Vládcův vězeň IV.

Plán

   Gero si vůbec nedovedl představit, kde mohl Wilhelm ke zbrani přijít. Ve chvíli, kdy se dozvěděl, že nůž je majetek vládce, zalil strážce ledový pot a na okamžik pocítil touhu se na to zbědované tělo u svých nohou vrhnout a bít do něj tak dlouho, dokud z něj nevytluče všechny neuvážené nápady. Když opět nabyl vlády nad svými emocemi, a to u Gera nikdy netrvalo dlouho, začal melancholicky uvažovat, jestli by přece jen neměl požádat o převelení. Služba, kterou vykonával, byla časově náročná a hluboký smutek a beznaděj, se kterými se potýkal,  poznamenávaly temnotou i chvíle s rodinou a přáteli.

   Ty chvíle byly velmi vzácné. Vládcova paranoia dosáhla svého vrcholu a Raoul snesl ve své přítomnosti jen několik lidí. Dvojice vládcových osobních strážců, které si zvykl vídat kolem sebe nejčastěji, se potýkala s neustálým vyčerpáním, protože jim Raoul dovoloval vystřídání jen na pár hodin nejnutnějšího odpočinku. Měl také pouze dva služebníky, kteří se k němu  směli přiblížit. A pouze jednoho vězně, jehož úkolem bylo těšit zvrácenou duši vládce svým zoufalým nářkem. Toho nestřídal nikdy.

   Strážce si s pochmurným sarkasmem pomyslil, že je na tom z lidí ve vládcově okolí možná ještě nejlépe. Jeho služeb nebylo zapotřebí neustále. Tušil, že vládce chce svého mladičkého vězně zabít, ale velmi pomalu.

Raoul byl ve své minulosti pověstný tím, jak si uměl vychutnat balancování bezprávných zajatců, kteří byli kořistí jeho výbojných válek, na hranici mezi životem a smrtí. Svou poslední hračku si chtěl pořádně užít. Zbytky zdravého rozumu mu velely poskytnout vězni tu a tam trochu času na vydechnutí, a v oněch dnech měl strážce volno.

   Gero věděl o mnohých strážcích, dozorcích vězňů, kteří mu jeho postavení záviděli a skočili by po něm s radostí, vážili by si přízně vládce a možnosti setrvávat v pohodlí přepychových komnat Paláce namísto neutěšeného podzemního žaláře, kde dřív také on hlídával zločince. Svěřené povinnosti by vykonávali s rozkoší. Právě to, že o nich věděl a dovedl si představit, jak by se Wilhelmovi vedlo v jejich péči, zdržovalo Gera od návštěvy velitele stráže a podání žádosti o vystřídání.

   Neudělá to. Slíbil si, že u chlapce vytrvá až do konce. Ať už ten konec bude jakýkoliv.

...

  Wilhelm, zneklidněný dlouhým mlčením, si dovolil letmý pohled vzhůru, ale šedé oči v nezvykle bledé tváři se na něj podívaly tak nepřátelsky, že polekaně přilepil zrak zpátky k podlaze.

   „Vůbec tě nenapadlo, že je to past? Přestal jsi už úplně přemýšlet?“ zasyčel na něj strážce.

   Nastražit klukovi zbraň a počkat, co se stane, to byla typická představa Raoula o zábavě.

   Gero se snažil nevnímat chlapcovo vyděšené skučení, důkaz, že vězni došla naprosto zřejmá pravdivost jeho slov. Pokud chce nůž vrátit tam, kde byl, musí jednat rychle. Vládce zůstane v rukou hojitelů minimálně do rána, podle toho, jak vypadal, spíš déle. Sál bude hlídaný, ale ne tolik jako ve dne, a možná bude na hlídce někdo, komu jeho příchod v nepřítomnosti vládce nebude nápadný. Na druhé straně, také mohl narazit na ostražitého strážce, který ho dovnitř prostě nepustí. Nebo ho bude chtít před vstupem prohledat.

   „Ohrozil jsi svůj život hned nadvakrát, takže ti to možná přece jenom vyjde,“ řekl chlapci tvrdě. „Myslím, že za krádež, a navíc za krádež zbraně, tě vládce přece jenom nechá zabít. Pravděpodobně to bude velice pomalá smrt. A zmlkni už.“

   Ve snaze strážci vyhovět se Wilhelm jako obvykle zakousl do vlastní ruky, jenomže tentokrát to přehnal a jeho zuby sedřely klouby prstů tak, že se mu ústa vzápětí naplnila teplou krví. Gero mu s povzdychnutím podal přepychový vyšívaný ubrousek, jež sebral z podnosu, na kterém už dávno vychladla vězňova večeře.

   „Budu kvůli tobě riskovat svůj život,“ prohlásil, už zase naprosto klidným hlasem. „Pokud o něj nepřijdu, očekávám, že uděláš přesně to, co ti řeknu. Nedovolím, aby ti tohle jen tak prošlo. Počkej na mě a neopovaž se ani pohnout.“

...

   Stráž u dveří vládcova sálu byla až trestuhodně lhostejná a snadnost, se kterou se Gerovi podařilo odvrátit pohromu, ho povzbudila. Vrátil se k Wilhelmovi, dotáhl ho do místnosti, určené pro koupele, vylil na něj tři vědra vody, usadil ho do křesla a donutil ho sníst misku studené polévky i pár kousků ovoce. Zdálo se, že se chlapec začíná přizpůsobovat lépe obdobím hladovění, než těm, kdy mohl jíst cokoliv, a jeho prohlubující se nechutenství bylo jednou z mnoha věcí, které dělaly strážci vládcova vězně starosti.

   Po večeři Wilhelmovi na lůžku ošetřil hluboké krvácející rány po důtkách mastí, kterou dostal od hojitelů. Jako vždy museli oba protrpět nepříjemnou chvíli, kdy se chlapcovo tělo instinktivně bránilo jakémukoliv dotyku rukou, které mu přinášely tolik bolesti. Wilhelmova mysl pochopitelně rozlišovala, kdy je trýzněn a kdy ho jeho strážce naopak alespoň části bolesti zbavuje, ale napjaté nervy stejně vydávaly svalům povel k úniku, a tak sebou vězeň škubal a házel navzdory usilovné snaze se ovládnout. Gero to Wilhelmovi nikdy nevyčítal, ačkoliv měl co dělat, aby za svým nevzrušeným výrazem a uklidňujícím hlasem skryl návaly provinilé lítosti.

   Na sklonku svého těžkého dne pohlížel vězeň do blízké budoucnosti s něčím, co se v podmínkách jeho života dalo téměř nazvat velmi mírným optimismem. Stráví noc v posteli, a ne bolestně spoutaný ve tmě nebo dokonce u lože vládce, který by ho nechal zmrskat za nejtišší povzdech nebo jen tak pro rozptýlení, jak to Raoul často dělával, když ho trápila nespavost. Po dnešní sérii výprasků se sice sotva mohl pohnout, ale mast zmírnila palčivou bolest a navíc její příjemná vůně konejšila smysly. Netrápil ho hlad ani žízeň. Může se stát, že bude mít ohromné štěstí a vládce zůstane den nebo dva v pokojích hojitelů, aniž by si na svého vězně vzpomněl. Jeho strážci se podařilo otevřít past, do které se Wilhelm vlastní neopatrností chytil. A navíc se zdálo, že se na něj Gero už přestal zlobit.

   Právě tuto chvíli Wilhelmovy relativní blaženosti si strážce vybral, aby mu sdělil, co má udělat.

...

   Gerův plán byl natolik absurdní, že ho zpočátku Wilhelmův mozek odmítl vzít na vědomí. Nechápavě zíral přímo do strážcova obličeje, bez ohledu na pravidlo, které měl už zaryté pod kůží, a snažil se najít v jeho slovech nějaký smysl. Zatajit zločin, kterého se dopustil, a nechat se potrestat za jiný, jenž neudělal?

   „Tentokrát si trest zasloužíš, Wilhelme,“ vysvětloval mu strážce. „A já chci mít jistotu, že už nikdy nic takového neuděláš.“

   Tolikrát už byl zbit za prohřešek, který žádným přečinem nebyl, nebo za nějaký, kterého se nedopustil, a ještě častěji bez jakékoliv příčiny, že se jakákoliv představa zaslouženého trestu zcela vymykala jeho myšlení.

   „Neudělám. Slibuju. Prosím, nemůžeme to nechat být?“

    Odvážil se úpěnlivé prosby jen proto, že prostě nemohl uvěřit tomu, že ho Gero z jedněch muk vytáhnul a vzápětí ho chce do jiných ponořit. Jenže právě to se dělo.

  Strážci jeho žadonění rvalo srdce, ale byl tvrdohlavý a nemínil podlehnout. Vyčítal si svou neústupnost ještě dlouho poté. Samotný nápad byl absurdní; Gero si občas říkal, že není možné žít léta v dennodenním kontaktu s krutým šílencem, aniž by člověk alespoň částečně nenasákl podobným způsobem uvažování. Rozvážnost a schopnost předvídat, které byly pro Gera typické, ustoupily do pozadí. Nesnažil se tím své jednání omlouvat; sám sobě vlastně nikdy úplně neodpustil.

   „Ne. Nedohaduj se se mnou,“ odpověděl chlapci stroze.

   „K čemu chcete, abych se přiznal?“ hlesl Wilhelm poraženě.

   Gero se zamyslel. „K porušení nařízené hladovky. Až ti nějakou nařídí, pochopitelně.“

   Tentokrát strážce očekával, že se k němu obrátí oči plné děsu, a obrnil se proti nim předem. Upřel na Wilhelma svůj neproniknutelný pohled a gestem ruky mu přikázal sklopit hlavu.

   Wilhelm se už jednou doznal k porušení půstu, a to na přímý vládcův dotaz. Dobře udělal, protože mu vládce prostřednictvím svého sluhy nastražil past – kousek sladkého rozinkového bochánku jakoby náhodou pohozený na prahu jeho pokoje, který tam mohla upustit nepozorná služebná, jak si také hladový vězeň pomyslel, když ho vděčně polykal. Nepochybně by nesl horší následky, kdyby se pokusil zapírat, ale i tak byl trest strašný. Z rozkazu vládce měl strávil tři dny nejenom bez jídla, ale také bez vody a beze spánku, což bylo zajištěno pověšením za ruce na hák v sálu vládce a zmrskáním každé čyři hodiny. Vládce se ovšem na tak dlouho vlastního spánku nevzdal a Gero se tentokrát  rozhodl vůli svého pána obejít. V každé nestřežené chvíli přitiskl k chlapcovým rozpraskaným rtům nádobu s vodou a přidal několik tichých povzbudivých slov. Wilhelm měl rovněž dojem, že poslední noc Gero protahuje intervaly mezi nařízeným bitím, ale jistý si být nemohl. Tou dobou už moc nevnímal.

   „To bude podruhé,“ namítl tichounce třesoucím se hlasem. „Zabije mě.“

   „Pochybuju.“

   Wilhelm se znovu chystal něco říci, snad ještě jednou zkusit poprosit o smilování, ale Gero měl už neplodného  rozhovoru dost. Hodil přes chlapce přikrývku, pohrozil mu, že pokud ještě jen cekne, umlčí ho roubíkem, a s povzdechem se uvelebil v nejpohodlnějším křesle. Dokud se nestane, co se stát musí, nemůže ho nechat o samotě. Svou ženu uvidí pouze v ty noci, kdy bude Wilhelm z nařízení vládce viset v poutech.