na záda. Strážce se postavil nad něj. Jejich oči
se střetly právě ve chvíli, kdy se z Gerova pohledu vytratil soucit a
nahradila ho odtažitá soustředěnost, se kterou vykonával úkoly, které
nenáviděl. Ta změna byla příliš strašlivá a Wilhelm raději pevně sevřel víčka a
napjal celé tělo, očekávaje svist rákosky před bolestivým šlehnutím.
Zvuky, které uslyšel, však byly jiné; chrčivý nádech, zachroptění a pak pád
těžkého těla. Otevřel oči. Gero se na něj nedíval, hleděl kamsi za něj, ruku
s rákoskou spuštěnou podél boku. Pak ji upustil – nakonec přece jen
dopadla chlapci na břicho, i když neškodně, ale Wilhelm sebou i tak vyděšeně
trhnul. Strážce na něj vrhl letmý pohled.
„Zůstaň na místě. Nehýbej se.“
Nespustil oči ze vzdáleného stropu a ani neotočil hlavu, když se strážci
přivolaní Gerem přišli podívat na zhrouceného vládce, když se ho
přivolaní hojitelé pokoušeli vzkřísit z bezvědomí a když byl čtyřmi muži
odnášen odnášen na nosítkách ze sálu pryč. Gero odešel s nimi.
Bloudil očima po malbách na stropě, zpodobňujících souboje a rozkoše
nejrůznějších bohů Rakasi, a zvažoval svou situaci. Vládcova indispozice mohla
být jen dočasná, a v tom případě bude mučení pokračovat, buď hned, nebo až
časem, a čekání bude jen další trýzní. Anebo může být Raoul mimo několik dní,
jak se někdy stávalo. Mdloba, dlouhé probírání, zmatenost, amnezie. Ať je
vládce v bezvědomí. Ať je v bezvědomí dlouho. Prosím.
Strážce se vrátil sám a zvuk jeho kroků na mozaikové dlažbě byl rychlý a
energický. Vězeň si dovolil mírnou naději. Gero se nad něj sklonil, chytil ho
pod ramenem a vytáhl na nohy, nespokojeně zavrtěl hlavou, když se chlapec opět
roztřásl strachy pod jeho dotykem, ale pak se na vězně znenadání usmál.
„Náš milostivý vládce vážně onemocněl,“ prohlásil. „Budeme muset být velmi
stateční a obejít se nějakou dobu bez jeho přítomnosti.“
Smutná slova jeho oznámení výrazně kontrastovala s rozveseleným
tónem strážcova hlasu. Wilhelm jen ohromeně zamžikal očima. Nikdy by si
nepomyslel, že uvidí Gera takhle šaškovat.
„Tak pojď, chlapče. Myslím, že je načase, abys zas jednou zkusil něco sníst,“
řekl Gero svým normálním hlasem. Samozřejmost, se kterou z vlastní vůle
ukončil jeho hladovku, napověděla vězni, že se panovníkovi skutečně nedaří
příliš dobře.
Společně opustili
pustý a neútulný sál vládců Rakasi.
Žádné komentáře:
Okomentovat