Vládcův vězeň I.

Děkuji Danae za obětavý betareading celé povídky

Vůně pomeranče

   Spánek, byť neklidný a krátký, pro něj nebyl běžnou věcí, ale vzácným darem.

   Vzbudil ho vlastní výkřik. S hrůzou zalapal po dechu a okamžitě se na svém přepychovém loži roztřásl obavami z nadcházejících hodin. Sen, který si nepamatoval, byl možná děsivý, skutečnost však jen těžko mohla být horší. Bloudil očima po zdobeném stropě a intarzovaném nábytku, pokoušel se ovládnout návaly paniky a bezmocného strachu, se kterými očekával další dlouhý den plný bolesti a ponížení.

   Uslyšel kroky na chodbě a rychle vstal. Ještě než se ozvalo otočení klíče v zámku, dovolil si krátké zasténání, jehož ozvěna se dosud chvěla ve vzduchu, když do místnosti vstoupil strážce pověřený jeho trýzněním. Muž si ho podezíravě prohlédl, hubeného chvějícího se chlapce, oblečeného jen do potrhaných plátěných kalhot, s tělem pokrytým jizvami a podlitinami.

   „Spal jsi?“ zeptal se strážce tiše, a on přisvědčil. Strávit noc v posteli pohodlné komnaty osobního vládcova vězně neměl dovoleno často, a když se tak stalo, hleděl získaného času využít co nejlépe. Muž ve vínovém oděvu palácové stráže přikývl.

   „To je dobře. Nebudeš to dnes mít lehké. Vládce nemá dobrou náladu.“

   Při jeho slovech se chlapci sevřelo srdce, jako by mu je stiskla ledová ruka. Byl vládcovým vězněm  již téměř  dva roky a žádný z  dnů nebyl lehký, ale ty zlé ... byly opravdu zlé.

   Strážce vzal do ruky bič, který ležel na stolku u dveří, a pokynul chlapci k obyčejné dřevěné stolici bez opěradla, vyjímající se nepatřičně mezi ostatními židlemi a stolky vyrobenými ze vzácných dřevin. Vězeň poklekl a položil hrudník na tvrdé dřevo, hlava mu visela dolů a jeho dlouho nestříhané tmavé vlasy dopadaly až na pestře tkaný koberec. Nebylo zapotřebí víc než několika úderů vedených silnou rukou, aby se na chlapcových zádech objevila čerstvá krev; často zraňovaná kůže už vzdala marnou snahu o nějaké důkladnější zacelení. Vládce si přál, aby mu strážce přiváděl chlapce již poznamenaného, ale jen lehce. 

   Chystal se chystal bič odložit, když však zaregistroval vězňův pohyb, opět sevřel ruku na rukojeti.

  „Nedovolil jsem ti vstát,“ upozornil ho.   

  Chlapec se opět přimknul ke dřevu a znehybněl.

   „Takových chyb by ses už dopouštět neměl, Wilhelme,“ povzdychnul strážce a uštědřil mu další tři rány, silnější než předchozí. Nehodlal dopustit, že se vězeň takového neopatrného pohybu dopustí před vládcem; trest  by byl krutý.

  Nechal ho pak ještě chvíli odpočívat na kolenou a smutně poslouchal tichounké naříkání, než ho chlapec ztlumil hřbetem ruky, okousaným do krve. Pak mu přikázal, aby se postavil. Wilhelm to zvládl až na třetí pokus a oba věděli, že vládce by za takové zdržování nařídil další bití, ale strážce na něj čekal bez známky netrpělivosti.        

   Už mířili ke dveřím, když ho muž zastavil otázkou.

   „Napil ses?“

  Neočekával žádné poděkování za své upozornění, ve skutečnosti by vězně přinejmenším důrazně napomenul, kdyby jenom hlesnul. I vděčný pohled by byl přečinem, protože chlapec měl nakázáno dívat se k zemi, pokud nedostane jiný příkaz.

  Wilhelm jen zavrtěl hlavou. Neměl žádnou možnost vyjádřit, jak si cení rady svého dozorce, a v této chvíli toho trochu litoval.

   Jako vládcův osobní vězeň urozeného původu dostával stejné jídlo, které přicházelo na stůl panovníka Rakasi: stravu naprosto nepodobnou šlichtě, jakou byli krmeni ostatní vězni v celách a kobkách pod Palácem. Jídlo a ubytování tvořily dva z mnoha paradoxů Wilhelmova věznění: komnata byla vybavena veškerým pohodlím, on ovšem nejčastěji obýval malou tmavou místnost za ní, visící v poutech na kruhu přidělaném ke zdi. Strava se skládala se z rafinovaných pochoutek, pokud mu ovšem vládce neuložil půst, úplný nebo částečný. A vězeň hladověl často. Teď  nebylo Wilhelmovi už šest dnů povoleno ani občasné sousto a jeho hlad a chuť se postupně vytrácely, jako by se ztýrané tělo na nějaký čas rozhodlo přežívat jen ze vzduchu. Když se však naposledy zapomněl napít, záchvaty slabosti a mdloby, kterým podléhal jeho oblíbený vězeň, rozvzteklily vládce natolik, že se strážce zas jednou obával o jeho život. O život Wilhelma, nikoliv vládce; ačkoliv, jak si strážce tehdy pomyslil, i ten měl toho dne namále. Vztek už nedělal starému a nemocnému muži tak dobře jako dřív.

   Wilhelm si nalil sklenici vody ze džbánu na kulatém stolku a hltavě ji vypil, načež chvilku bojoval s nevolností.  Strážce ho zadumaně pozoroval a pak přikázal:

   „Naplň sklenici ještě jednou a přines mi ji.“

   Poslušně k němu nádobu zvedl, v pokorném postoji se sklopenou hlavou, avšak usilovně se snažil zvednout oční víčka natolik, aby viděl, co strážce s vodou udělá. Vládce by byl schopen do ní plivnout nebo ji vylít na podlahu a přimět ho slízat každou kapku, a potom by ho donutil poděkovat za velkomyslnost, se kterou mu byl nápoj poskytnut. Wilhelm však neočekával, že se jeho dozorce chystá k něčemu podobnému. 

   Strážce si od něho sklenici nevzal, jen mu jemně stlačil ruku dolů, aby na ni chlapec dobře viděl. Wilhelm věděl, že se mu nechystá ublížit, přesto se neubránil prudkému zachvění a vyděšenému nádechu, když se ho muž dotkl.

   „Nepanikař,“ doporučil mu strážce.

    Chlapci se podařilo zdržet jakékoliv reakce, když muž vyndal z kapsy malý nůž. Zatajil ale dech, jakmile se z kapsy temně vínového stejnokroje vynořil kulatý oranžový plod. Pomeranč byl exotický zbožím, vzácným dokonce i v Paláci. Wilhelmovi připomínal vycházející slunce.

   Muž rozřízl plod v půli a obě půlky silnou rukou vymačkal do vody. V zásadě neporušoval žádné z vládcových přikázání, protože vězeň měl zapovězeno jíst, nikoliv pít.  Strážce ovšem pochyboval, že by se mu podařilo nějakým způsobem obhájit své jednání, kdyby se na jeho občasné zpestřování vězňovy diety přišlo. A prozrazení nebylo tak nepravděpodobné, v případě, že by vládce prostě položil otázku vedoucí správným směrem. Wilhelm se už naučil, že když se vládce ptá, je dobré odpovídat naprosto pravdivě. Přiznání ovšem nebylo považováno za polehčující okolnost. Za přiznané prohřešky byl trest tvrdý a za zatajené o něco tvrdší, ale k těm přistupoval ještě trest za lež a strážce si byl dobře vědom, že by si Wilhelm mohl jen stěží dovolit riskovat něco takového. Pokud ovšem chce přežít, a to on chtěl.  Tuto záležitost si už spolu vyjasnili.

   Vládce ale nepožadoval příliš často, aby se mu chlapec zpovídal ze svých přečinů, vlastně s ním mluvil čím dál tím méně, a strážce porušoval stanovená pravidla jen vzácně.

   Uspokojilo ho, že chlapec počkal na jeho dovolení, než zvedl sklenici ke rtům – vycvičit ho k disciplíně i ve styku mezi nimi dvěma bylo součástí prevence neuváženého jednání v přítomnosti vládce, trvalo ovšem řadu měsíců, než to zbědované oběti panovníkovy krutosti začalo docházet. Wilhelm vypil tuto sklenici mnohem pomaleji než první, vychutnávaje každý doušek, a strážce ho pak nechal nádobu pečlivě umýt a pro jistotu si ještě důkladně vypláchnout ústa. Nemyslil si, že by vládce, jehož smysly den po dni zřetelně ochabovaly, byl schopen zachytit jemnou pomerančovou vůni, ale nač zbytečně riskovat.

   Jen tak tak že se chlapce nezeptal, zda je připraven, ale včas otázku spolknul. Bylo zbytečné ztrpčovat mu život dalšímu krutostmi, byť neúmyslnými a drobnými. Na to, co ho každý den čekalo, se při nejlepší vůli nijak připravit nemohl.