Nůž
Nevěděl, že již zahájil druhý rok života vládcova osobního vězně, a kdyby mu to
někdo řekl, bylo by mu to jedno. Hodiny, dny a měsíce pro něj zratily jakýkoliv
význam a jediné doby, které rozeznával, byla doba, kdy čekal na trest, doba,
kdy byl trestán, a pak – jen občas – zcela nedostatečná doba, po kterou
mu bylo dovoleno se z trestu zotavovat.
Ten den se ocitl na pokraji sil a zbytek jeho vůle k životu se vytrácel.
Uložil do skříně důtky z tvrdé kůže, které proměnily jeho záda, hýždě a
stehna ve zkrvavené ostrovy pulzující bolesti navzdory tomu, jak moc se
tentokrát Gero snažil držet zpátky. Neudržel se na nohou a věděl, že až se
doplazí zpátky před vládce, bude poslán do skříně znova pro nějaký jiný, nebo
možná dokonce pro stejný nástroj trýzně a dostane další výprask, protože je
příliš pomalý. Nemohl s tím nic udělat. S ochromujícím pocitem
naprosté beznaděje hleděl do otevřené skříně. Pak jeho pohled upoutal předmět,
který tam ještě nikdy neviděl. Srdce se prudce rozbušilo, na okamžik ho ovládla
bláznivá myšlenka, že jeho hlasitý tlukot musí dolehnout až k jeho mučitelům. Při
každém rychlém nádechu ho zabolelo na hrudi. Snažil se ovládnout, když za sebou
zaregistroval jakýsi chvatný ruch kolem vládcovy pohovky.
Raoula postihl záchvat koliky a hojitelé jej právě na nosítkách odnášeli
do své části paláce. Vězni se úlevou zatočila hlava. Dočkal se vysvobození – na
chvíli.
Tenký a ostrý nůž, napůl vytažený z kožené pochvy, se osaměle válel pod
háčky se zavěšenými nástroji určenými k bití. Wilhelm od něj nemohl
odtrhnout zrak. Věděl, že nemá moc času. Pravice se vztáhla po zbrani, jako by
jednala ze své vlastní vůle. Třesoucími se prsty zasunul nůž do pochvy, vyndal
ho ze skříně a ukryl pod své skrovné oblečení.
Myšlenka na definitivní vysvobození přišla až později.
Strážce si pro něj došel a tentokrát urychlil přesun do jeho místnosti tím, že
ho tam prostě odnesl. Wilhelm se snažil jako obvykle tlumit bolestné výkřiky,
způsobené tlakem Gerových paží na jeho zádech a panickým strachem z dotyku
strážcových rukou, klouby prstů zarvanými mezi zuby, a zároveň trnul, aby nůž
nevypadl ze své skrýše.
Geroho ho složil na lůžko a odešel s neurčitým zamumláním, že se brzy
vrátí. Zamířil ke křídlu hojitelů, aby si vyžádal nějaký účinný prostředek na
vězňovy rány, uprostřed cesty si však uvědomil, že už včera donesl posel do
vězňovy místnosti mast od vrchního hojitele Akrase s pokynem vyzkoušet ji na
krvácejících zraněních. Nemusí tedy shánět nic jiného. Vrátil se
k Wilhelmovi a překvapil ho právě ve chvíli, kdy si chlapec s výrazem
jakéhosi vzdáleného okouzlení zkoušel nesmělé řezy na svých zápěstích.
První, co strážce napadlo, bylo, že se vězeň pokusí ohrozit nožem jeho. To mu
nedělalo vůbec žádné starosti. Když si ale Wilhelm přiložil špici nože k vlastnímu hrdlu,
naplnila Gerovy oči čirá hrůza. A hrůzu vzápětí vystřídal vztek.
Odzbrojil vězně během vteřiny, smýkl s ním na zem a šlápl mu nohou
v těžké botě na krk. Přitlačil špičkou, Wilhelm zachroptěl a pokusil se
vysmeknout, ale rozbitá záda protestovala proti takovým pohybům intenzivní
bolestí. Chlapec strnul, jeho oči znehybněly a jen prudký třas prstů rukou
dával tušit, že je ještě naživu.
„Slyšíš mě?“
Gerův hlas byl jen o stupínek hlasitější než šepot a zněl mrazivě jak lednová
vichřice na pláních. Wilhelm nereagoval a strážce sundal nohu z jeho hrdla
a prudce ho kopl do žeber. Když jeho oběť zaúpěla a stočila se do klubíčka u
jeho nohou, Gero se prudce nadechl a snažil se obnovit svůj obvyklý klid. Pokud
by chtěl chlapce vidět mrtvého, stačilo vtisknout nůž opět do jeho ruky a
nechat to na něm. Pokud měl přežít, potřebuje dostat lekci, ne další
trýznění beze smyslu.
Přitáhl si ho levicí k sobě a začal ho bít, otevřenou dlaní do tváře a
hranou ruky do žeber a boků, ale opatrně se vyhýbal místům poraněným důtkami.
Wilhelm se nesnažil z jeho sevření uniknout a poddával se úderům
s naučenou nehybností, mezi bolestnými výkřiky se však snažil vyrážet
slova protestu. Strážce ho pustil a nevěřícně se zeptal:
„Cos to říkal?“
„Nemáte dovoleno mě bít bez rozkazu vládce,“ zašeptal chlapec.
Gero sevřel ruku v pěst. Pak se násilím ovládl, protože si uvědomil, že
hoch musí být už napůl šílený bolestí, vyčerpáním a strachem, jinak by nemohl
vypustit z úst takový nesmysl.
„Co
s tím uděláš, Wilhelme? Poběžíš si na mě stěžovat?“ zavrčel. „Který
z nás dvou řekne vládci, že jsi někde ukradl nůž a pokusil ses ho
připravit o další zábavu s tvou osobou?“
Vězeň neodpověděl, jen sebou prudce trhnul a pak schýlil hlavu ještě víc
k zemi. Pochopil. Pak se ale nadechl a nesměle zaprosil: „Nemohl byste mě
to nechat udělat? Prostě mě... nechat jít?“
Gero často bojoval se svým vlastním zoufalstvím nad osudem vládcova osobního
vězně, což byl také důvod, proč
se celý první rok snažil mluvit s ním co nejméně. Nakonec to vzdal.
Chovat se profesionálně, zachovat si odstup, nepřipustit, že odsouzený
provinilec je také lidská bytost, to nebylo tak těžké. Pokud trýzněné oběti
není pouhých patnáct let, pokud není úplně nevinná, pokud není jen bezmocnou
hračkou v pařátech bezcitného starce. Ale jeden z nich musel držet
beznaděj na uzdě a nedovolit, aby zvítězila nad zbytky odvahy a odolnosti, a
tak strážce potlačil tíseň a svíravý pocit lítosti, se kterými naslouchal
slovům chlapce, sotva odrostlého dětství a už žadonícího o smrt.
„Ne. Nemohu ti to dovolit. Mám pro to dva důvody a chci, aby sis dobře
zapamatoval oba.“ Vstal, aby přinesl vězni sklenici vody. „První důvod ti
bude možná připadat sobecký, ale to je mi jedno. Ručím svým životem za tvůj,
takže kdyby ses zabil, budu pochodovat do říše mrtvých s tebou. Mnohokrát
jsem slyšel, že vzít nepřítele na tuhle cestu je považováno za důstojné,
a nepopírám, že máš všechny důvody považovat mě za nepřítele, jenomže já jít
odmítám. Mám tři malé děti a ty budou potřebovat otce ještě dlouho. Mám je rád
a záleží mi na nich ještě víc, než mi záleží na tobě, Wilhelme.“
Zarazil se a ve chvíli ticha, která nastala, proklínal svoji otevřenost,
zatímco Wilhelm užasle uvažoval, zda strážce skutečně vyslovil to, co on slyšel.
„Druhý důvod se naopak týká jenom tebe,“ pokračoval Gero ještě důrazněji.
„Copak si neuvědomuješ, že tohle nemůže trvat věčně? Je ti šestnáct a jemu
táhne na sedmdesát, pro všechno na světě. Má nemocné srdce, má nemocné ledviny,
chorý mozek, chromé nohy... konec může přijít každým okamžikem. Soustřeď se na
to, ano? Když ne kvůli sobě, tak kvůli mým dětem.“
„Může mě nechat zabít v poslední vteřině svého života,“ namítl Wilhelm
slabým hlasem. „Stejně si myslím, že to nakonec udělá.
„Chceš mu ušetřit práci?“
„Chtěl bych ušetřit sobě to čekání. Já už dál... nemůžu.“ Vyčerpaně se
rozplakal a Gero se zamračil.
„Budeš muset. Chci, aby ti tohle skutečně došlo. Ve skutečnosti máš jen jedinou
volbu – buď se nechat přesvědčit ode mne, nebo od vládce. Je to jasné?“
Wilhelm přikývl.
„Tak dobře. Teď jdi a podej mi bič.“
Vězeň na okamžik strnul v šoku, potom se však namáhavě vyškrábal na nohy a
splnil rozkaz. Svezl se před strážce na zem a vztáhl k němu bič na
vztažených rukou, které se už zase neovladatelně třásly. Nedovedl si
představit, že by snesl ještě další zmrskání a jako obvykle se jeho strach
projevil mělkými a trhanými nádechy. Gero mu jemně nástroj odebral a zamumlal:
„Dýchej, hochu, jen dýchej. Nemíním to proti tobě použít.“
Wilhelmovi se zatočila hlava úlevou, když pochopil, že byl jen podroben
zkoušce, ve které obstál.
Po hodině se však hrůza
vrátila, plná sil a mocnější než dřív.
Žádné komentáře:
Okomentovat