DMD 2013

Ryina drablátka

Vzhůru k dubnu VPŘED!!!

Tak jaro prý letos nebude. Ale duben zaručeně ano! Hurá!

Viktorka

aneb Vesnický román
vychází na pokračování
TADY

Epištola

Tato povídka byla napsána pro sosáckou Vánoční nadílku 2012 -www.sosaci.net.

Věnována je Hippopotamii.

Za betaread děkuji Aries.

EPIŠTOLA

Strach bolí.

Většinu života si připadal nepatřičně nebo rozpačitě. V sevření úzkosti a obav byl jen několik týdnů, tohle se však stačil už naučit. Strach putoval po jeho těle a představa bolesti nabývala různých podob: hrubých rukou obchodníka s otroky, okovů, svištícího biče. Ostrých hřebů a drsného dřeva kříže.

Zaháněl tísnivé představy, s očima úpěnlivě přilepenýma k záhybům Tychikova roucha, kde se ukrýval Pavlův dopis. Přesto jeho srdce těžklo s každým úderem kopyt o cestu, po které se nevelká skupina jezdců blížila k domu jeho pána.

Posílám ti ho zpět, je mi drahý jako mé vlastní srdce.

Vyjeli na návrší a tam se na chvilku zastavili. Slunce se sotva začalo kutálet z nejvyššího bodu své denní dráhy a jeho paprsky ozařovaly řídký lesík. V  zeleni se objevovaly rudozlaté skvrny, první poslové podzimu, a za stromy se rýsovaly obrysy Filemonova sídla. Voňavý vzduch, vítr chladící čelo, šumění listí. Teprve teď si uvědomil, co všechno ve vězení postrádal. Přesto nejvíc toužil po tom, aby se mohl vrátit do bezpečí Pavlovy cely.

Jeho společníci ho nechali jet na koni a bez pout, jako by byl svobodný muž. Kdyby se rozhodl otočit neklidné zvíře a znova uprchnout, snad by ho ani nepronásledovali. Možná na to čekali.

 Když se jezdci znova dali do pohybu, odvrátil zrak od cíle jejich cesty a znovu ho upřel tam, kde byl onen list – krátký, plný naléhavých vět.

Jsme-li tedy spolu spojeni, přijmi ho k sobě jako mne.

Setkali se na počátku horkého léta, oba vězni, a přesto tak nepodobný jeden druhému.

„Jak ti říkají, chlapče?“

„Onezim, pane.“

Pavel si zkoumavě prohlížel skleslého a unaveného mladíka, kterého mu věčně zamračený žalářník přivedl, aby mu sloužil.

„Ať je aspoň k něčemu dobrý, než najdu někoho, kdo ho odvede zpátky k jeho pánu,“ bručel nenaloženě. „A k zaslouženému trestu!“ Loupl tvrdýma očima po novém vězni, který se pod jeho pohledem ustrašeně přikrčil.

Otrok chycený na útěku. Pavlovo srdce se sevřelo lítostí. On sám očekával propuštění každým dnem, a pak bude pokračovat v díle jako doposud. Málo se staral o to, jaké další nesnáze ho čekají při šíření nové víry. Ovšem budoucnost mladého otroka byla ještě nejistější sázkou. Uprchlíky trestali tvrdě i ti páni, kteří jinak zacházeli se svými lidmi vlídně.

„Onezim, to znamená užitečný. Hezké jméno,“ prohodil s povzbudivým úsměvem, ale mladík rozpačitě pokrčil rameny.

„Já se tak vlastně nejmenuju,“ zamumlal zahanbeně. „Začali mi tak říkat, protože… je to naopak. Nic se mi moc nedaří.“

Pavel ho nechtěl oslovovat posměšnou přezdívkou, jenže nakonec se s ní musel smířit; chlapec jí byl přivyklý a na své skutečné jméno už neslyšel.

Před časem ti způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku.

  Onezim přišel z Kolos. Když to Pavel zjistil, navrhnul žalářníkovi, aby mu zatím otroka ponechal; chystal se tam vyslat své spolupracovníky, a tak bude moci Onezim cestovat s nimi. Žalářník jen spokojeně zabručel a tvář uprchlíka pookřála ulehčením. Vítal každou chvíli, o kterou mohl odložit nevyhnutelný návrat.

   Pavel po kouskách vytáhl z Onezima smutný příběh jeho zbrklého útěku.

   Vzácná starobylá váza za kdovíkolik sesterciů, kterou se jeho pán pyšnil, proměněná v hromadu střepů na mramorové podlaze, když o ni Onezim neobratně zavadil. Bezdechá chvíle, bušení srdce a panika. Pár stříbrných mincí ve spěchu ukořistěných z pánova stolu ve chvíli, kdy rozum zatemnil strach. Toulání bez cíle, bezradnost, osamělost a hlad. Když ho zastavila ozbrojená hlídka, ani se nepokoušel uniknout.

   Onezimovo vyprávění doznělo v tiché cele. Ruce se mu chvěly a oči prázdně těkaly po stěnách, jako by chtěly najít ten okamžik, kdy se jeho osud stočil na neblahou cestu, na konci které číhal nevyhnutelný trest.

  Pavel jen zamyšleně pokýval hlavou. Pak mu na oplátku řekl svůj příběh. Onezimovo srdce se vztáhlo po spáse, jako když žíznivý na poušti natahuje ruce po poháru vody.  

Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení.

   Onezim byl zpátky v domě svého pána, a srdce v jeho hrudi poplašeně tlouklo, jako by chtělo prorazit mříží žeber, vzlétnout a uniknout pod širokou modrou oblohu.

   Filemon poslal všechny pryč. V rukou svíral Pavlův dopis, hleděl do něj přimhouřenýma očima ve tvář strohé a chladné tváři. Hněv změnil jeho oči do podoby tvrdých oblázků. Onezim, který se jen jednou odvážil letmo zvednout zrak k Filemonovu obličeji, se otřásl; stále zřetelněji cítil ledové prsty strachu, jak ohmatávají jeho tělo.

   Filemonova zloba však měla jen málo společného s uprchlým otrokem. Nebral Onezimovy přečiny na lehkou váhu, to ne – byl připraven mu udělit citelný trest, pro jeho vlastní poučení i pro výstrahu ostatním. Nezmařil by ale lidský život, ani kvůli malované váze, jakkoliv byla drahocenná, ani kvůli pár týdnům na toulkách. A chlapcova očividná hrůza mu napovídala, že ve svých představách podstupuje mnohem větší utrpení, než jakému by byl Filemon ochoten ho vystavit. Onezimův strach ho dráždil, stejně jako se ho dotknul jeho útěk - nikdy se ke svým otrokům nechoval krutě a než Onezim zmizel, pyšnil se Filemon tím, že z jeho domu žádný otrok neuprchl. Ale už se stalo. Tychikos si dal záležet, aby zdůraznil, že mladík mohl znova utéct kdykoliv během několikadenní cesty a že jeho návrat je vlastně dobrovolný; přihlédne k tomu a nebude příliš přísný. Nechá vyděšeného otroka ještě chvíli napospas jeho strachu a pak vynese svůj ortel – a ten bude pro Onezima úlevou. Nakonec mu bude ještě vděčný. Vděčnost a oddanost, jak Filemon dobře věděl, byly silnějším poutem než strach. Ne, nebyl to Onezim, kdo způsobil, že Filemona naplňoval hněv. Byl to Pavlův dopis, který ho pálil v prstech i v očích a svíral hrdlo hořkou chutí roztrpčení.

Ačkoliv bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději prosím.

   „Tvůj pán v Kolosách, můj synu. Jak se jmenuje?“

    Onezim řekl Pavlovi jméno a tvář staršího muže rozkvetla úsměvem.

   „Bůh nás vodí po podivuhodných cestách,“ řekl šťastně a poklepal otroka po rameni.   „Nemáš se čeho bát,“ dodal s jistotou, když viděl jeho udivený pohled.

   Pavlova důvěra byla nakažlivá a Onezim se s ním loučil bez pochybností, že se s mužem, který se mu stal tím nejbližším na celém světě, zase brzy setká. S každým krokem, který ho vzdaloval od vězení, však jeho víra slábla a strach rostl. Přesto poslušně následoval Tychika a ostatní poutníky, s nesmělou odvahou nesenou slovy Pavlova listu. Ale teď, na chladné mramorové podlaze Filemonova domu, ve zlověstném tichu a protahujícím se napětí zbyly z naděje jen ostré střípky zmarněných příležitostí. Proč neutekl, dokud to šlo? Jak mohl být tak pošetilý?

Bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž dobrovolná.

   Co si ten Pavel vůbec myslí?

   Cožpak neví, že by stačilo pár slov, prostý vzkaz, stručná žádost namísto celé stránky plné vět, které ho urážely skrytou nedůvěrou a dožadovaly se skutků, o nichž by Filemon rád rozhodl sám? Ochotně by Pavlovi Onezima ponechal, stačilo se v dopise zmínit, namísto té zbytečné šarády s cestováním tam a zase zpátky. Tak jako tak se Pavel do Kolos chystal, jakmile bude propuštěn – mohli si o celé záležitosti promluvit tváří v tvář, mezi sebou. Namísto toho pošle tak podivný list, navíc s přáním, aby byl čten celé církvi, která se ve Filemonově domě shromažďovala. Nátlak maskovaný doprošováním, vydírání, sliby. Jeden dokonce napsaný Pavlovou vlastní rukou, velkým, zřetelným písmem muže se slábnoucím zrakem. „Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je ti něco dlužen, JÁ TO NAHRADÍM.“ Směšné! Jak by mohl? Pavlův majetek dávno pozřela církev, chudá a věčně hladová. „Abych ti neřekl, že mi dlužíš i sám sebe.“ Filemon nevěřícně zavrtěl hlavou. Ano, dluží – ale nač o tom takhle mluvit? Mají v něm ta nepříjemně naléhavá slova povzbudit radost z toho, že Kristus získal nového následovníka? Myslí si snad Pavel, že tak vyvolá soucit, podpoří milosrdenství? Trpce si pomyslil, že účinek je přesně opačný. Dokonce na okamžik pocítil touhu zbavit se Onezima jednou provždy, prodat ho jako jankovitého koně nebo nevyhovující kus nábytku. Potlačil tu myšlenku a namísto toho se znova začetl do dopisu.

Píšu ti v důvěře ve tvou poslušnost a věřím, že uděláš víc, než říkám.

   Věří ve jménu toho, který změnil všechno, pomyslel si Filemon, jehož roztrpčenost se pomalu vytrácela. Jaký bude příští svět, ve kterém nebude vyznavačů Ukřižovaného jen hrstka, ale statisíce? Ten svět, který, jak Pavel věřil, naplní Kristovi učedníci jako proud životodárné vody vyschlé říční koryto, svět, ve kterém bude vládnout láska a odpuštění?

   Náhle se podlaha pod jeho nohama zavlnila a místnost i tichý, strnulý otrok zmizeli v mlze. Vzrušeně se nadechl, vzpomněl si na Pavla, který byl ve snu přenesen do nebe….

… ale Filemon se ocitl v pekle.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

  Nebylo to peklo, jen lidský svět – ten svět, ve kterém se statisíce lidí nazývali Božími dětmi. Pach krve a kouře, řinčení zbraní, výkřiky a pláč. Viděl tiché a pokorné poutníky, i lupiče, jejichž oděvy zdobily kříže. Hořící knihy, hořící domy, hořící těla, muži i ženy svíjející se v rukou mučitelů, lidí zabíjení ve spánku, vypálené vesnice, vypálené oči. Jedni, kteří tišili pláč a obvazovali rány, a jiní, kteří rozsévali zkázu, obojí ve jménu Božího syna. Filemon spatřil stovky jeho soch ve velikých chrámech. Bledé tělo na kříži a oči plné smutku.

  Chtěl se vytrhnout z vytržení, zahnat to neblahé vidění, ale nemohl se ani pohnout.

  A pak všechno zmizelo.

  

Prosím za tebe, aby se tvá účast na společné víře projevila tím, že rozpoznáš, co dobrého můžeme učinit pro Krista.

   Nepamatoval si nic z toho, co viděl, když se s trhnutím probral. Cítil vyčerpání, slabost v kolenou, v hlavě mu bušilo. Po jeho těle putovaly ledové prsty, drásaly kůži a maso, zarývaly se drápy do kostí. Vnímal bolest Onezimovy úzkosti, jako by byla jeho vlastní.

   Teď věděl, že soucit a milosrdenství mu nikdo nemůže přikázat. Ani sám všemohoucí Bůh. Byla to volba, a vždycky bude – někdy ta nejtěžší a nejméně samozřejmá ze všech.

   Ale už tušil, proč Pavel napsal svůj list.

   „Četl jsi ten dopis, Onezime?“ zeptal se tiše a mírně.

    Otrok se pokusil odpovědět, hrdlo sevřené strachem však propustilo jen nezřetelné zamumlání.

   „Odpověz mi,“ naléhal Filemon. „Víš, co v tom listě stojí?“

   „Ano, můj pane,“ vypravil ze sebe Onezim. „Pavel si přál, aby mi ho Timoteus  přečetl. Několikrát.“

  Filemon se pousmál. „Myslel jsem si to,“ prohodil sám k sobě. Bezstarostně upustil list na podlahu a přistoupil k Onezimovi. Zvedl ho za ramena a s netrpělivou vlídností s ním trochu zatřásl, když zjistil, že se pod otrokem podlamují nohy.

   „Přestaň se bát, Onezime,“ řekl mu. „Nic se ti nestane. Vždyť jsi můj bratr.“

Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus Filemonovi, našemu milovanému spolupracovníku, sestře Apfii, Archipovi a církvi v tvém domě.

  

   Když se večer u Filemona shromáždila  koloská církev, aby si poslechla čtení Pavlových listů, vyčerpaný Onezim dávno tvrdě spal. Zanedlouho se vydá zpátky k Pavlovi – ne už jako otrok, ale jako svobodný muž. A jeho první svobodná cesta povede do vězení, pomyslel si ironicky Filemon.

   Svěřil předčítání Tychikovi a místo poslouchání vět, které znal téměř nazpaměť, pozoroval tváře posluchačů: některé nechápavé, jiné pobavené, několik podrážděných. Apfie ještě stále nespokojeně brblala, když se chystali ulehnout.

   „Proč ti Pavel vlastně psal? Mohl si tam toho chlapce nechat rovnou, ne? Copak vážně čekal, že budeš něco namítat?“

   „Možná ani nečekal,“ odpověděl se zívnutím.

   „A proč vůbec chtěl, aby se ten list četl všem?“ mračila se jeho žena. „Copak byl určený někomu jinému než tobě?“

   „Já myslím, že dokonce ani nebyl určený mně.“

   Podezíravě si ho přeměřila.

   „Přestaň si ze mě tropit žerty!“

   Unaveně se na ni usmál. Byl to dlouhý den a jeho sužoval neurčitý pocit tísně, smíšený s radostnou úlevou, že se rozhodl správně.

   „Ne, vážně. Nemyslím si, že Pavel napsal svůj dopis kvůli mně. Nebo kvůli tobě a ostatním.“

  „A kvůli komu tedy?“

  „Přece kvůli Onezimovi. Aby se nebál vrátit zpátky.“ Připomněl si Onezimovy vyděšené oči a třesoucí se ruce. „Aby se nebál příliš - tak moc, že by se vůbec nevrátil,“ dodal.

  Apfia nedůvěřivě potřásla hlavou a přehodila přes sebe přikrývku.

  „Každý někdy potřebuje dodat odvahy,“ pokračoval v uvažování.

   Odpovědělo mu tiché zachrápání.

   „Aby se vrátil tam, kam patří.“ Zalezl pod přikrývku a přitiskl se k teplému tělu.

   „Aby se vrátil domů,“ zamumlala.

   Překvapeně se na ni podíval. Světlo lampy ozařovalo tvář, ponořenou do hlubokého spánku.

   Zhasl lampu a díval se do tmy, dokud se i jeho nezmocnil spánek, který bývá připisován spravedlivým.

ÚNOS

Tato povídka byla napsána pro sosáckou Vánoční nadílku 2012 - www.sosaci.net.
Za betaread patří dík Aries.

Křišťálovým horám na hvězdě Beluda v souhvězdí Krocaní hlavy se krajina nepodobala ani v nejmenším.

Doktor se zvědavě rozhlížel po nečekané scenérii a oči za brýlemi mu svítily vzrušením.

„Bože!“ řekla Donna.

Otec Tadeus na ni s očekáváním pohlédl.

„Bože!“ opakovala.

„Začínáte dobře,“ prohlásil jezuita. „Ale víte, při modlitbě bývá zvykem to ještě trochu – rozvést.“

Doktor ani Donna si ho nevšímali.

„Ježíši Kriste!“ vydechla Donna.

„Na to, myslím, je poněkud brzo,“ poznamenal Tadeus. „Je mu teprve pár dnů, nemůžete od něj hned čekat zázraky!“

 Doktor se k němu otočil s náhlým podezřením.

„Kde to jsme?“

 Pahorky a kamenité cesty, řídká tráva spásaná ovcemi, pár nevysokých stromů s pokroucenými větvemi a malé městečko nedaleko.

„Zdá se mi, že kousek od Betléma,“ odpověděl Tadeus nesměle.

„Zdá se,“ přitakal Doktor a vrhl na kněze zamračený pohled. „A mohl byste mi laskavě prozradit, proč tady jsme?“

Tadeus s nepřesvědčivou nevinností pokrčil rameny. „Jak to mám vědět?“

„Někdo by to vědět měl,“ odpověděl Doktor stroze. „Já do Betléma nemířil. A už vůbec ne do Betléma v roce…“ pohlédl otevřenými dveřmi na časový monitor v Tardis, „…v roce nula, abych tak řekl.“

„Jak by to mohl udělat?“ zeptala se Donna udiveně.

„Tardis je schopná se naladit – na silné emoce, intenzivní přání… není to jenom stroj,“ vysvětloval Doktor a láskyplně poklepal na modrou dřevěnou budku. „Ale vzhledem k tomu, že se k nám tady otec Tadeus s takovou neodbytností vetřel, nemyslím si, že cíl byl její nápad. Nebo – nejenom její.“ Tadeus na jeho slova nereagoval, jenom se uchváceně rozhlížel po okolí a zhluboka vdechoval suchý vzduch vonící bylinami.

„Tak ven s tím,“ vyzval ho Doktor netrpělivě.

Jezuita si rozpačitě prohrábl hnědé řídnoucí vlasy. „Víte, jde o ty děti.“

„Snad o dítě, ne?“ řekla Donna, která stále zaujatě shlížela z návrší k betlémským domkům.

„Tohle dítě,“ Tadeusův hlas zazněl dojatou vroucností, „tohle dítě půjde svou cestou. Ale jsou tady ostatní. Malí chlapci – v Betlémě a okolí.“

Chvíli na něj nechápavě hleděli. Pak se Doktor dovtípil.

„Ach ano. Máte na mysli – zavražděná neviňátka.“

„Živá neviňátka,“ opravil ho Tadeus. „Dosud živá. A vy můžete zařídit, aby živá zůstala.“

Ticho, které nastalo po jeho slovech, rušilo jen bzučení hmyzu a bečení ovcí, pasoucích se opodál.

„Vy jste se úplně zbláznil,“ řekl Doktor.

***

Nakonec ho pochopitelně přesvědčili.

„Nemůžeme je tu přece nechat,“ prohlásila Donna. Tadeus ji odměnil vděčným úsměvem.

„Kdovíkolik nemluvňat narvaných do Tardis,“ povzdychl Doktor. „To bude vypadat!“

„Je uvnitř větší,“ utěšovala ho Donna.

„A bude to jen na chvilku,“ přidal se Tadeus.

„Jak chcete přesvědčit rodiče, aby vám ty děti nechali?“ zeptal se Doktor.

„My?“

„Ano, Donno, vy. Já je odvezu. Vy dva je dostanete do Tardis. Nemyslím, že to bude zrovna snadné. A i když to dokážete, přesvědčit všechny ty matky a otce - budou své děti postrádat.“

„Chyběly by jim snad míň, kdyby byly mrtvé?“ namítl Tadeus tiše.

„Lepší živé dítě v dálce, než mrtvé doma.“ Donna se snažila mluvit lehce, ale uprostřed věty se její hlas zlomil. „Sakra!“ popotáhla. „Před takovou volbu by neměl být postavený nikdo.“

„Ne, to by neměl,“ souhlasil Doktor. „Ale s tím nic nenaděláme. Tak do toho! Rád bych věděl, o kolika děckách vůbec mluvíme.“

***

Tardis provedla sčítání místního lidu rychle, elegantně a bez zbytečného šikanování obyvatelstva. Kdyby to viděli úředníci císaře Augusta, zezelenali by závistí.

Dva muži a jedna žena seděli v trávě opřeni o modré dřevo prohřáté sluncem a přemýšleli o tom čísle.

Jen chlapci, kterým ještě nebyly dva roky. Z Betléma a okolí.

„Sto padesát šest,“ řekl Doktor zadumaně.

„Sto padesát šest.“ Donna udiveně potřásla hlavou. „Myslela jsem, že jich bylo mnohem víc. Desítky tisíc.“

„Dočetl jsem se na wikipedii, že moderní autoři uvádějí počet mezi deseti a dvaceti,“ poznamenal Tadeus.

„Tisíci?“ zeptala se Donna. „Nebo dětí?“

Tadeus nerozhodně pokrčil rameny.

„Wikipedie!“ odfrkl si Doktor. Jeho dlaň se přitiskla ke stěně Tardis.

„Sto padesát šest,“ zašeptal znova. „Přemýšlel jsi, Tadeusi, kam ty děti vlastně odvezeme?“

„Jistě. Náš řád má několik vhodných míst… vyhlášených ústavů… seženeme pečovatele, než trochu povyrostou…“

„Ani náhodou,“ přerušila ho pobouřeně Donna. „Nenecháme je přece skončit v nějakém sirotčinci!“

„Nejsou to sirotčince,“ bránil se Tadeus. „Jsou to školy, prvotřídní školy! Jezuitské vzdělávání má tradici dlouhou stovky let. Možná má některý z nich před sebou velkou budoucnost! Jejich rodiče asi nijak zvlášť vzdělaní nejsou, ale to vůbec nevadí. Víte, jeden doktor – jmenoval se John Watson - řekl: dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručím, že z každého z nich vychovám cokoliv – lékaře, právníka, umělce, obchodníka, dokonce i žebráka nebo zloděje…“ zarazil se a zmlknul, když si všiml upřených pohledů Doktora a Donny.

„Nemyslím si, že váš svět potřebuje víc zlodějů,“ řekl Doktor.

„Nebo právníků,“ dodala Donna temně. „Nepamatuji se, že by John Watson řekl něco podobného. A vůbec - když si vezmete, s kým žije, těžko by mohl mít doma jedno dítě, natož tucet.“

„On nemyslí toho doktora Watsona, Donno,“ zamumlal Doktor.

Tadeus poraženě rozhodil rukama.

„Tak co s nimi tedy uděláme?“

Doktor se zamyslel.

„Herodes tu přece nebude věčně,“ prohlásil po chvíli. „Za pár let s ním bude konec, ne?“

 Jezuita přisvědčil. „Má před sebou tak tři, čtyři roky.“

„Takže je prostě vrátíme. Jednoduchý skok v čase tam a zpátky.“

„To je skvělé,“ rozzářil se Tadeus.  Nezdálo se, že by ho nějak zvlášť trápilo ochuzení řádu o sto padesát šest žáků.

„Skvělé to je,“ poznamenal Doktor. „Jenom aby to tak brali i jejich rodiče.“

***

Donna a Tadeus strávili v městečku celý den.

„Zítra přinesou děti. Bylo to lehčí, než jsem čekal,“ hlásil jezuita udýchaně, když se vyšplhali zpátky na návrší. „Herodes tu nemá dobrou pověst. Všichni vědí, že je schopen čehokoliv.“

Doktor se na ně ani nepodíval. Nepřítomně koukal kamsi do dálky.

„Byli tady,“ zašeptal.

„Kdo?“ zeptala se Donna nechápavě.

„Muž, žena, dítě. A taky osel,“ odpověděl Doktor.

Tadeus se dychtivě zahleděl stejným směrem. Siluety na kamenité cestě byly ještě zřetelné.

„Někdo jim řekl, proč jste ve městě. Přišli se zeptat, jestli by tu malého neměli taky nechat,“ vysvětloval Doktor zastřeným hlasem. „Ale vlastně věděli, že bude lepší pokračovat v cestě do Egypta. Dostali - nějaké pokyny.“

Kněz se pohnul, ale Doktor mu položil ruku na rameno.

„To ne, Tadeusi. Nech je jít.“

„Chtěl jsem ho – jenom vidět. Nic víc.“

„Já vím. Nedělej to.“

„On je taky ohrožený, víte,“ řekla Donna. „To, co se stane… Měli bychom ho vzít s sebou.“

„Ne,“ odmítl Doktor. „Můžeme vzít všechny ostatní. Ale ne jeho.“

Donniny oči se naplnily slzami.

„Je jeden z těch pevných bodů v prostoru a čase?“

„Není,“ odpověděl. „Tohle už je mimo. Nad vším prostorem a časem. Kdybychom změnili něco v jeho životě… nevím, co by se stalo.“

„Přestal by svět existovat?“ zeptala se Donna.

„Možná by ani existovat nezačal,“ hlesl Tadeus.

 Dívali se za malou rodinou, dokud jim nezmizela z očí. A ještě dlouho potom.

***

Přicházeli od časného rána. Uplakané matky a zachmuření otcové. Smutní, ale odhodlaní, s kojenci a batolaty v náručích.

To, že jejich děti odcestují v modré dřevěné budce, je udivilo jen mírně. V Betlémě se poslední dobou stalo víc prapodivných věcí.

K polednímu byla Tardis nacpaná k prasknutí. Sto padesát šest dětí leželo na všech vodorovných plochách. Některé se zmítaly a ječely, jiné si vážnýma očima prohlížely blikající přístroje.

Tardis vypadala zvenčí jako vždycky, pevná a nehybná, a jakýmsi tajemným způsobem se jí i uprostřed pastviny dařilo působit stejně nenápadně jako vždycky.  Uvnitř se celá mírně kolébala. Prostorem se nesla tichá, konejšivá hudba.

Doktoru i Tadeusovi stačila chvilka v tom mumraji, aby je rozbolely hlavy. Raději vyšli ven.  Tadeus upřeně shlížel k Betlému a doktor zkoumavě pozoroval jeho spokojený obličej.

„Během historie lidstva bylo – a bude – připraveno o život několik miliónů lidí. Dospělých i dětí. Víš o tom, Tadeusi, že?“

„Samozřejmě,“ vzdychl kněz.

„Ale ty ses rozhodl zachránit právě tyhle.“

„Ano. Já vím, že to není logické. Ale rád bych odsud ty chlapce dostal.“

„Vy lidé,“ řekl doktor. „Vy jste prostě…“

„Šílení?“ navrhl Tadeus pokorně.

„Jste úžasní,“ usmál se Doktor.

Ze dveří vykoukla Donna, zrudlá a rozcuchaná.

„Všichni spí,“ řekla udýchaně. „Odlétáme. Ihned!“

***

Ovce, pasoucí se okolo, přijaly náhlé zmizení modré budky bez známek vzrušení.

Koneckonců, před pár dny pozorovaly zpívající anděly, sestupující z nebe.

Betlémské ovce už hned tak něco nepřekvapí.

***

Betlém byl té noci tišší než obvykle.

Občas se ozval vzlyk, šepot, pár útěšných slov.

Pak se zvuky změnily.

Vzdechy a šustot šatů a přikrývek padajících k zemi.

Sto padesát šest párů se rozhodlo, že nadělí svým synkům k návratu nějaké starší sourozence.

Konec

Jerry's Story

Žila jsem v domnění, že první fanfikci jsem spáchala v rámci DMD. A přitom kdesi v útrobách (nebo kde si to ten stroj schovává) mého počítače dřímala zapomenutá školní úloha. Příběh jedné ze dvou hlavních (a jediných) postav absurdní divadelní hry (nesnáším absurdní drama!). Takže, pokud znáte hru The Zoo Story od Edwarda Albee, možná vás zajímá, co se vlastně stalo v zoo...

Děkuji Dangie za vyvolání povídky z temnot zapomnění, za povzbuzení a především za to, že z textu vybila celé hejno jedovatých much mé nedokonalé angličtiny...
a doktoru Jakubovi Ženíškovi z Pedagogické fakulty UK za zajímavá témata esejí  (které možná vůbec nečte - ale jeho fanfiction sbírka by jistě stála za vidění ;)).

Jerry’s Story

   I did not know if I was sleeping or only lying in bed all the night looking into dark but when I realized I was up, there was light behind the window and I heard my neighbour, a coloured queen, moving behind the beaverboard wall. I imagined him in his Japanese kimono, plucking his eyebrows; of course, I could also see him from the middle of my small room because the door was always open. But I was only lying in bed and thinking of my plan. I wanted to go to the zoo. I was interested in animals very much from the day of THE STORY OF JERRY AND THE DOG on (I always thought about the title of my story in capitals as if it had been written on my old typewriter – or as if I was reading it from a huge billboard). Could I have relationships with animals? I thought animals were indifferent to me except for my black dog which lived with the unpleasant landlady of the roominghouse. Did she think that it was her dog? I didn’t know and I didn’t care. My eyes browsed among my modest belongings, a knife, toilet articles, a few books, a few pieces of crockery and cutlery, a knife, two empty picture frames, and an old typewriter, a strongbox with several rocks inside, a knife, a pack of pornographic playing cards (I could stay in and read or reminisce about the Greek boy I had been in love with  years ago), some letters, a pack of mincemeat that started to stink, a little bottle and a knife. I got up and prepared myself for my visit of the zoo.

   I took the subway down to the Village so I could walk all the way up the Fifth Avenue to the zoo.  The day was hot and full of stench and balloons and ice cream and barking of seals and screaming of birds. The animals were in their laughably small cages, some of them single, some of them in pairs or groups. All of them had gloomy, desperate expressions in their eyes, apart from a couple of big parrots which seemed to be lunatic and angry. There were many people around the cages and runs but I found several less interesting animals which were alone. I looked at them and talked to them but I wasted words; I stayed indifferent to them despite the fact that their eyes were full of loneliness. So I decided to release them. What did I think? If you couldn’t deal with people, you had to make a start somewhere. With animals! I visited an old wolf, a few impalas, a pair of beavers, some tall birds similar to storks, seven or eight animals in total. I thought I would have to use a knife although I didn’t know if I could come so close to them but finally I did not need it. All the animals, surprisingly, including the antelopes, tasted the meat willingly. I didn’t see them escape from their miserable lives, from their lame fights for an old bone, a bit of room, a few straws, from their laughably small cages. I decided to abandon the sight of their escape in order that I couldn’t be suspected of it and could return to the zoo and help the other animals. I was looking forward to reading about it in the papers.   When I was leaving the zoo, I passed a lion keeper and I put the remnants of the poisoned meat into the bucket he was carrying.

   After I had left the zoo I felt an acute desire to talk with somebody.  I was walking towards the Fifth Avenue when I noticed a man sitting on a bench and reading a book. He was a man about forty, well dressed in a tweed suit, smoking a pipe. I observed him carefully. He looked as a married man, probably with children, maybe with some animals – could he have a dog?  He seemed to need a dog, a cute, cuddly dog that would reduce his loneliness. He looked like a married man with children but I felt his loneliness, sorrow and disillusionment.  I felt pity for him and I liked him. He sat on a bench on the bright Sunday afternoon – without a wife, without children – only with his book and pipe. I knew that I would start talking with him and try to release him from his gloominess I might tell him what had happened at the zoo. I might touch him. I hadn’t touched another human being or an animal for ages. I hadn’t been touched by another human being or an animal for years. Sometimes I felt I was getting crazy. What happened at the zoo? I hated that man who was sitting on the bench as if it was his exclusive property. With his pipe, he looked like a big furious parrot on its perch. Could I release him from his cage? Couldn’t he do it for me? The respectable rich man in tweeds, with his pipe and horn rimmed glasses. He probably did not have a gun or a knife, but I did. What was I planning? What did happen to me? I liked him. I was so tired.  Couldn’t he be the one who releases me from my loneliness?

   Oh my God. Couldn’t he do it?