Zobrazují se příspěvky se štítkemZnamení vlka. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemZnamení vlka. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 23. září 2012

6. Vlčí dar


Přicházel a odcházel, jak se mu zlíbilo. Několikrát do roka.
Budečtí se s respektem a trochou strachu ukláněli, když velký šedý vlk procházel nádvořími. Nevšímal si jich.
   Někdy doprovázel Filipa na lov.  Občas lehával před krbem, šikmé oči upřené do plamenů, a dovolil Slaměnce, aby se prsty probírala v jeho husté srsti. Nikdy se ale nezdržel příliš dlouho. Volání smečky bylo silné. A on, její vůdce, jí byl věrný. Obětoval by pro ni cokoliv. Ne s poslušností psa, který vykonává daný rozkaz. S hrdostí vlka.
   Každého podzimu přicházel den, kdy obloha bývala šedá jako vlčí kožich a do strnišť se opíral severák. Slaměnka připravila pečeni. Jejich host by dal přednost syrovému masu  - a oni by jeho chuť ctili -  ale Štěpán chtěl být ohleduplný.
   Proměnil se už před branami.  Právě proto, že se rozhodl pro ohleduplnost. Lidé na nádvořích se ukláněli ještě hlouběji. Přijímal jejich pozdravy lhostejně. Nebyla to jeho smečka. Nebyl to jeho svět. Kdysi býval. Svět, který ho využil a zradil a pak uvěznil v kleci jako nejhoršího nepřítele.  Nevrátil by se, ani kdyby směl.
   Objal své přátele. Dotek lidských těl. Jeho vlastní tělo, na chvíli propůjčené, mu bylo cizí. Mohl ten den strávit někde v lese, v úkrytu. Bylo by mu tak líp. Měl jen jediný důvod, proč se vracel. Lítost, která se stále ještě chvěla na dně Filipových očí.
   Jedli maso a pili víno. Dal by přednost pramenité vodě, ale nikdy si o ni neřekl.
   Hovor u stolu vázl. O nich věděl všechno a osudy ostatních lidí ho nezajímali. A co měl vyprávět o svém životě? Že je šťastný? Že jeho vlčice je štíhlá a rychlá, a jejich vlčata v každém vrhu silná a dravá? Že běžet v čele své smečky po pláních pod stříbrným měsícem je to nejkrásnější, co kdy zažil?
   Slaměnka tajila nedůvěru. Filip visel na jeho rtech se zoufalou touhou uvěřit. Mluvil jen kvůli němu.
   O své smečce nevyprávěl. O vlcích a jejich vzájemné oddanosti, o věrnosti, která neustoupí před ničím. Raději by se nechali roztrhat do posledního, než by nechali byť toho nejslabšího ze svých napospas nepříteli. A kdyby nebylo zbytí, bylo to jeho právo a povinnost, postavit se s vědomím nevyhnutelného zániku protivníkovi v nerovném boji.  Výsada vůdce.  A kdyby byl zničen, smečka by vyla žalem i vztekem a jeho vlčí jméno by nikdy nebylo zapomenuto.
  Štěpán o svých vlcích mlčel. Protože se rozhodl být ohleduplný.
  Návštěva bývala krátká a rozpačitá. Všichni tři dávali přednost jeho vlčí podobě. Když se loučil s Filipem, díval se mu do očí. S úsměvem.
Věděl, proč se vrací, a také proč je vítán. Kvůli pohledu, který oči vlka nemohly vyjádřit. Každý rok přinášel Filipovi dar. Dar, který lidé považují za svůj, ale znají ho i vlci.
   Odpuštění.

Znamení vlka


Znamení vlka je soubor šesti krátkých povídek, které za svůj vznik vděčí dílu Znamení šneka od Julie.
   Navazují na Pergamen a nevšímají si ničeho, co přijde potom.
   Důvodem pro jejich napsání byl smutek.

   Věnovány jsou - jak také jinak - Julii.



   Děkuji Aries za připomínky.



  Další

sobota 22. září 2012

5. Vlčí stráž

   Pán z Trnky postavil pohár na stůl tak prudce, až dubové dřevo zadunělo. Oba muži se na něj překvapeně podívali.
   Přeli se už dobrou hodinu, zatímco on mlčel a naslouchal. Jeho práce bude vynést rozsudek. Hněv, který v něm kypěl, se rodil z nerozhodnosti.
   Vrchní lovčí mluvil střízlivě a věcně, hlas klidný, slova podepřená zkušeností a rozumem. Šelmy, když už je nelze zcela vyhubit, ať mají své místo na hřebenech kopců a doupata v nepřístupných skalách. Nechat je beztrestně chodit až k pastvinám, sečeným loukám, obdělávaným polím a lidským obydlím je nebezpečná nedbalost. Kam přijde jedna, brzo se stáhnou další. Když mu pán dovolí opovážlivého šedivce zabít, obejde s jeho kůží na holi hranice panství a ostatní vlci se už blíž neodváží.
   Druhý muž byl rovněž rozvážný a střízlivý, jak se na správce panství sluší. Teď však měl oči zastřené okouzlením a příběhy, které vyprávěl, zněly jako pohádky.
   A víc než pohádky to nejsou, chmuřil se pán z Trnky, ale ještě váhal.
   Nehybné hromádky bílé vlny, kropenaté krví, rozeseté na zeleni trávy. Zoufalí pastýři z pastvin v podhoří, kteří se chystali pomstít rozsápaná jehňata a ochránit živá, ozbrojeni pouze klacky a holemi. Obrovský medvěd, výhružně vztyčený na zadních, kňučení psů a výkřiky, když se z kopců jako šedý stín přihnal vlk s vyceněnými tesáky a přinutil medvěda k útěku až na kraj skály, odkud se zuřivé zvíře zřítilo na kameny v údolí.
   Sběračky bylin, v rukou košíky se svazky bahniček a trojlisté vachty, chyceny soumrakem mezi světélky bludiček. Klopýtaly na třesoucích se nohách a vzlykaly strachy, přesto následovaly šedého vlka, který je provedl močálem až na pevnou zem.
  Dva dřevorubci s modřinami a oděrkami na pažích, protože se pokusili bránit a zvedli své sekery, když jim vlk zastoupil cestu. Hnal je pak před sebou úzkou kamenitou stezkou až k padlému stromu, pod kterým našli ležet svého druha s přeraženou nohou.
    A naposledy klouček, ztracený v kopcích.
   „To dítě je tady?“ zabručel pán z Trnky.
   „Otec ho přivedl, jak sis přál, pane Vojtěchu,“ přikývl správce a došel pro chlapce.
    Klučinovi nemohlo být víc než šest. Děcko z chalupy v podhůří, jasné oči zvědavě svítily ve vymydlené tváři, ruce a kolena už si stačil ušmudlat.
   „Povídej,“ vyzval ho pán z Trnky. „A pamatuj, že jestli budeš lhát, nechám tě zavřít do šatlavy o chlebu a vodě!“
   „Já nelžu!“ odpověděl chlapec s rozhořčením, které vyloudilo na strohé tváři pana Vojtěcha letmý úsměv. Měl větší důvěru ve vyprávění dítěte než v historky, kterými se častují dospělí. 
   „To je dobře,“ řekl vážně. „Protože tvoje slova buď zachovají život, nebo přinesou smrt.“     
    Chlapec slavnostně přikývl a spustil.
    Jmenoval se Kryštof, žil s rodiči a půl tuctem bratří a sester v poslední chalupě pod kopci. Toho podvečera ho poslali na šišky do lesa za chalupou. Naplnil košík, nechal ho pod keřem a pustil se strání vzhůru, chvíli sledoval rezavou veverku, pak srnčí stopy, a než se nadál, mezi stromy padlo šero a kolem neviděl nic než kmeny smrků. Věděl, že stačí běžet dolů z kopce a dostane se zase k políčkům a chalupám. Ale když uslyšel hrom a skřípění větví, ve kterých vysoko nad ním zabouřil vítr, srdce mu začalo splašeně poskakovat. Bouře v lesích bývaly zlé.
   Rozeběhl se po jehličí. Náhle měl však po svém boku hbitý stín, pak se ozvalo zavrčení a vzápětí ucítil těžké tlapy na svých ramenou. Uklouzl a upadl, další zahřmění ho ohlušilo, blesk na okamžik ozářil les a on nad sebou uviděl velikého vlka s vyceněnými tesáky. Oslnivé světlo vystřídala neproniknutelná tma. Vlčí zuby stiskly jeho paži a vytáhly ho na nohy. Strach byl horší než bolest. Vlk mu nedovolil pustit se ze svahu dolů, vrčením a chňapáním ho popoháněl vzhůru, ke skále v lese. Studeným čenichem šťouchl Kryštofa do zad, postrčil ho do malé jeskyně a vklouzl za ním právě ve chvíli, kdy se pár metrů od nich se zapraštěním zřítil první strom.
   Bouře zuřila celé hodiny, kosila les jako žnec obilí, proměňovala stromy na hromady třísek a potokům vymílala nová koryta. Kryštof vzlykal s obličejem ukrytým v husté vlčí srsti, dokud se hřmění nezačalo vzdalovat. Pak vyčerpaně usnul, přitisknutý k vlčímu boku. Ráno bylo tiché a vlhké, ptáci přelétávali z jednoho rozeklaného pahýlu na druhý v nesmělých paprscích slunce prozařujícího řídkou mlhu. Dítě a šelma sestupovaly rozbahněným svahem, vlk hledal Kryštofovi cestu mezi kmeny. Když se pod nimi ozvaly lidské hlasy, které s úzkostí i nadějí volaly Kryštofovo jméno, vlk se zastavil.  Chlapec se k němu otočil, náhle neochotný se rozloučit. Studený čenich se dotkl Kryštofova čela a pak mu zavrčení a štulec do zad určily směr k ustaraným pátračům v poničeném lese. Když se po pár metrech ohlédl, šedý vlk byl pryč.
   Kryštof dovyprávěl. Pan Vojtěch pokýval hlavou, do jedné dětské ruky vtiskl stříbrnou minci, do druhé koláč z mísy na stole a přísně Kryštofovi nakázal, aby poslouchal rodiče a netoulal se po lesích sám. Chlapcovy oči se k němu zvedly, zářila z nich důvěra.
  „Nenecháte ho zabít, že ne?“
  „Neboj se.“ Pán z Trnky se přes Kryštofovu hlavu zadíval na svého lovčího. „Tvému vlku nikdo neublíží.“
   Rozhodnutí padlo. A přece ho v zátylku zamrazila obava, že pokud se mýlí, může cenou za jeho omyl být lidský život.
   Vrchní lovčí měl pravdu. Kam pronikne jedna šelma, brzy se objeví další. Když se dcera pana Vojtěcha vracela z královského města a kočáru do cesty se postavila banda lapků, otrhaných, ale dobře ozbrojených, nepřihnal se ze svahu dolů jen jeden vlk, ale celá smečka. Zaskočené lupiče hnali vlci mezi stromy a v kraji už je nikdo nikdy neviděl, živé ani mrtvé. Šedý vlk a bílá vlčice však doprovázeli kočár s pannou Terezou až na dohled panskému sídlu.
   Od těch dob je ve znaku pánů z Trnky kromě bíle kvetoucího keře také veliký šedý vlk.

 Další

4. Vlčí host

   Nevelké město pod horami se koupalo v mléčně bílém světle. Měsíc nahlížel do oken, obkresloval reliéfy lomenic a v ulicích vytvářel tůně tmy, ve kterých se obezřetně plížily šelmy.
   Když na obloze doroste úplněk, vlci jsou bdělejší než jindy a spánek lidí je neklidný.
   V podkroví hostince, který poskytoval útočiště poutníkům, stříbrné světlo ozařovalo malou místnost. Odrazilo se od čepele, která nafialověle zasvětélkovala, a dopadlo na víčka spícího muže.
   Filip se s trhnutím probral a prudce se vztyčil. Zády k oknu se rýsovala temná silueta muže. Seděl na židli a přes kolena měl položený jeho vlastní meč.
   Pak se muž pohnul a měsíční světlo dopadlo na jeho obličej.
   Filip zadržel dech. Tvář, kterou neviděl už čtyři roky a nemyslel si, že ji ještě někdy spatří. Tak známá, a přece tak cizí.
  „Ty!“ vypravil ze sebe.
   Noční návštěvník mlčel. Jeho nehybné oči se třpytily, ostražitě a nevyzpytatelně. Byly jiné, než si je Filip pamatoval. Jinak se Štěpán změnil jen málo. Snad o něco hubenější, v pomačkané lněné haleně a širokých venkovských kalhotách, které zřejmě stáhl ze šňůry natažené mezi jabloněmi u nějaké chalupy.
   „Přišel jsi mě zabít?“
    Štěpánova tvář se opět skryla ve stínu.
  „Vlci takhle nezabíjejí.  Zabíjejí kvůli potravě a pro svou obranu.“
    Hlas zněl prázdně a vyprahle. Nepoužívaně.
  „Hlad nemám a bránit se… není čemu. Teď. A tehdy – jsem se bránit nesměl.“
   Výčitka v těch slovech byla ostřejší než čepel fialového meče.
   Filip mlčel, protože nevěděl, co říct. Štěpánovy oči se propadly do propastí minulosti. Světlo tiše posouvalo stíny na prkenné podlaze.
  Pak Štěpán promluvil znovu.
  „Vlky žene k zabíjení hlad nebo strach. Jenomže…“ zvedl meč proti bílé tváři měsíce, „ já nejsem tak docela vlk.“
   Zálibně přejel prsty po čepeli a zamumlal, spíš pro sebe než k Filipovi:
 „Tohle mi opravdu chybí.“
  Filip vztáhl ruku po své zbrani, ale zastavil ho hrot směřující k jeho hrudi.
 „Nehýbej se!“ zavrčel Štěpán tiše a výhružně.
  Ze dvora se ozvalo několik zavrčení v odpověď.
 „Tys je přivedl s sebou?“ vyjel Filip. „Vlky? Sem do města?“
 „A proč ne? Nerad chodím sám. Nevím, co se dá od lidí očekávat. Nebo spíš… vím to moc dobře. Moji vlci nikomu neublíží – když nebudou muset.“
  Štěpánovy oči zářily v šeru vlčím světlem a Filip jejich upřený pohled zachmuřeně oplácel.
 „Proč jsi tady, Štěpáne?“

„Proč,“ opakoval zamyšleně Štěpán. Zvolna stáhl meč a opět pohladil chladný kov. „Ještě jsem se nerozhodl. A než se rozhodnu, rád bych se něco dozvěděl. Tenkrát před lety… byl jsem uvězněný. V Budči.“ Vyplivl to jméno s nenávistí, která Filipem otřásla. „Ale někdo mě pustil. Víš, kdo to byl?“
 „Nepamatuješ si to?“
  Štěpán zavrtěl hlavou.
  Nezřetelná vzpomínka, skrytá v mlze dávného strachu. Postava ve stínu, rozmazaný ovál bledé tváře.
 „Byl jsem to já.“
 Ruka na meči se zastavila.
 „V tom případě to dlužím poděkování,“ řekl Štěpán zdráhavě.
 Dívali se na sebe, ticho se proplétalo s měsíčním svitem.
 „Byl bys raději, kdyby to byl někdo jiný,“ uhodl Filip.
 Štěpán vzdychl.
 „Možná,“ připustil. „Bylo jednodušší tě nenávidět. Ale zvyknu si.“
  Ustoupil měsíci z cesty. Bílé světlo dopadlo na Filipovu tvář a donutilo ho na krátký okamžik zavřít oči.
  Když je opět otevřel, meč spočíval vedle něho, měsíc se skryl za mraky a on byl v malé místnosti sám.


 Další

3. Vlčí žal

   Kdysi býval člověkem a nazývali ho králem soubojů.
   Síla, obratnost a touha vítězit v něm zůstala. Stal se vůdcem smečky dřív, než uplynul jediný rok.
Zůstala v něm i velkorysost, která dovolila starému vůdci běhat dál se smečkou, dokud mu stačil dech.
   I vlci mají vzpomínky, ale schopnost trápit se kvůli minulosti je jim cizí.
   Byl šťastný, miloval svůj život, své vlky, kteří ho následovali.
Když se k nim za nocí, kdy se měsíc na obloze měnil v bílé kolo, otáčel s vyceněnými tesáky, nerozuměl sám sobě. Vrčel a chňapal po nich tak dlouho, až se s nešťastným kňučením obrátili na útěk. Dál uháněl sám, šedý stín ve stříbřitém světle, až k obrovskému padlému stromu, kde ho v oné noci našla Královna vlků.
   Vtiskl se do vývratu a přitiskl ke spleteným kořenům.
   Slunce vykreslilo na zem pokrytou jehličím dlouhé stíny kmenů a Štěpán se stal znovu člověkem.
   Zůstával ve své skrýši, ztuhlý strachem a napětím, nahý a bezbranný. Přečkal den, jen málo si vědom sám sebe. Pak se vrátil ke smečce.
   Při dvanácté proměně se jeho lidské vědomí vrátilo.
   Proměna bolela.
   Vzpomínky bolely víc.
   Naplnily mu hlavu a zkroutily jeho tělo do uzlíčku užaslého a trýznivého žalu, který mrazil jako led a pálil jako oheň.
   Vybavoval si jednu scénu za druhou.
   Sám sebe na kolenou, mezi Kristýnou a Filipem, když skládal velkou přísahu a tišil své pochybnosti důvěrou, kterou choval k ní i k němu.
  Jejich tajnůstkářství a přezíravé pohrdání.
  Svoji bezmocnou oddanost.
  Kristýnin smích, tichý a neupřímný, když žertovala – žertovala! – ve chvíli, kdy z něj činila figurku na své šachovnici.
   Filipovy rysy tvrdé jako kámen, když ho stroze vykázal ze dveří místnosti, kde ležel v bezvědomí Jáchym.
   Kristýnino objetí a její ruce v jeho vlasech, když ho hladila po vlasech v chabé nápodobě útěchy.
Při téhle vzpomínce se vyškrábal ze svého úkrytu a dlouho zvracel, schoulený na kolenou, a po tvářích mu stékaly horké slzy.
   Rád by ten proud zastavil, ale vzpomínky se řinuly dál, nemilosrdně, bez ustání.
   Ještě ve chvíli, kdy splnil svůj neblahý úkol a zhroutil se jim do náruče, doufal v jejich laskavost.
   Věřil, že alespoň se schránkou, která z něj zbude, naloží s úctou.
   Dostalo se mu klece a pout, stejně jako nepříteli.
   Nebyli to oni, kdo jej okradli o jeho lidství. Jejich slova a činy ho však mučily víc než zloba protivníka.
   Protože je za nepřátele nepovažoval.  
   Za soumraku ho začala kůže pálit k nesnesení. Svaly se přetavovaly, kosti lámaly a opět srůstaly. Skučel a sténal, přesto vítal důvěrně známé trápení s radostí. Čekal, že vzpomínky zmizí. Že bude zase volný.
   Jenomže vzpomínky zůstaly s ním. Skryté pod vědomím zvířete, kdykoliv připravené vyplout na povrch, ať už z jeho vůle nebo bez ní.
Vlci znají bolest. Litovat sami sebe ale neumějí.
Naučil se s ní žít.

 Další

2. Vlčí volání

  Hrůza nezná slitování. Hnala ho dál, bez odpočinku, do vyčerpání.
   Když konečně klesl k zemi, zrak se mu kalil a ve svalech cítil bolestivé škubání.
   Z posledních sil se vtiskl pod padlý kmen a zůstal bezvládně ležet, víc mrtvý než živý, s čenichem zabořeným ve vlhké hlíně. Děs trval dál. Myslí mu vířily syrové představy, zlověstné obrazy, nezřetelné vzpomínky, nepochopitelné zvuky. Tichounce zakňučel.
   Bolavý kaleidoskop ostrých střepů se v jeho hlavě otáčel pomaleji a pomaleji, až ho vystřídala prázdnota, rozlézající se a mrazivá jako severák na ledové pláni. Schoulil se do klubíčka, aby se zahřál. Jenomže chlad přicházel zevnitř.
   Tělo pod hustou šedou srstí už začínalo tuhnout a vědomí se vytrácelo do noci, když se k jeho zádům přitisklo jiné tělo a teplý jazyk mu olízl tvář. Povzdechl a klidně usnul, jako mládě u matky v bezpečném doupěti. Jako vlče, kterým nikdy nebyl.
   Dvě noci ho Královna vlků zahřívala a šeptala do jeho uší písně o měsíci, o vlčích hrách, o stopách v bílém sněhu. Třetí noc vyvedla Štěpána na první lov.
   Zůstali spolu do dalšího úplňku. Naučila ho štvát zvěř, vyhledávat úkryt, vyhýbat se pastím. A lidem.
   Zůstala s ním a tišila jeho pláč, když se svíjel bolestí prvního přeměnění.
   Pak ho přivedla ke smečce.
   Díval se stranou, když ho vůdce smečky, hubený a zjizvený černý vlk, podezíravě očichával. Přijal vykázané místo mezi odrostlými vlčaty. Když se smečka rozběhla, srovnal krok do rytmu ostatních tlap a svůj hlas přidal ke společnému vytí.
   Stal se vlkem mezi vlky.
   Jeho duše už nebyla prázdná.

Další

1. Vlčí strach

   Bál se.  Hrozně se bál.
   Rytířům se nesluší dát najevo strach. Bledá tvář v šeru neprozrazovala ani stín obav, jež cítil.
   Nebál se o sebe. Hlavou se mu míhaly děsivé představy: pasačky hus s rozervanými hrdly. Nehybná rodina ležící ve vyřezávané venkovské posteli. Rozhozené údy, bělostné peřiny s krvavě rudým vzorem.
   Zaplašil černé myšlenky. Takhle se vlci nechovají.
   Tohle ale nebyl obyčejný vlk.
   Tiše vrčel, pysky ohrnuté a tesáky varovně vyceněné, ocas stažený, přitisknutý k břichu. Filipa napadlo, že se možná také bojí.
   Velký vlk byl skutečně k smrti vyděšený. Člověk stál příliš blízko. A co hůř, vedlejší, teď už naštěstí prázdná cela byla stále cítit nepřítelem. Mučivý pach, který naplňoval jeho nozdry a trýznil duši. Den za dnem, hodinu za hodinou. Utrpení bez konce, beze smyslu. Utrpení, které nedělalo starosti nikomu.
   Nebo snad ano?
   Filip nasucho polkl a pronesl zaklínadlo. Habrové větve se rozestoupily. Cesta byla volná.
   Obezřetně ustoupil stranou.
   Žluté oči se z něj nespustily ani na okamžik a vrčení neutichlo.
   Vlk se prosmykl kolem něj a zmizel. Stín ve stínech.
   Filip se za ním díval do neproniknutelné tmy.
   Ze  srdce se mu odvalil balvan, o kterém ani netušil, že ho s sebou nosí.

 Další