Denní režim
V první roce svého nedobrovolného pobytu v Paláci byl Wilhelm sžírán
nenávistí ke třem mužům: k vládci Raoulovi, ke strážci, který byl vykonavatelem
vládcových krutých rozkazů, a ke svému otci, jenž zorganizoval spiknutí proti
vládci, zatáhl do něj svého ani ne patnáctiletého syna, při nezdařeném pokusu o
atentát se nechal i se zbytkem svých spojenců zabít a jeho ponechal samotného
jako jediný terč odplaty. Wilhelmovy pocity vztahující se ke každému z oné
trojice doznaly proměny, ještě než rok zcela uplynul.
Co se týče Raoula, jediné, co nyní v jeho přítomnosti cítil, byla vroucí
touha splnit co nejrychleji a nejpřesněji každé vládcovo přání a zmírnit tak
intenzitu potrestání. Už během prvních hodin svého věznění se poučil, že nikdy
nemůže uniknout trestu úplně – i když trvalo několik dní, než tomuto děsivému
faktu naprosto uvěřil – ale rejstřík vládcovy nespokojenosti měl řadu odstínů.
Když se poprvé přistihl, že reaguje na projev Raoulovy nevelké shovívavosti
zcela upřímnou poníženou vděčností, poznal trpkou chuť další nenávisti, té,
kterou obracel sám proti sobě
Nenávistí ke strážci Gerovi se přestal vyčerpávat zprvu proto, že se rozhodl
prostě ho považovat za pouhý vládcův nástroj. Koneckonců, k žádné rákosce
či biči vládce Raoula také nechoval osobní pocity – při počtu podobných
předmětů, které byly Raoulovým drahocenným vlastnictvím, by to ani nešlo,
ačkoliv měl důvěrnou známost s mnohými z nich. Možná se všemi. Nikdy
neměl tolik sil a času, aby je ve vládcově skříni na mučící potřeby spočítal.
Ale Gero nebyl tak jednoznačný a srozumitelný jako šlehnutí biče, a dokonce i
ona rána vedená jeho pravicí mohla nabývat nečekaných významů. Dokázal mít ruku
lehkou nebo tvrdou natolik zřetelně, aby Wilhelm pochopil jeho poselství, a
přitom ne tak patrně, aby to bylo vládci nápadné.
Většinou prostě splnil vládcův rozkaz. Případy, kdy vězni trest ulehčil, byly
poměrně řídké, situace, kdy se rozhodl chlapce v rámci vládcova rozsudku
potrestat i sám za sebe, velmi vzácné. A jen jednou jedinkrát ho zbil čistě
z vlastní vůle. Právě tento incident, jeho příčina a následek přiměli
Wilhelma, aby začal svého strážce považovat za víc než jen prodlouženou ruku
krutého panovníka.
Na otce nakonec přestal myslet, stejně jako na matku, sourozence a šťastný
život ve vévodském sídle daleko od Města, na lesy, řeku a zahradu, místa svého
dětsví, kdy ho celé dny zaplavovala radost divoká jako příboj a večer usínal
ukonejšen příběhy a písněmi. Tuto kapitolu svého života považoval za uzavřenou
a protože se tak výrazně nehodila k bídnému pokračování, vytrhl ji ze své
mysli.
...
Následoval strážce po chodbě vedoucí k vládcovým komnatám, zrak upíral na
jeho paty a pokoušel se zvládnout třesavku, která v nárazech mrazivě
probíhala celým jeho tělem. Služebníky i dvořany, kteří dvojici míjeli, už
dávno přestal překvapovat pohled na téměř nahého ztýraného chlapce, a pokud v
nich osud syna mrtvého vévody vzbuzoval vůbec nějaké emoce, jednalo se
především o vděčnost, že se krutost a prchlivost vládce vybíjí na této
zanedbatelné oběti, místo aby otřásala Palácem, Městem i zemí, jako tomu bylo
donedávna.
Wilhelm sám si nevšímal nikoho, z kolemjdoucích viděl jen boty a
nohy a pouze pohled na jedny konkrétní zelené střevíčky by ho přiměl letmo
zvednout oči od černobílých dlaždic. Toho rána ale majitelku zelených bot
poslaly povinnosti na jinou trasu, takže byl připraven o její ranní úsměv a
slabá chuť pomeranče na patře byla jediným požehnaným darem, který mu byl
poskytnut k přežití temného dne. I tak to bylo mnohem víc, než čeho se mu
dostávalo jindy.
Gero se zastavil před širokými dvoukřídlými dveřmi vedoucími do sálu vládce
a hlídanými dvěma strážci ve stejném vínovém oděvu, jaký nosil sám.
Zamračeně se otočil k chlapci, jehož zuby nezvladatelně drkotaly o sebe.
„Uklidni se. Takhle si jen přitížíš,“ zavrčel na něj. Wilhelm dýchal rychle a
trhaně, panika mu stahovala hrdlo i plíce.
„Podívej se na mě,“ přikázal mu Gero a když chlapec zvedl hlavu, upřel strážce
zrak do jeho zbědované tváře a držel ho pohledem klidných, šedých očí, dokud se
Wilhelm zhluboka nenadechl a jeho tělo se nezklidnilo.
„Dobře,“ pochválil ho strážce tiše. „Tak pojďme.“
Přešli zatemněným sálem vládce až k jeho křeslu, či spíše široké pohovce,
na které se kdysi tak nepokojný muž v zahořklém stáří celé dny povaloval a
věnoval se své jediné zálibě, týrání mladičkého syna svého posledního
protivníka. Ve stanovené vzdálenosti se oba položili vedle sebe tváří
k zemi, v uctivém pozdravu vyhrazeném vládcům Rakasi.
Když
vzal Raoul jejich přítomnost na vědomí nevrlým zabručením, Gero vstal a Wilhelm
se vytáhl do kleku, jen tak vysoko, aby se v jeho zorném poli ocitla
vládcova kolena.
Vkleče a se skloněnou hlavou trávil své dny už tolik měsíců, že se jeho tělo
této nepohodlné poloze bez potíží přizpůsobovalo. Vlastně by tak dokázal i
usnout, několikrát se to také stalo a následky každého takového zdřímnutí byly
velice bolestivé. Vládce vyvinul značně komplikovaný systém prstových signálů,
kterými uděloval Wilhelmovi příkazy. Obsah těchto pokynů byl celkem chudý:
nařizovaly mu, jaký nástroj má přinést z velké vestavěné skříně na konci
sálu, a jakou polohu má zaujmout, aby na něm tímto nástrojem mohl Gero vykonat
trest nařízený vládcem. Možných poloh bylo jen několik, zato nástrojů hodně.
Mnohé věci ve skříni, na které padly Wilhelmovy oči, mu naháněly hrůzu, a účel
jiných si nedokázal ani domyslet. Vládce měl však jednoduché preference;
využíval všechno, co se dalo používat k bití, a pak ještě – zřídkakdy –
ostnatý obojek, zatímco různé kleště, bodce a svěráky visely či ležely na svých
místech bez povšimnutí. Ne že by toho Wilhelm někdy litoval.
Požadavky, které Raoul na vévodova dědice kladl, byly velmi jednoduché, jak mu
několikrát zdůraznil. Neustále pohledem sledovat jeho kolena, protože právě na
ně kladl vládce své ruce, když jeho prsty chtěly sdělit příkaz. Pokud Wilhelm
polevil v soustředění, nebo dokonce usnul, následující trest se nepočítal
na hodiny, ale na dny. Vykonat rozkaz přesně. To nebylo tak lehké, neboť lehké
zakmitání ukazováku či poklepání malíku o palec mělo několik významů, které
nešlo úplně snadno rozpoznat. V podstatě se mohl Wilhelm dopustit chyby
kdykoliv nebo být potrestán, aniž by se jí vůbec dopustil, a dokonce měl
několikrát dojem, že přinesl ze skříně něco jiného, než bylo požadováno, ale
vládce se tím nechtěl zabývat nebo svůj původní příkaz zapomněl. Vlastně na tom
příliš nezáleželo. Všichni tři věděli, že celá ta signalizační soustava je
především krutou hrou, jako ostatně celý Wilhelmův život v Paláci.
Dalším požadavkem byla rychlost. Vládcův sál byl ohromný a ke skříni na jeho
konci bylo dobrých padesát metrů. Pro zdravého chlapce Wilhelmova věku by ta
vzdálenost nepředstavovala žádný problém, ale kondice vězně klesala den ze dne.
Většinou se opravdu snažil běžet, i když celé jeho tělo protestovalo a srdce mu
bušilo tak, že se někdy obával náhlého konce – a jindy v něj doufal. Někdy
jen vyčerpaně klopýtal. Párkrát vyrazil příliš zprudka, za což zaplatil
zhroucením a mdlobou, ze které ho Gero probíral některou metodou vynalezenou
vládcem, a žádná z nich nebyla příjemná. Obzvlášť ne ty, které zahrnovaly
oheň. A v nejnáročnějších dnech byl schopen pouze se plazit, metr za metrem
drcen tíživým očekáváním, jak draze za svou pomalost zaplatí.
Kupodivu to byl právě
jeden z těchto černých dnů, kdy se Wilhelmovi téměř zázrakem podařilo
ukrást ze skříně nůž a propašovat ho až do svého pokoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat