Zobrazují se příspěvky se štítkemVLÁDCŮV VĚZEŇ. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVLÁDCŮV VĚZEŇ. Zobrazit všechny příspěvky

středa 2. května 2012

Vládcův vězeň I.



Děkuji Danae za obětavý betareading celé povídky



Vůně pomeranče



   Spánek, byť neklidný a krátký, pro něj nebyl běžnou věcí, ale vzácným darem.

   Vzbudil ho vlastní výkřik. S hrůzou zalapal po dechu a okamžitě se na svém přepychovém loži roztřásl obavami z nadcházejících hodin. Sen, který si nepamatoval, byl možná děsivý, skutečnost však jen těžko mohla být horší. Bloudil očima po zdobeném stropě a intarzovaném nábytku, pokoušel se ovládnout návaly paniky a bezmocného strachu, se kterými očekával další dlouhý den plný bolesti a ponížení.

   Uslyšel kroky na chodbě a rychle vstal. Ještě než se ozvalo otočení klíče v zámku, dovolil si krátké zasténání, jehož ozvěna se dosud chvěla ve vzduchu, když do místnosti vstoupil strážce pověřený jeho trýzněním. Muž si ho podezíravě prohlédl, hubeného chvějícího se chlapce, oblečeného jen do potrhaných plátěných kalhot, s tělem pokrytým jizvami a podlitinami.

   „Spal jsi?“ zeptal se strážce tiše, a on přisvědčil. Strávit noc v posteli pohodlné komnaty osobního vládcova vězně neměl dovoleno často, a když se tak stalo, hleděl získaného času využít co nejlépe. Muž ve vínovém oděvu palácové stráže přikývl.

   „To je dobře. Nebudeš to dnes mít lehké. Vládce nemá dobrou náladu.“

   Při jeho slovech se chlapci sevřelo srdce, jako by mu je stiskla ledová ruka. Byl vládcovým vězněm  již téměř  dva roky a žádný z  dnů nebyl lehký, ale ty zlé ... byly opravdu zlé.

   Strážce vzal do ruky bič, který ležel na stolku u dveří, a pokynul chlapci k obyčejné dřevěné stolici bez opěradla, vyjímající se nepatřičně mezi ostatními židlemi a stolky vyrobenými ze vzácných dřevin. Vězeň poklekl a položil hrudník na tvrdé dřevo, hlava mu visela dolů a jeho dlouho nestříhané tmavé vlasy dopadaly až na pestře tkaný koberec. Nebylo zapotřebí víc než několika úderů vedených silnou rukou, aby se na chlapcových zádech objevila čerstvá krev; často zraňovaná kůže už vzdala marnou snahu o nějaké důkladnější zacelení. Vládce si přál, aby mu strážce přiváděl chlapce již poznamenaného, ale jen lehce. 

   Chystal se chystal bič odložit, když však zaregistroval vězňův pohyb, opět sevřel ruku na rukojeti.

  „Nedovolil jsem ti vstát,“ upozornil ho.   

  Chlapec se opět přimknul ke dřevu a znehybněl.

   „Takových chyb by ses už dopouštět neměl, Wilhelme,“ povzdychnul strážce a uštědřil mu další tři rány, silnější než předchozí. Nehodlal dopustit, že se vězeň takového neopatrného pohybu dopustí před vládcem; trest  by byl krutý.

  Nechal ho pak ještě chvíli odpočívat na kolenou a smutně poslouchal tichounké naříkání, než ho chlapec ztlumil hřbetem ruky, okousaným do krve. Pak mu přikázal, aby se postavil. Wilhelm to zvládl až na třetí pokus a oba věděli, že vládce by za takové zdržování nařídil další bití, ale strážce na něj čekal bez známky netrpělivosti.        

   Už mířili ke dveřím, když ho muž zastavil otázkou.

   „Napil ses?“

  Neočekával žádné poděkování za své upozornění, ve skutečnosti by vězně přinejmenším důrazně napomenul, kdyby jenom hlesnul. I vděčný pohled by byl přečinem, protože chlapec měl nakázáno dívat se k zemi, pokud nedostane jiný příkaz.

  Wilhelm jen zavrtěl hlavou. Neměl žádnou možnost vyjádřit, jak si cení rady svého dozorce, a v této chvíli toho trochu litoval.

   Jako vládcův osobní vězeň urozeného původu dostával stejné jídlo, které přicházelo na stůl panovníka Rakasi: stravu naprosto nepodobnou šlichtě, jakou byli krmeni ostatní vězni v celách a kobkách pod Palácem. Jídlo a ubytování tvořily dva z mnoha paradoxů Wilhelmova věznění: komnata byla vybavena veškerým pohodlím, on ovšem nejčastěji obýval malou tmavou místnost za ní, visící v poutech na kruhu přidělaném ke zdi. Strava se skládala se z rafinovaných pochoutek, pokud mu ovšem vládce neuložil půst, úplný nebo částečný. A vězeň hladověl často. Teď  nebylo Wilhelmovi už šest dnů povoleno ani občasné sousto a jeho hlad a chuť se postupně vytrácely, jako by se ztýrané tělo na nějaký čas rozhodlo přežívat jen ze vzduchu. Když se však naposledy zapomněl napít, záchvaty slabosti a mdloby, kterým podléhal jeho oblíbený vězeň, rozvzteklily vládce natolik, že se strážce zas jednou obával o jeho život. O život Wilhelma, nikoliv vládce; ačkoliv, jak si strážce tehdy pomyslil, i ten měl toho dne namále. Vztek už nedělal starému a nemocnému muži tak dobře jako dřív.

   Wilhelm si nalil sklenici vody ze džbánu na kulatém stolku a hltavě ji vypil, načež chvilku bojoval s nevolností.  Strážce ho zadumaně pozoroval a pak přikázal:

   „Naplň sklenici ještě jednou a přines mi ji.“

   Poslušně k němu nádobu zvedl, v pokorném postoji se sklopenou hlavou, avšak usilovně se snažil zvednout oční víčka natolik, aby viděl, co strážce s vodou udělá. Vládce by byl schopen do ní plivnout nebo ji vylít na podlahu a přimět ho slízat každou kapku, a potom by ho donutil poděkovat za velkomyslnost, se kterou mu byl nápoj poskytnut. Wilhelm však neočekával, že se jeho dozorce chystá k něčemu podobnému. 

   Strážce si od něho sklenici nevzal, jen mu jemně stlačil ruku dolů, aby na ni chlapec dobře viděl. Wilhelm věděl, že se mu nechystá ublížit, přesto se neubránil prudkému zachvění a vyděšenému nádechu, když se ho muž dotkl.

   „Nepanikař,“ doporučil mu strážce.

    Chlapci se podařilo zdržet jakékoliv reakce, když muž vyndal z kapsy malý nůž. Zatajil ale dech, jakmile se z kapsy temně vínového stejnokroje vynořil kulatý oranžový plod. Pomeranč byl exotický zbožím, vzácným dokonce i v Paláci. Wilhelmovi připomínal vycházející slunce.

   Muž rozřízl plod v půli a obě půlky silnou rukou vymačkal do vody. V zásadě neporušoval žádné z vládcových přikázání, protože vězeň měl zapovězeno jíst, nikoliv pít.  Strážce ovšem pochyboval, že by se mu podařilo nějakým způsobem obhájit své jednání, kdyby se na jeho občasné zpestřování vězňovy diety přišlo. A prozrazení nebylo tak nepravděpodobné, v případě, že by vládce prostě položil otázku vedoucí správným směrem. Wilhelm se už naučil, že když se vládce ptá, je dobré odpovídat naprosto pravdivě. Přiznání ovšem nebylo považováno za polehčující okolnost. Za přiznané prohřešky byl trest tvrdý a za zatajené o něco tvrdší, ale k těm přistupoval ještě trest za lež a strážce si byl dobře vědom, že by si Wilhelm mohl jen stěží dovolit riskovat něco takového. Pokud ovšem chce přežít, a to on chtěl.  Tuto záležitost si už spolu vyjasnili.

   Vládce ale nepožadoval příliš často, aby se mu chlapec zpovídal ze svých přečinů, vlastně s ním mluvil čím dál tím méně, a strážce porušoval stanovená pravidla jen vzácně.

   Uspokojilo ho, že chlapec počkal na jeho dovolení, než zvedl sklenici ke rtům – vycvičit ho k disciplíně i ve styku mezi nimi dvěma bylo součástí prevence neuváženého jednání v přítomnosti vládce, trvalo ovšem řadu měsíců, než to zbědované oběti panovníkovy krutosti začalo docházet. Wilhelm vypil tuto sklenici mnohem pomaleji než první, vychutnávaje každý doušek, a strážce ho pak nechal nádobu pečlivě umýt a pro jistotu si ještě důkladně vypláchnout ústa. Nemyslil si, že by vládce, jehož smysly den po dni zřetelně ochabovaly, byl schopen zachytit jemnou pomerančovou vůni, ale nač zbytečně riskovat.

   Jen tak tak že se chlapce nezeptal, zda je připraven, ale včas otázku spolknul. Bylo zbytečné ztrpčovat mu život dalšímu krutostmi, byť neúmyslnými a drobnými. Na to, co ho každý den čekalo, se při nejlepší vůli nijak připravit nemohl.

Vládcův vězeň II.


Denní režim


   V první roce svého nedobrovolného pobytu v Paláci byl Wilhelm sžírán nenávistí ke třem mužům: k vládci Raoulovi, ke strážci, který byl vykonavatelem vládcových krutých rozkazů, a ke svému otci, jenž zorganizoval spiknutí proti vládci, zatáhl do něj svého ani ne patnáctiletého syna, při nezdařeném pokusu o atentát se nechal i se zbytkem svých spojenců zabít a jeho ponechal samotného jako jediný terč odplaty. Wilhelmovy pocity vztahující se ke každému z oné trojice doznaly proměny, ještě než rok zcela uplynul.

   Co se týče Raoula, jediné, co nyní v jeho přítomnosti cítil, byla vroucí touha splnit co nejrychleji a nejpřesněji každé vládcovo přání a zmírnit tak intenzitu potrestání. Už během prvních hodin svého věznění se poučil, že nikdy nemůže uniknout trestu úplně – i když trvalo několik dní, než tomuto děsivému faktu naprosto uvěřil – ale rejstřík vládcovy nespokojenosti měl řadu odstínů. Když se poprvé přistihl, že reaguje na projev Raoulovy nevelké shovívavosti zcela upřímnou poníženou vděčností, poznal trpkou chuť další nenávisti, té, kterou obracel sám proti sobě

   Nenávistí ke strážci Gerovi se přestal vyčerpávat zprvu proto, že se rozhodl prostě ho považovat za pouhý vládcův nástroj. Koneckonců, k žádné rákosce či biči vládce Raoula také nechoval osobní pocity – při počtu podobných předmětů, které byly Raoulovým drahocenným vlastnictvím, by to ani nešlo, ačkoliv měl důvěrnou známost s mnohými z nich. Možná se všemi. Nikdy neměl tolik sil a času, aby je ve vládcově skříni na mučící potřeby spočítal. Ale Gero nebyl tak jednoznačný a srozumitelný jako šlehnutí biče, a dokonce i ona rána vedená jeho pravicí mohla nabývat nečekaných významů. Dokázal mít ruku lehkou nebo tvrdou natolik zřetelně, aby Wilhelm pochopil jeho poselství, a přitom ne tak patrně, aby to bylo vládci nápadné.

   Většinou prostě splnil vládcův rozkaz. Případy, kdy vězni trest ulehčil, byly poměrně řídké, situace, kdy se rozhodl chlapce v rámci vládcova rozsudku potrestat i sám za sebe, velmi vzácné. A jen jednou jedinkrát ho zbil čistě z vlastní vůle. Právě tento incident, jeho příčina a následek přiměli Wilhelma, aby začal svého strážce považovat za víc než jen prodlouženou ruku krutého panovníka.

   Na otce nakonec přestal myslet, stejně jako na matku, sourozence a šťastný život ve vévodském sídle daleko od Města, na lesy, řeku a zahradu, místa svého dětsví, kdy ho celé dny zaplavovala radost divoká jako příboj a večer usínal ukonejšen příběhy a písněmi. Tuto kapitolu svého života považoval za uzavřenou a protože se tak výrazně nehodila k bídnému pokračování, vytrhl ji ze své mysli.

...


   Následoval strážce po chodbě vedoucí k vládcovým komnatám, zrak upíral na jeho paty a pokoušel se zvládnout třesavku, která v nárazech mrazivě probíhala celým jeho tělem. Služebníky i dvořany, kteří dvojici míjeli, už dávno přestal překvapovat pohled na téměř nahého ztýraného chlapce, a pokud v nich osud syna mrtvého vévody vzbuzoval vůbec nějaké emoce, jednalo se především o vděčnost, že se krutost a prchlivost vládce vybíjí na této zanedbatelné oběti, místo aby otřásala Palácem, Městem i zemí, jako tomu bylo donedávna.

    Wilhelm sám si nevšímal nikoho, z kolemjdoucích viděl jen boty a nohy a pouze pohled na jedny konkrétní zelené střevíčky by ho přiměl letmo zvednout oči od černobílých dlaždic. Toho rána ale majitelku zelených bot poslaly povinnosti na jinou trasu, takže byl připraven o její ranní úsměv a slabá chuť pomeranče na patře byla jediným požehnaným darem, který mu byl poskytnut k přežití temného dne. I tak to bylo mnohem víc, než čeho se mu dostávalo jindy.

   Gero se zastavil před širokými dvoukřídlými dveřmi vedoucími do sálu vládce a  hlídanými dvěma strážci ve stejném vínovém oděvu, jaký nosil sám. Zamračeně se otočil k chlapci, jehož zuby nezvladatelně drkotaly o sebe. 

   „Uklidni se. Takhle si jen přitížíš,“ zavrčel na něj. Wilhelm dýchal rychle a trhaně,  panika mu stahovala hrdlo i plíce.

    „Podívej se na mě,“ přikázal mu Gero a když chlapec zvedl hlavu, upřel strážce zrak do jeho zbědované tváře a držel ho pohledem klidných, šedých očí, dokud se Wilhelm zhluboka nenadechl a jeho tělo se nezklidnilo.

    „Dobře,“ pochválil ho strážce tiše. „Tak pojďme.“

   Přešli zatemněným sálem vládce až k jeho křeslu, či spíše široké pohovce, na které se kdysi tak nepokojný muž v zahořklém stáří celé dny povaloval a věnoval se své jediné zálibě, týrání mladičkého syna svého posledního protivníka. Ve stanovené vzdálenosti se oba položili vedle sebe tváří k zemi, v uctivém pozdravu vyhrazeném vládcům Rakasi.

Když vzal Raoul jejich přítomnost na vědomí nevrlým zabručením, Gero vstal a Wilhelm se vytáhl do kleku, jen tak vysoko, aby se v jeho zorném poli ocitla vládcova kolena.

   Vkleče a se skloněnou hlavou trávil své dny už tolik měsíců, že se jeho tělo této nepohodlné poloze bez potíží přizpůsobovalo. Vlastně by tak dokázal i usnout, několikrát se to také stalo a následky každého takového zdřímnutí byly velice bolestivé. Vládce vyvinul značně komplikovaný systém prstových signálů, kterými uděloval Wilhelmovi příkazy. Obsah těchto pokynů byl celkem chudý: nařizovaly mu, jaký nástroj má přinést z velké vestavěné skříně na konci sálu, a jakou polohu má zaujmout, aby na něm tímto nástrojem mohl Gero vykonat trest nařízený vládcem. Možných poloh bylo jen několik, zato nástrojů hodně. Mnohé věci ve skříni, na které padly Wilhelmovy oči, mu naháněly hrůzu, a účel jiných si nedokázal ani domyslet. Vládce měl však jednoduché preference; využíval všechno, co se dalo používat k bití, a pak ještě – zřídkakdy – ostnatý obojek, zatímco různé kleště, bodce a svěráky visely či ležely na svých místech bez povšimnutí. Ne že by toho Wilhelm někdy litoval.

   Požadavky, které Raoul na vévodova dědice kladl, byly velmi jednoduché, jak mu několikrát zdůraznil. Neustále pohledem sledovat jeho kolena, protože právě na ně kladl vládce své ruce, když jeho prsty chtěly sdělit příkaz. Pokud Wilhelm polevil v soustředění, nebo dokonce usnul, následující trest se nepočítal na hodiny, ale na dny. Vykonat rozkaz přesně. To nebylo tak lehké, neboť lehké zakmitání ukazováku či poklepání malíku o palec mělo několik významů, které nešlo úplně snadno rozpoznat. V podstatě se mohl Wilhelm dopustit chyby kdykoliv nebo být potrestán, aniž by se jí vůbec dopustil, a dokonce měl několikrát dojem, že přinesl ze skříně něco jiného, než bylo požadováno, ale vládce se tím nechtěl zabývat nebo svůj původní příkaz zapomněl. Vlastně na tom příliš nezáleželo. Všichni tři věděli, že celá ta signalizační soustava je především krutou hrou, jako ostatně celý Wilhelmův život v Paláci.

   Dalším požadavkem byla rychlost. Vládcův sál byl ohromný a ke skříni na jeho konci bylo dobrých padesát metrů. Pro zdravého chlapce Wilhelmova věku by ta vzdálenost nepředstavovala žádný problém, ale kondice vězně klesala den ze dne. Většinou se opravdu snažil běžet, i když celé jeho tělo protestovalo a srdce mu bušilo tak, že se někdy obával náhlého konce – a jindy v něj doufal. Někdy jen vyčerpaně klopýtal. Párkrát vyrazil příliš zprudka, za což zaplatil zhroucením a mdlobou, ze které ho Gero probíral některou metodou vynalezenou vládcem, a žádná z nich nebyla příjemná. Obzvlášť ne ty, které zahrnovaly oheň. A v nejnáročnějších dnech byl schopen pouze se plazit, metr za metrem drcen tíživým očekáváním, jak draze za svou pomalost zaplatí.

   Kupodivu to byl právě jeden z těchto černých dnů, kdy se Wilhelmovi téměř zázrakem podařilo ukrást ze skříně nůž a propašovat ho až do svého pokoje.

Vládcův vězeň III.


Nůž


   Nevěděl, že již zahájil druhý rok života vládcova osobního vězně, a kdyby mu to někdo řekl, bylo by mu to jedno. Hodiny, dny a měsíce pro něj zratily jakýkoliv význam a jediné doby, které rozeznával, byla doba, kdy čekal na trest, doba, kdy byl trestán, a pak – jen občas –  zcela nedostatečná doba, po kterou mu bylo dovoleno se z trestu zotavovat.

   Ten den se ocitl na pokraji sil a zbytek jeho vůle k životu se vytrácel. Uložil do skříně důtky z tvrdé kůže, které proměnily jeho záda, hýždě a stehna ve zkrvavené ostrovy pulzující bolesti navzdory tomu, jak moc se tentokrát Gero snažil držet zpátky. Neudržel se na nohou a věděl, že až se doplazí zpátky před vládce, bude poslán do skříně znova pro nějaký jiný, nebo možná dokonce pro stejný nástroj trýzně a dostane další výprask, protože je příliš pomalý. Nemohl s tím nic udělat. S ochromujícím pocitem naprosté beznaděje hleděl do otevřené skříně. Pak jeho pohled upoutal předmět, který tam ještě nikdy neviděl. Srdce se prudce rozbušilo, na okamžik ho ovládla bláznivá myšlenka, že jeho hlasitý tlukot musí dolehnout až k jeho mučitelům. Při každém rychlém nádechu ho zabolelo na hrudi. Snažil se ovládnout, když za sebou zaregistroval jakýsi chvatný ruch kolem vládcovy pohovky.

    Raoula postihl záchvat koliky a hojitelé jej právě na nosítkách odnášeli do své části paláce. Vězni se úlevou zatočila hlava. Dočkal se vysvobození – na chvíli.

   Tenký a ostrý nůž, napůl vytažený z kožené pochvy, se osaměle válel pod háčky se zavěšenými nástroji určenými k bití. Wilhelm od něj nemohl odtrhnout zrak. Věděl, že nemá moc času. Pravice se vztáhla po zbrani, jako by jednala ze své vlastní vůle. Třesoucími se prsty zasunul nůž do pochvy, vyndal ho ze skříně a ukryl pod své skrovné oblečení.

   Myšlenka na definitivní vysvobození přišla až později.

   Strážce si pro něj došel a tentokrát urychlil přesun do jeho místnosti tím, že ho tam prostě odnesl. Wilhelm se snažil jako obvykle tlumit bolestné výkřiky, způsobené tlakem Gerových paží na jeho zádech a panickým strachem z dotyku strážcových rukou, klouby prstů zarvanými mezi zuby, a zároveň trnul, aby nůž nevypadl ze své skrýše.

   Geroho ho složil na lůžko a odešel s neurčitým zamumláním, že se brzy vrátí. Zamířil ke křídlu hojitelů, aby si vyžádal nějaký účinný prostředek na vězňovy rány, uprostřed cesty si však uvědomil, že už včera donesl posel do vězňovy místnosti mast od vrchního hojitele Akrase s pokynem vyzkoušet ji na krvácejících zraněních. Nemusí tedy shánět nic jiného. Vrátil se k Wilhelmovi a překvapil ho právě ve chvíli, kdy si chlapec s výrazem jakéhosi vzdáleného okouzlení zkoušel nesmělé řezy na svých zápěstích.

   První, co strážce napadlo, bylo, že se vězeň pokusí ohrozit nožem jeho. To mu nedělalo vůbec žádné starosti. Když si ale Wilhelm přiložil špici nože k vlastnímu hrdlu, naplnila Gerovy oči čirá hrůza. A hrůzu vzápětí  vystřídal vztek.

   Odzbrojil vězně během vteřiny, smýkl s ním na zem a šlápl mu nohou v těžké botě na krk. Přitlačil špičkou, Wilhelm zachroptěl a pokusil se vysmeknout, ale rozbitá záda protestovala proti takovým pohybům intenzivní bolestí. Chlapec strnul, jeho oči znehybněly a jen prudký třas prstů rukou dával tušit, že je ještě naživu.

   „Slyšíš mě?“

   Gerův hlas byl jen o stupínek hlasitější než šepot a zněl mrazivě jak lednová vichřice na pláních. Wilhelm nereagoval a strážce sundal nohu z jeho hrdla a prudce ho kopl do žeber. Když jeho oběť zaúpěla a stočila se do klubíčka u jeho nohou, Gero se prudce nadechl a snažil se obnovit svůj obvyklý klid. Pokud by chtěl chlapce vidět mrtvého, stačilo vtisknout nůž opět do jeho ruky a nechat to na něm. Pokud měl přežít, potřebuje dostat lekci,  ne další trýznění beze smyslu.

   Přitáhl si ho levicí k sobě a začal ho bít, otevřenou dlaní do tváře a hranou ruky do žeber a boků, ale opatrně se vyhýbal místům poraněným důtkami. Wilhelm se nesnažil z jeho sevření uniknout a poddával se úderům s naučenou nehybností, mezi bolestnými výkřiky se však snažil vyrážet slova protestu. Strážce ho pustil a nevěřícně se zeptal:

   „Cos to říkal?“

   „Nemáte dovoleno mě bít bez rozkazu vládce,“ zašeptal chlapec.

   Gero sevřel ruku v pěst. Pak se násilím ovládl, protože si uvědomil, že hoch musí být už napůl šílený bolestí, vyčerpáním a strachem, jinak by nemohl vypustit z úst takový nesmysl.

 „Co s tím uděláš, Wilhelme? Poběžíš si na mě stěžovat?“ zavrčel. „Který z nás dvou řekne vládci, že jsi někde ukradl nůž a pokusil ses ho připravit o další zábavu s tvou osobou?“

  Vězeň neodpověděl, jen sebou prudce trhnul a pak schýlil hlavu ještě víc k zemi. Pochopil. Pak se ale nadechl a nesměle zaprosil: „Nemohl byste mě to nechat udělat? Prostě mě... nechat jít?“

   Gero často bojoval se svým vlastním zoufalstvím nad osudem vládcova osobního vězně, což byl také důvod, proč se celý první rok snažil mluvit s ním co nejméně. Nakonec to vzdal.

   Chovat se profesionálně, zachovat si odstup, nepřipustit, že odsouzený provinilec je také lidská bytost, to nebylo tak těžké. Pokud trýzněné oběti není pouhých patnáct let, pokud není úplně nevinná, pokud není jen bezmocnou hračkou v pařátech bezcitného starce. Ale jeden z nich musel držet beznaděj na uzdě a nedovolit, aby zvítězila nad zbytky odvahy a odolnosti, a tak strážce potlačil tíseň a svíravý pocit lítosti, se kterými naslouchal slovům chlapce, sotva odrostlého dětství a už žadonícího o smrt.

   „Ne. Nemohu ti to dovolit. Mám pro to dva důvody a chci, aby sis dobře zapamatoval oba.“ Vstal, aby přinesl vězni sklenici vody.  „První důvod ti bude možná připadat sobecký, ale to je mi jedno. Ručím svým životem za tvůj, takže kdyby ses zabil, budu pochodovat do říše mrtvých s tebou. Mnohokrát jsem slyšel, že vzít nepřítele na tuhle cestu  je považováno za důstojné, a nepopírám, že máš všechny důvody považovat mě za nepřítele, jenomže já jít odmítám. Mám tři malé děti a ty budou potřebovat otce ještě dlouho. Mám je rád a záleží mi na nich ještě víc, než mi záleží na tobě, Wilhelme.“

   Zarazil se a ve chvíli ticha, která nastala, proklínal svoji otevřenost, zatímco Wilhelm užasle uvažoval, zda strážce skutečně vyslovil to, co on slyšel.

   „Druhý důvod se naopak týká jenom tebe,“ pokračoval Gero ještě důrazněji. „Copak si neuvědomuješ, že tohle nemůže trvat věčně? Je ti šestnáct a jemu táhne na sedmdesát, pro všechno na světě. Má nemocné srdce, má nemocné ledviny, chorý mozek, chromé nohy... konec může přijít každým okamžikem. Soustřeď se na to, ano? Když ne kvůli sobě, tak kvůli mým dětem.“

   „Může mě nechat zabít v poslední vteřině svého života,“ namítl Wilhelm slabým hlasem. „Stejně si myslím, že to nakonec udělá.

   „Chceš mu ušetřit práci?“

   „Chtěl bych ušetřit sobě to čekání. Já už dál... nemůžu.“ Vyčerpaně se rozplakal a Gero se zamračil.

   „Budeš muset. Chci, aby ti tohle skutečně došlo. Ve skutečnosti máš jen jedinou volbu – buď se nechat přesvědčit ode mne, nebo od vládce. Je to jasné?“

   Wilhelm přikývl.

   „Tak dobře. Teď jdi a podej mi bič.“ 

   Vězeň na okamžik strnul v šoku, potom se však namáhavě vyškrábal na nohy a splnil rozkaz. Svezl se před strážce na zem a vztáhl k němu bič na vztažených rukou, které se už zase neovladatelně třásly. Nedovedl si představit, že by snesl ještě další zmrskání a jako obvykle se jeho strach projevil mělkými a trhanými nádechy. Gero mu jemně nástroj odebral a zamumlal: „Dýchej, hochu, jen dýchej. Nemíním to proti tobě použít.“

   Wilhelmovi se zatočila hlava úlevou, když pochopil, že byl jen podroben zkoušce, ve které obstál.

  Po hodině se však hrůza vrátila, plná sil a mocnější než dřív.

Vládcův vězeň IV.


Plán


   Gero si vůbec nedovedl představit, kde mohl Wilhelm ke zbrani přijít. Ve chvíli, kdy se dozvěděl, že nůž je majetek vládce, zalil strážce ledový pot a na okamžik pocítil touhu se na to zbědované tělo u svých nohou vrhnout a bít do něj tak dlouho, dokud z něj nevytluče všechny neuvážené nápady. Když opět nabyl vlády nad svými emocemi, a to u Gera nikdy netrvalo dlouho, začal melancholicky uvažovat, jestli by přece jen neměl požádat o převelení. Služba, kterou vykonával, byla časově náročná a hluboký smutek a beznaděj, se kterými se potýkal,  poznamenávaly temnotou i chvíle s rodinou a přáteli.

   Ty chvíle byly velmi vzácné. Vládcova paranoia dosáhla svého vrcholu a Raoul snesl ve své přítomnosti jen několik lidí. Dvojice vládcových osobních strážců, které si zvykl vídat kolem sebe nejčastěji, se potýkala s neustálým vyčerpáním, protože jim Raoul dovoloval vystřídání jen na pár hodin nejnutnějšího odpočinku. Měl také pouze dva služebníky, kteří se k němu  směli přiblížit. A pouze jednoho vězně, jehož úkolem bylo těšit zvrácenou duši vládce svým zoufalým nářkem. Toho nestřídal nikdy.

   Strážce si s pochmurným sarkasmem pomyslil, že je na tom z lidí ve vládcově okolí možná ještě nejlépe. Jeho služeb nebylo zapotřebí neustále. Tušil, že vládce chce svého mladičkého vězně zabít, ale velmi pomalu.

Raoul byl ve své minulosti pověstný tím, jak si uměl vychutnat balancování bezprávných zajatců, kteří byli kořistí jeho výbojných válek, na hranici mezi životem a smrtí. Svou poslední hračku si chtěl pořádně užít. Zbytky zdravého rozumu mu velely poskytnout vězni tu a tam trochu času na vydechnutí, a v oněch dnech měl strážce volno.

   Gero věděl o mnohých strážcích, dozorcích vězňů, kteří mu jeho postavení záviděli a skočili by po něm s radostí, vážili by si přízně vládce a možnosti setrvávat v pohodlí přepychových komnat Paláce namísto neutěšeného podzemního žaláře, kde dřív také on hlídával zločince. Svěřené povinnosti by vykonávali s rozkoší. Právě to, že o nich věděl a dovedl si představit, jak by se Wilhelmovi vedlo v jejich péči, zdržovalo Gera od návštěvy velitele stráže a podání žádosti o vystřídání.

   Neudělá to. Slíbil si, že u chlapce vytrvá až do konce. Ať už ten konec bude jakýkoliv.


...


  Wilhelm, zneklidněný dlouhým mlčením, si dovolil letmý pohled vzhůru, ale šedé oči v nezvykle bledé tváři se na něj podívaly tak nepřátelsky, že polekaně přilepil zrak zpátky k podlaze.

   „Vůbec tě nenapadlo, že je to past? Přestal jsi už úplně přemýšlet?“ zasyčel na něj strážce.

   Nastražit klukovi zbraň a počkat, co se stane, to byla typická představa Raoula o zábavě.

   Gero se snažil nevnímat chlapcovo vyděšené skučení, důkaz, že vězni došla naprosto zřejmá pravdivost jeho slov. Pokud chce nůž vrátit tam, kde byl, musí jednat rychle. Vládce zůstane v rukou hojitelů minimálně do rána, podle toho, jak vypadal, spíš déle. Sál bude hlídaný, ale ne tolik jako ve dne, a možná bude na hlídce někdo, komu jeho příchod v nepřítomnosti vládce nebude nápadný. Na druhé straně, také mohl narazit na ostražitého strážce, který ho dovnitř prostě nepustí. Nebo ho bude chtít před vstupem prohledat.

   „Ohrozil jsi svůj život hned nadvakrát, takže ti to možná přece jenom vyjde,“ řekl chlapci tvrdě. „Myslím, že za krádež, a navíc za krádež zbraně, tě vládce přece jenom nechá zabít. Pravděpodobně to bude velice pomalá smrt. A zmlkni už.“

   Ve snaze strážci vyhovět se Wilhelm jako obvykle zakousl do vlastní ruky, jenomže tentokrát to přehnal a jeho zuby sedřely klouby prstů tak, že se mu ústa vzápětí naplnila teplou krví. Gero mu s povzdychnutím podal přepychový vyšívaný ubrousek, jež sebral z podnosu, na kterém už dávno vychladla vězňova večeře.

   „Budu kvůli tobě riskovat svůj život,“ prohlásil, už zase naprosto klidným hlasem. „Pokud o něj nepřijdu, očekávám, že uděláš přesně to, co ti řeknu. Nedovolím, aby ti tohle jen tak prošlo. Počkej na mě a neopovaž se ani pohnout.“


...


   Stráž u dveří vládcova sálu byla až trestuhodně lhostejná a snadnost, se kterou se Gerovi podařilo odvrátit pohromu, ho povzbudila. Vrátil se k Wilhelmovi, dotáhl ho do místnosti, určené pro koupele, vylil na něj tři vědra vody, usadil ho do křesla a donutil ho sníst misku studené polévky i pár kousků ovoce. Zdálo se, že se chlapec začíná přizpůsobovat lépe obdobím hladovění, než těm, kdy mohl jíst cokoliv, a jeho prohlubující se nechutenství bylo jednou z mnoha věcí, které dělaly strážci vládcova vězně starosti.

   Po večeři Wilhelmovi na lůžku ošetřil hluboké krvácející rány po důtkách mastí, kterou dostal od hojitelů. Jako vždy museli oba protrpět nepříjemnou chvíli, kdy se chlapcovo tělo instinktivně bránilo jakémukoliv dotyku rukou, které mu přinášely tolik bolesti. Wilhelmova mysl pochopitelně rozlišovala, kdy je trýzněn a kdy ho jeho strážce naopak alespoň části bolesti zbavuje, ale napjaté nervy stejně vydávaly svalům povel k úniku, a tak sebou vězeň škubal a házel navzdory usilovné snaze se ovládnout. Gero to Wilhelmovi nikdy nevyčítal, ačkoliv měl co dělat, aby za svým nevzrušeným výrazem a uklidňujícím hlasem skryl návaly provinilé lítosti.

   Na sklonku svého těžkého dne pohlížel vězeň do blízké budoucnosti s něčím, co se v podmínkách jeho života dalo téměř nazvat velmi mírným optimismem. Stráví noc v posteli, a ne bolestně spoutaný ve tmě nebo dokonce u lože vládce, který by ho nechal zmrskat za nejtišší povzdech nebo jen tak pro rozptýlení, jak to Raoul často dělával, když ho trápila nespavost. Po dnešní sérii výprasků se sice sotva mohl pohnout, ale mast zmírnila palčivou bolest a navíc její příjemná vůně konejšila smysly. Netrápil ho hlad ani žízeň. Může se stát, že bude mít ohromné štěstí a vládce zůstane den nebo dva v pokojích hojitelů, aniž by si na svého vězně vzpomněl. Jeho strážci se podařilo otevřít past, do které se Wilhelm vlastní neopatrností chytil. A navíc se zdálo, že se na něj Gero už přestal zlobit.

   Právě tuto chvíli Wilhelmovy relativní blaženosti si strážce vybral, aby mu sdělil, co má udělat.

...


   Gerův plán byl natolik absurdní, že ho zpočátku Wilhelmův mozek odmítl vzít na vědomí. Nechápavě zíral přímo do strážcova obličeje, bez ohledu na pravidlo, které měl už zaryté pod kůží, a snažil se najít v jeho slovech nějaký smysl. Zatajit zločin, kterého se dopustil, a nechat se potrestat za jiný, jenž neudělal?

   „Tentokrát si trest zasloužíš, Wilhelme,“ vysvětloval mu strážce. „A já chci mít jistotu, že už nikdy nic takového neuděláš.“

   Tolikrát už byl zbit za prohřešek, který žádným přečinem nebyl, nebo za nějaký, kterého se nedopustil, a ještě častěji bez jakékoliv příčiny, že se jakákoliv představa zaslouženého trestu zcela vymykala jeho myšlení.

   „Neudělám. Slibuju. Prosím, nemůžeme to nechat být?“

    Odvážil se úpěnlivé prosby jen proto, že prostě nemohl uvěřit tomu, že ho Gero z jedněch muk vytáhnul a vzápětí ho chce do jiných ponořit. Jenže právě to se dělo.

  Strážci jeho žadonění rvalo srdce, ale byl tvrdohlavý a nemínil podlehnout. Vyčítal si svou neústupnost ještě dlouho poté. Samotný nápad byl absurdní; Gero si občas říkal, že není možné žít léta v dennodenním kontaktu s krutým šílencem, aniž by člověk alespoň částečně nenasákl podobným způsobem uvažování. Rozvážnost a schopnost předvídat, které byly pro Gera typické, ustoupily do pozadí. Nesnažil se tím své jednání omlouvat; sám sobě vlastně nikdy úplně neodpustil.

   „Ne. Nedohaduj se se mnou,“ odpověděl chlapci stroze.

   „K čemu chcete, abych se přiznal?“ hlesl Wilhelm poraženě.

   Gero se zamyslel. „K porušení nařízené hladovky. Až ti nějakou nařídí, pochopitelně.“

   Tentokrát strážce očekával, že se k němu obrátí oči plné děsu, a obrnil se proti nim předem. Upřel na Wilhelma svůj neproniknutelný pohled a gestem ruky mu přikázal sklopit hlavu.

   Wilhelm se už jednou doznal k porušení půstu, a to na přímý vládcův dotaz. Dobře udělal, protože mu vládce prostřednictvím svého sluhy nastražil past – kousek sladkého rozinkového bochánku jakoby náhodou pohozený na prahu jeho pokoje, který tam mohla upustit nepozorná služebná, jak si také hladový vězeň pomyslel, když ho vděčně polykal. Nepochybně by nesl horší následky, kdyby se pokusil zapírat, ale i tak byl trest strašný. Z rozkazu vládce měl strávil tři dny nejenom bez jídla, ale také bez vody a beze spánku, což bylo zajištěno pověšením za ruce na hák v sálu vládce a zmrskáním každé čyři hodiny. Vládce se ovšem na tak dlouho vlastního spánku nevzdal a Gero se tentokrát  rozhodl vůli svého pána obejít. V každé nestřežené chvíli přitiskl k chlapcovým rozpraskaným rtům nádobu s vodou a přidal několik tichých povzbudivých slov. Wilhelm měl rovněž dojem, že poslední noc Gero protahuje intervaly mezi nařízeným bitím, ale jistý si být nemohl. Tou dobou už moc nevnímal.

   „To bude podruhé,“ namítl tichounce třesoucím se hlasem. „Zabije mě.“

   „Pochybuju.“

   Wilhelm se znovu chystal něco říci, snad ještě jednou zkusit poprosit o smilování, ale Gero měl už neplodného  rozhovoru dost. Hodil přes chlapce přikrývku, pohrozil mu, že pokud ještě jen cekne, umlčí ho roubíkem, a s povzdechem se uvelebil v nejpohodlnějším křesle. Dokud se nestane, co se stát musí, nemůže ho nechat o samotě. Svou ženu uvidí pouze v ty noci, kdy bude Wilhelm z nařízení vládce viset v poutech.

Vládcův vězeň V.


Past


 Strážce trpělivě čekal na vhodnou konstelaci, která mu zajistí kýžený výsledek. Nejmenší problém byl se zákazem jídla – zdálo se, že ho vládce Wilhelmovi uděluje, kdykoliv mu to přijde na mysl. Jenže Gero chtěl, aby se sešly další dvě okolnosti: aby byl vězeň ve stavu, který mu dá šanci trest přežít, a aby byl vládce v dobré náladě. Či spíše v méně špatné náladě než obvykle, protože o dobré náladě si v jeho případě mohl nechat jen zdát.

   Během doby čekání padla nevyhnutelná otázka a byla na ni dána stejně nevyhnutelná odpověď.

   „Co když to neudělám?“ Wilhelm se zeptal velice tiše a nesměle, snaže se ze všech sil, aby strážce nepopudil. Ze všech sil se snažil pokorným chováním a poslušností Gera obměkčit.  

   „Tak tě z toho obviním, Wilhelme,“ odpověděl strážce odměřeně. „Myslíš, že na tom pak budeš líp?“

   Ve skutečnosti se nedalo vůbec odhadnout, co se stane. Tento fakt Gera zneklidňoval a Wilhelmovi zastavoval dech. Výsledek byl nakonec větším překvapením, než kterýkoliv z nich čekal.

   V den, který Gero určil jako vhodný, byl Wilhelm tak stažený úzkostí, že dokázal doznání svého smyšleného přestupku přednést jen stěžím slyšitelným přiškrceným šepotem. V minulosti už byl trestán jak za „kuňkání“, když mluvil příliš potichu, tak za „řvaní“, pokud se vládci zdálo, že je vězňův hlas nestoudně hlasitý. Tentokrát se ale Raoul zdál být potěšen. Oběť, která se sama poníženě přiznává ke svým přečinům a říká si o potrestání, byla splněním jeho snů.

   „Víš, že si zasloužíš pořádně spráskat, že?“ zeptal se Wilhelma blahosklonně.

   „Ano, můj vládče,“ zašeptal Wilhelm svou odpověď.

   „Možná bychom mohli zvážit možnost prominutí,“ pronesl Raoul přemýšlivě. „Uvidíme, jak umíš kňučet, vévodské štěně. Dovoluji ti zkusit vyprosit si odpuštění.“

   Wilhelm neměl co ztratit, a tak do prosby vložil celé své srdce. Vládce ho po chvíli přerušil mávnutím ruky.    
  „Pěkné. Otec by na tebe byl pyšný, kdyby tě slyšel.“
  Vězeň se pokusil tvářit ještě zkroušeněji, ale vládcův posměch se ho nedotknul. Takového přepychu, jako je hrdost na rodinné jméno, se vzdal už dávno.

   „Mám ještě pár otázek.“
    Vypadalo to, že vládce není rozzlobený, spíš zaujatý. Nakonec to pro kluka nebude tak zlé, usoudil Gero. 

   „Kde že jsi ten kus chleba našel?“

   Strážce zpozorněl. Nechal Wilhelma, aby si svou historku vymyslel sám, a vlastně naslouchal spíš jeho hlasu než slovům, když ji zajíkavě vykládal vládci.

   Wilhelm odpověděl.

   „Na chodbě? A to s tebou tvůj strážce nebyl, nebo co?“

   „Jistěže byl, můj vládče.“

   „A to tě při tom neviděl?!“

    Nastala chvíle napjatého ticha. Pak vězeň snaživě odpověděl:

   „Já myslím, že viděl. On mě pořád hlídá, můj vládče.“

   Ty malý zrádný spratku, oslovil ho strážce v duchu. Mimo vězňovu místnost s ním byl pořád, ale neměl ho stále na očích a ani se to od něj neočekávalo. Při rozhovoru, který vedl vládce s vyděšeným Wilhelmem při podobné příležitosti před několika měsíci, otázka dohledu vůbec nepřišla na přetřes.   

   Raoulův rozveselený pohled zabloudil ke Gerovi, jenž s neproniknutelnou tváří hleděl do prázdna.

   „Když tě viděl, proč tě nezarazil?“

   „To já nevím, můj vládče,“ hlesl Wilhelm se zdánlivou váhavostí.

   „A co si myslíš?“ skočil mu na vějičku vládce.

   Gero zjistil, že navzdory zákeřnosti, se kterou ho Wilhelm zaplétá do sítě, vlastně toho vyhublého zbědovaného kluka obdivuje. Zbitý a v kleci, a přece ještě pořád dovede kousat, pomyslel si. Škoda že bez úvahy, co mu může pokousaná ruka udělat. Co všechno bude muset ještě podstoupit, aby to zbrklé děcko naučil přemýšlet o něčem vzdálenějším, než je nejbližší krok?

   „Myslím si, že mu to asi bylo jedno,“ zašeptal Wilhelm a Gera už jeho slova v nejmenším nepřekvapila.

   Vládce se rozesmál. 
  „Ten kluk tě musí pořádně nenávidět, co,“ oslovil strážce. „Vidíš, a to jsem měl vlastně dojem, že mu nadržuješ.“
    No vida, říkal si Gero chmurně. Všechno zlé je pro něco dobré.

   V tu chvíli Wilhelmovi v plnosti došlo, co vlastně udělal, a jeho vnitřnosti se proměnily v kus ledu. Zadoufal, že vládce prostě celou Gerovu úlohu ve vymyšleném incidentu přejde, ale jeho naděje byla marná.

   „Uděláme to takhle,“ začal Raoul rozvážně. „Mladý pán dostane deset ran bičem.“   

    Wilhelm prozíravě počkal na drobný pokyn malíčkem, než vyrazil pro žádanou věc.

   „A až s ním budeš hotov, strážče, někam ho přivážeš, navštívíš svého velitele a požádáš ho mým jménem, aby ti udělil zostřený  trest za nedbalost výcvikovým karabáčem, abys věděl, že máš příště své povinnosti vykonávat svědomitěji.“

   „Jistě, můj vládče,“ odpověděl nevzrušeně Gero.

   „Tak do toho,“ pokynul mu Raoul.

   Wilhelm se třásl jako list ve větru, když podával strážci bič, navzdory tomu, že trest byl natolik mírný, že nejen ve vládcově mysli představoval ekvivalent prominutí. Gero ale vedl první údery s razancí, která donutila trestaného vězně k nářku téměř okamžitě potom, co začal. Pak se strážce náhle uklidnil a zbytek trestu měl standardní průběh.

   „To byla pozoruhodná ukázka sebeovládání, Gero,“ komentoval jeho výkon vládce. „Seber si ho a zmizte. Oba.“

   Strážce vyvedl Wilhelma na chodbu a nešťastný chlapec se pokusil ho oslovit, jakmile se za nimi zavřely dveře. Gero ho přirazil ke zdi a sevřel jeho krk.

   „Až ti položím nějakou otázku, pak mi na ní odpovíš. Do té doby od tebe nechci slyšet ani slovo. Ani hlásku. Vlastně vůbec žádný zvuk.“ Nezvýšil hlas a jeho sevření nebylo nijak silné, ale Wilhelm nebyl o nic méně vyděšený, než když před půl hodinou vcházeli k vládci.


...



   Spoutal ho způsobem, jakým popravčí v Takumisu spoutávají odsouzené k smrti; způsobem, který po několika hodinách bolestného zápasu zastaví dýchání oběti. Wilhelm pochopil, co se děje, a oči se mu rozšířily děsem. Zazmítal se v poutech a z úst se mu vydralo zachrčení. Ramena měl pevně stažená k sobě a hlavu zvrácenou dozadu, hrudník se mu namáhavě zvedal a v jeho pohledu byl divoký strach bezmocného zvířete zahnaného do kouta.

   Gero se chvíli kochal jeho hrůzou, jenže zas tak moc ho to nebavilo. Když byly jeho nejstaršímu synovi tři roky, uštkla ho zmije. Včasný zásah hojitele dostal kloučka ze smrtelného nebezpečí, ale malý se od té doby bál hadů a když nějakého uviděl, jeho oči získaly navlas stejný výraz, jaký měly teď Wilhelmovy. Gero si povzdychl, rozvázal vězni ruce a pak ho znova připoutal stejně jako vždycky, způsobem, který mu sice znemožní spánek, ale neohrozí jeho život.

   „Přemýšlej o tom, co mi řekneš, až se vrátím,“ zašeptal mu do ucha hlasem tvrdým jako skála a ponechal ho ve tmě, samotného a s hořkými myšlenkami na to, co právě dokázal: učinit si smrtelně nebezpečného nepřítele i z druhého z pouhých dvou mužů, kteří obývali jeho malý svět.


...


   Paradoxně to byl právě trest zbičováním, který Gera nakonec uklidnil. Byl bolestivý a ponižující, protože ale nebyl vězeň, nýbrž člen palácové stráže, měl po potrestání nárok na čtyřiadvacetihodinové volno na zotavení. Proležel je na břiše na posteli, ošetřován starostlivou ženou, četl pohádky dětem, nadšeným, že mají otce doma v tak nezvyklou dobu, zahrál si několik partií šachu se svým nejstarším a v podvečer celkem pokojně usnul. Když se probudil, představil si Wilhelma visícího už tolik hodin ve tmě a tichu, a po jeho včerejším vzteku nezbyl ani stín.

   U stráže vládcových dveří se informoval, jak se Raoulovi daří, ve Wilhelmově pokoji raději předem otevřel okno za mřížemi a vešel do koupelny. Chlapec se ani neodvážil zvednout k němu oči, zdeptaný a zoufalý. Gero uvolnil pouta a nechal vězně tvrdě dopadnout na dlaždice, ne proto, že by chtěl, ale že mu vlastní poranění znemožnilo ho rychle zachytit.

   S nepříjemným trnutím v zádech poléval Wilhelma vodou, dokud mu nepřipadal dostatečně očištěný. Pak po něm hodil plátěný ručník a tiše se zeptal:

   „Tak co to mělo být, Wilhelme? Pomsta?“

   Oslovený začal zajíkavě drmolit něco, co vypadalo jako začátek připraveného dlouhého proslovu.  Gero ho zarazil. „Ne. Řekni mi to jen slovem. Jedním slovem“

   Wilhelm vydechl: „Chyba. Byla to ... chyba.“

   „To ano,“ přitakal Gero s povzdechem. „Zkus se propříště takových chyb vyvarovat.“

   Poslal ho do pokoje s příkazem, aby si lehl na břicho, a vylil na podlahu koupelny další vědro vody.

    „Vládce je dnes zas jednou mimo,“ zavolal ještě za chlapcem. „Budeme se muset obejít bez něj.“ Vyndal z mramorové skříňky sklenici s mastí a vešel do místnosti.

   Zabolelo ho u srdce, když uviděl, jak si vězeň jeho rozkaz vyložil. Chlapec ležel tváří k zemi na podlaze a očividně očekával další potrestání.

   „Na postel, Wilhelme, ano? Lehni si na postel.“

   Když Gero ošetřoval rány, které mu den před tím způsobil, Wilhelm plakal s obličejem zabořeným do saténového polštáře, pro jednou však nešlo o slzy bolesti a strachu, ale úlevy.

Vládcův vězeň VI.


Zvrat



   Když přejel jazykem po zubech, ještě stále cítil jemnou a sladkou chuť pomerančové šťávy.

   Doufal, že pokud se mu podaří dopoledne nevyvolat vládcův hněv, mohlo by být odpoledne snažší. Doba po obědě – po vládcově obědě, samozřejmě, Wilhelma oběd nečekal a on ani po žádném netoužil – tedy, doba po obědě byla vyhrazena studiu a vládce ji poslední dobou pravidelně trávil spánkem.

   Celá záležitost s Wilhelmovým údajným vzděláváním byla podivná. V prvním půlroce uvěznění ho Raoul prostřednictvím Gera čistě jen mučil. Jistě, říkal tomu výchova, a ještě častěji převýchova, s častými narážkami na Wilhelmovy rodiče a na to, jak svého nejstaršího syna rozmazlili a zkazili. Rozmazleností byla myšlena každá přirozená potřeba – spánek, jídlo, voda, bezpečí. Zkažeností Raoul nazýval Wilhelmovu počáteční neochotu odevzdaně snášet jakékoliv ponižování a trestání. Z druhého vyléčil vládce vévodova syna úplně a z prvého téměř. Teď, na sklonku druhého ročníku vládcovy školy pro jediného žáka, toho potřeboval Wilhelm jen velmi málo, vydržel ale hodně.

   Pak se náhle Raoul rozhodl, že se Wilhelm potřebuje skutečně učit. Výběru učiva a metod se ujal sám, a nakonec dosáhl pozoruhodných úspěchů; jistou primitivnost výukové techniky bohatě vyvažovala silná motivace studenta.

   Vyučování probíhalo pokaždé stejně. Raoul hodil před vězně vybranou knihu a stanovil dobu, za kterou se jí má naučit. Většinou to bylo něco kolem čtyř hodin, někdy víc, občas méně, zvlášť když Wilhelm vzbudil něčím vládcovu nespokojenost. Po uplynutí stanovené doby otevřel vládce knihu na jakémkoliv místě a Wilhelma vyzkoušel. Pokud byl spokojen, byl večerní trest jen součástí stanoveného režimu. Pokud spokojen nebyl, inu – bylo mnoho způsobů, kterými uměl Raoul dávat svou nespokojenost najevo. Měl těch způsobů plnou skříň.

   Wilhelm se učil na kolenou, shrben nad knihou, často v bolestech a občas také téměř potmě, ale snaha snížit intenzitu potrestání měla výrazný vliv na rozvoj jeho čtenářských schopností a paměti. Kromě toho byly knihy a informace v nich obsažené jedinou pěšinkou, po které mohly jeho myšlenky na chvíli uniknout z prostoru omezeného na vládcův sál a vězňovu  komnatu.

   Byl to spíš Gero než Wilhelm, kdo se zamýšlel nad výběrem oblastí, ve kterých vládce považoval za žádoucí vzdělávat svého vězně. Historie a geografie, politika a diplomacie, vojenství, strategie a taktika. Jazyky – lessijština, terrekirština, jazyk Takumisu, chórština, nářečí Východních ostrovů. Pět řečí, které Wilhelm dokonale zvládl za pět let.  Ekonomické vědy a matematika. Rodopisy aristokracie. A pak materiály, které nezachycovaly nic jiného, než minulé a současné drby z vyšší společnosti. Strážce nikdy nevyslovil své podezření, že vládce jen čeká, až Wilhelm dosáhne plnoletosti a zdědí titul, a pak jej nechá se vší pompou popravit. Zákon Rakasi nezakazoval výslovně popravu dítěte nebo ženy, ale dopustit se něčeho takového se považovalo za prohřešek proti bohům a dobrému vkusu. Ženy šlo zničit i jinak, a děti, ty prostě dospějí. Ty rosteš pro šibenici nebylo v Rakasi jen lidovým rčením.

  Jestli ale vládce chce, aby jeho vězeň odešel do říše mrtvých vzdělanější než jiní, nebo má jen nějaké zneuznané pedagogické ambice, to strážci jasné nebylo.

   Wilhelm bral všechny knihy, jak přicházely, vybírat si nemohl. Brzy však zjistil, že vládce má určité preference a že se od něj nepožaduje stejně velký výkon ve všech oblastech. Vojenství a historii, například, se vyplatilo studovat s velkým soustředěním. Jazyky nebyly až tak podstatné, zejména ony směrem k jihu. Lépe řečeno, nebyly podstatné pro vládce, ale jejich trojúhelník měl tři strany. Zdálo se, že své preference má i Gero. Rozhodně uměl dát citelně najevo, že se mu nelíbí, když Wilhelm učení odbyde. To se ovšem těžko dokazovalo.

   Toho odpoledne, kdy se Wilhelm odvážil prozkoumat strážcův postoj ke svému nedobrovolnému vzdělávání, si od něj nechal Raoul nejdříve zopakovat historii vládnoucích hlav Rakasi, se speciálním zřetelem k ukončení jejich panování. Wilhelm ze sebe sypal jména, data a způsoby úmrtí, to jest atentáty, popravy a sebevraždy v důsledku šílenství, s neblahou předtuchou, že až se dostane na konec linie, připomene to vládci atentát, který Wilhelmův otec chystal na něho, a probudí to v něm záchvat pomstychtivosti. Vězeň se sice domníval, že už tak se vládce mstí až dost, ale jeho názor nikoho nezajímal.

   Tentokrát se jeho obavy nenaplnily. Raoul zamyšleně poslouchal, občas ho opravil – všechny údaje měl v hlavě a zdálo se, že  jeho paměti se postupující šílenství nedotklo. Wilhelmových omylů nebylo mnoho a Raoul byl až nezvykle klidný.

   „Tak to vidíš. Možná že si myslíš, kdovíjak se ti nevede zle, ale je i horší osud. Osud horší než mučení nebo smrt.  Osud těch, kteří vládnou Rakasi,“ poznamenal vládce, když Wilhelm skončil. „A teď mi řekni nějakou báseň. Terrekirskou báseň.“

   Ve skutečnosti ho poezie nezajímala, a terrekirská už vůbec ne. Veškerý zdroj tohoto jazyka získalo Rakasi od několika trosečníků, které zahnal příboj přes Hranici pod mořem do pobřežních vod. Jednalo se o prosté muže, jejichž jediným přáním bylo stát se oddanými otroky těch, kteří je vytáhli z vody, a tuto touhu jim dotyční rádi vyplnili. Trosečníci neuměli číst ani psát, ale měli pozoruhodnou znalost epických legend ve své dramaticky znějící řeči, a tyto legendy si svého času získaly dočasnou omezenou proslulost ve Městě, kde se cokoliv nezvyklého rychle stávalo módou.

    Vládce legendy nebavily a usnul, jakmile Wilhelm s recitací začal. Wilhelma nebavily také, takže do vládcova chrápání pronášel jen jakési terrekirsky znějící zvuky. Alespoň se domníval, že znějí terrekirsky. Zapomněl ovšem, že má ještě jednoho, velmi pozorného posluchače. A ačkoliv onen posluchač jazyk Ostrovů neuměl, dokázal poznat, co terrekirština není.

   Raoul se probral jen natolik, aby vynesl zanedbatelný večerní trest v podobě deseti ran rákoskou, ze kterých se strážci k Wilhelmově překvapení podařilo učinit nepříjemnou chvíli, a to v době, kdy už vládce zase tvrdě spal. Gero nebýval surový a Wilhelm si nebyl vědom, že by mu něco provedl, a tak se usilovně snažil probrat všemi událostmi dne, aby zjistil, čím si strážcovu tvrdou ruku zasloužil. Jediné, o čem věděl, bylo ostudné zacházení s terrekirskými legendami – že by se k nim zachoval až tak trestuhodně?

   „Máte nějaký zvláštní zájem na řeči Ostrovů?“ zeptal se strážce, když spolu kráčeli po chodbě.

   Gero se na něj podíval s obvyklým neproniknutelným výrazem a přemýšlel, jestli ho má napomenout za mluvení bez vyzvání, nebo mu prostě odpovědět. Ráno si s ním nepovídal nikdy, vědom si toho, že dělat chlapci to, co dělat musel, by pak bylo těžší, ale večer byl mnohem uvolněnější.

    Wilhelm trpělivě čekal. S Gerem to bylo vždycky tak padesát na padesát, ale nikdy ho příliš nerozzlobilo, když se s ním Wilhelm pokoušel navázat rozhovor.

   „Nikdy nevíš, co se ti bude hodit,“ řekl Gero nakonec. „Tenhle život nemá moc smyslu, ale něco se dozvědět může mít svou cenu. Až se odsud dostaneš, ještě za to budeš rád.“

   „Jestli se odsud dostanu, možná si budu pamatovat víc než terrekirské písně,“ pronesl Wilhelm.

   Gero na něj vrhl letmý, mírně pobavený pohled. Wilhelmova slova neobsahovala žádnou rozeznatelnou výhružku. Něco takového by si přece nedovolil. Nebo snad ano?

   „A než se odsud dostaneš, chovej se slušně k lidem, kteří nad tebou drží bič,“ doporučil chlapci suše. „Kromě toho nezapomínej, že vládce umí napodobit chrápání jako každý jiný. A když poznám terrekirštinu já, tak on určitě také, Wilhelme.“

     Chlapec zamyšleně přikývl.

   „Ano. To máte pravdu.“

    Chvíli kráčeli mlčky.

   „Víte, stačilo by mi to prostě říct,“ dodal vězeň po chvíli, opatrně, tichým hlasem a s téměř nepostřehnutelnou výčitkou.

    Gero o tom chvíli uvažoval.

    „Možná,“ přisvědčil nakonec. Jeho tón nesl slaboučký nádech omluvy.

     Šli dál, a Wilhelm přemítal, jestli si je Gero skutečně tak jistý, že on se jednou dočká svobody.

   A také o tom, že chovat se slušně podle Gera evidentně znamenalo také studovat všechno naplno.

...


  Den, který začal klamně slibnou vůní pomeranče, nesměřoval k žádné úlevě a Wilhelmovi se zdálo, že ani není možné, aby se dotrmácel až k odpoledni. Byl vyčerpaný, zesláblý hladověním a vládce ho odeslal ke skříni pro tenkou pružnou rákosku, jakmile se před ním vězeň ukázal, což znamenalo, že hodlá začít s bitím brzo a pokračovat celý den. Sladká chuť na patře se vytrácela. Klečel se sklopenou hlavou, ohavnou věc, kterou bude za nějaký čas zbit, držel v rukou vztažených vzhůru, a minuty se vlekly jedna za druhou. Nevěděl, jak dlouho jej vládce nechal čekat, ale zdálo se mu, že uplynuly celé hodiny. Napjaté ruce ho bolely k nesnesení a po celém těle mu stékal pot. Když vládce pokynul Gerovi, aby si od něj rákosku vzal, pocítil vězeň téměř úlevu.

  Vzápětí ho ale rychlý krouživý pohyb, který Raoul provedl palcem pravé ruky, uvrhl do ještě hlubší beznaděje. Tohle bylo obávané znamení: nařizovalo mu, aby se k výprasku položil nikoliv na břicho, ale na záda. Vystavit ranám jemnou kůži na břiše a další zranitelná místa znamenalo navíc odhalit vlastní tvář zkřivenou bolestí vládcovým nenasytným očím. Wilhelm se už zase třásl strachy, když se otáčel na záda. Strážce se postavil nad něj.  Jejich oči se střetly právě ve chvíli, kdy se z Gerova pohledu vytratil soucit a nahradila ho odtažitá soustředěnost, se kterou vykonával úkoly, které nenáviděl. Ta změna byla příliš strašlivá a Wilhelm raději pevně sevřel víčka a napjal celé tělo, očekávaje svist rákosky před  bolestivým šlehnutím.

   Zvuky, které uslyšel, však byly jiné; chrčivý nádech, zachroptění a pak pád těžkého těla. Otevřel oči. Gero se na něj nedíval, hleděl kamsi za něj, ruku s rákoskou spuštěnou podél boku. Pak ji upustil – nakonec přece jen dopadla chlapci na břicho, i když neškodně, ale Wilhelm sebou i tak vyděšeně trhnul. Strážce na něj vrhl letmý pohled.

   „Zůstaň na místě. Nehýbej se.“

   Nespustil oči ze vzdáleného stropu a ani neotočil hlavu, když se strážci přivolaní Gerem přišli podívat na zhrouceného vládce, když se  ho přivolaní hojitelé pokoušeli vzkřísit z bezvědomí a když byl čtyřmi muži odnášen odnášen na nosítkách ze sálu pryč. Gero odešel s nimi.

  Bloudil očima po malbách na stropě, zpodobňujících souboje a rozkoše nejrůznějších bohů Rakasi, a zvažoval svou situaci. Vládcova indispozice mohla být jen dočasná, a v tom případě bude mučení pokračovat, buď hned, nebo až časem, a čekání bude jen další trýzní. Anebo může být Raoul mimo několik dní, jak se někdy stávalo. Mdloba, dlouhé probírání, zmatenost, amnezie. Ať je vládce v bezvědomí. Ať je v bezvědomí dlouho. Prosím.

   Strážce se vrátil sám a zvuk jeho kroků na mozaikové dlažbě byl rychlý a energický. Vězeň si dovolil mírnou naději. Gero se nad něj sklonil, chytil ho pod ramenem a vytáhl na nohy, nespokojeně zavrtěl hlavou, když se chlapec opět roztřásl strachy pod jeho dotykem, ale pak se na vězně znenadání usmál.

   „Náš milostivý vládce vážně onemocněl,“ prohlásil. „Budeme muset být velmi stateční a obejít se nějakou dobu bez jeho přítomnosti.“

    Smutná slova jeho oznámení výrazně kontrastovala s rozveseleným tónem strážcova hlasu. Wilhelm jen ohromeně zamžikal očima. Nikdy by si nepomyslel, že uvidí Gera takhle šaškovat.

   „Tak pojď, chlapče. Myslím, že je načase, abys zas jednou zkusil něco sníst,“ řekl Gero svým normálním hlasem. Samozřejmost, se kterou z vlastní vůle ukončil jeho hladovku, napověděla vězni, že se panovníkovi skutečně nedaří příliš dobře.

   Společně opustili pustý a neútulný sál vládců Rakasi. 


Vládcův vězeň VII.


Čekání



   Vládce Raoul se držel zuby nehty života ještě další tři roky. Schopnosti palácových hojitelů dávaly za pravdu legendám, které je označovaly za potomky čarodějů Rakasi. Byli tací, kteří jim jejich usilovnou snahu o prodloužení vládcova života zazlívali, ale víc bylo těch, kteří se děsili panovníkovy smrti. Vládce již nikomu neškodil – když pomineme jednoho zbědovaného mladíka, kterého už v Paláci jen málokdo vnímal jako živou lidskou bytost – a zemi řídilo Shromáždění představitelů šlechtických rodů. Páni Rakasi se sice neustále přeli, ale i tak byla jejich správa říše lepší variantou než válka o moc, která by nevyhnutelně vypukla, kdyby vládce nečekaně zemřel. Raoul neměl potomka a dosud nejmenoval svého nástupce.

  Třetí rok Wilhelmova uvěznění byl obdobím relativního klidu domácího vězení, střeženého obezřetným Gerem, střídaným děsnými dny, kdy se vládci udělalo natolik dobře, že si mohl nechat přivést Wilhelma ke svému lůžku v pokoji hojitelů, zmrskat do bezvědomí, dát ho nějakým nepříjemným způsobem vzkřísit a pak trýznit dál, dokud se jeden nebo druhý nepropadli do příliš hluboké mdloby. Wilhelm se pak i v klidných obdobích budil ze spánku vlastním křikem a dokonce i Gera trápily noční můry, děsivé sny, ve kterých mu zbitý chlapec umíral pod rukama.

  Zdálo se, že vězňovy návštěvy, jediné potěšení churavého vládce, mu přinášejí úlevu. Svým způsobem se na ně těšili i sami hojitelé. Ty už Wilhelm zajímal dříve, když pozorovali cyklus jeho týrání a zotavování Gerovým prostřednictvím, a nyní chlapce přijímali na svém území s neskrývaným zájmem. Gero byl zaplavován řadou experimentálních tinktur, balzámů, lektvarů a povzbuzujících medicín, doprovázených žádostmi o vyzkoušení na bezmocné vládcově oběti. Strážce hojitele nesnášel, mračil se na ně a z nabízených prostředků si pečlivě vybíral, nemohl ale popřít, že i jim vděčí Wilhelm za své přežívání.

   „Dohlédněte na toho chlapce, ať pořádně jí, Gero,“ naléhal na strážce vrchní hojitel Akras. „Alespoň v ty dny, kdy to má dovolené.“

   „Co si myslíte, že dělám?“ vrčel Gero.

   „Vždyť je jak chodící kostlivec. Nemůžete ho k jídlu nějak přimět?“

   „Jo!“ odsekl strážce rázně. „Mohl bych mu třeba něčím vyhrožovat! Nechcete mi poradit, co by ho tak mohlo vyděsit, Akrasi?“

   „Možná byste měl zkusit prosby.“

   Gero se zachmuřeně ušklíbl a nechal návrh bez odpovědi. Neměl proč Akrasovi svěřovat, že jenom díky jeho neustálému přemlouvání Wilhelm dosud nezemřel vyhladověním.

   Další rok už vládce nebyl schopen soustředit se natolik, aby se mohl kochat bolestí svého vězně. Wilhelmovy návštěvy u lože vládce byly stále řidší, až nakonec ustaly docela. Zdálo se, že starý muž má dost starostí sám se sebou a na svého vězně zapomněl, nicméně občas dorazil ke Gerovi vzkaz, nařizující hladovku nebo zbičování vězně, vlastnoručně podepsaný vládcovou třaslavou rukou. Strážce tyto pokyny vykonával – ne v plném rozsahu a s jistou nenapadnutelnou ledabylostí, ale vykonával, a Wilhelm se tomu v duchu divil, protože za ty čtyři roky dennodennního styku s Gerem byl skálopevně přesvědčen, že muži nečiní žádné potěšení ho trýznit, a tomuto trápení se podle vězně mohli docela dobře vyhnout. Protože Gero očividně neměl potřebu svému svěřenci cokoliv vysvětlovat, sebral Wilhelm jednoho večera všechnu svou odvahu a zavedl na to poněkud neobratně řeč. Bylo to poté, co ho Gero donutil lžičku po lžičce sníst talíř ovesné kaše, když mu před tím čtyři dny odpíral jakoukoliv potravu kromě občasného jablka či hrušky tajně podstrčeným potmě na lůžko, které Wilhelm neochotně kousal se svíravým strachem, že by se mohl odkudsi zjevit vládce a klamně přátelským hlasem mu položit otázku, zdali se nedopustil neposlušnosti.

   „Normální je, že když má člověk pár dní hlad, chce se pak pořádně najíst,“ hartusil Gero. Wilhelm jako obvykle reagoval na delší hladovění tím, že přestal toužit po jídle úplně, a Gero nad ním stál s rukama v bok, hlídaje každé jeho zdráhavé polknutí.

   „Nevím, co je normální. Čtyři roky jsem nebyl venku a to, co se děje tady, mi normální nepřipadá,“ mumlal Wilhelm. „Vám snad ano?“

   Gero se tvářil, že drzou otázku neslyšel. Trestat ho za ni nechtěl a jak by na ni odpověděl, to nevěděl.

   „Možná by úplně stačilo prostě mi dávat najíst pravidelně,“ pokračoval tiše chlapec. „Je v tom nějaký problém?“

   Strážce správně chápal, že jídlo není až tak důležité. Bylo to bití, co vězně trápilo, ne opakující se půsty, které Wilhelmovi nijak zvlášť nevadily a které Gero stejně nedodržoval důsledně. A dokonce i samotný fakt bolesti ustupoval do pozadí, protože strážce, zbaven dozoru vládce, nadlehčoval svou ruku jak mohl nejvíc a Wilhelma, zvyklého na mnohem tvrdší zacházení, nemohlo pár takových ran bičem vyvedlo z míry. Navíc mu Gero nenaháněl strach, lépe řečeno nenaháněl strach jeho duši. Wilhelmovo tělo se jeho dotyku bálo pořád stejně.

  Ponížení ale pořád zůstávalo. Nutnost podrobit se poslušně trestu, který ani žádným trestem nebyl, protože nenásledoval po žádném přestupku, který byl jen nesmyslným a svévolným aktem násilí, proti němuž se chlapec nemohl nijak bránit, násilím, které deptalo Wilhelmovu mysl víc než jeho těžce zkoušené tělo.

   Gero dlouho mlčel, na tváři kamenný výraz, až se začal Wilhelm trochu bát, zda nezašel příliš daleko. Pak se strážce náhle rozhodl být zcela otevřený.

   „Jsem rád, že sis na to nikdy nezvykl, Wilhelme.“ Oběma bylo jasné, že nemluví o hladovění. „Mohl to dokázat. Mohl tě úplně zlomit, ale nepovedlo se mu to.“

    Wilhelmovi prolétla hlavou letmá myšlenka, že kdyby byl na Gerově místě někdo jiný, možná by vládce uspěl.

   „Ale on ještě žije, chlapče.“ Gerův hlas byl na samém kraji slyšitelnosti. „A pořád má všude špehy. Nevím to úplně jistě, ale myslím, že jsme pod dohledem.“

   Wilhelm zamyšleně přikývl. Bylo to velice pravděpodobné. Nežili ve Wilhelmově místnosti jako na pustém ostrově, co chvíli zaklepal nějaký služebník, komorná, poslíček z kuchyně přinášející jídlo, strážce se vzkazem. Každý z nich mohl být vládcův špeh.

   „Takže to vydržíš, Wilhelme, tak dlouho, jak to bude nutné. A teď si jdi něco číst.“

   Gero nadále plenil vládcovu knihovnu a nosil Wilhelmovi materiály ke studiu, nyní už podle svého výběru. Dovolil vězni vyjádřit vlastní přání, studovat u stolu, zkoušel ho zřídka a nepoužíval žádné tresty, ale několik hodin strávených nad knihami nikdy z Wilhelmova režimu nezmizelo. Když se jednou Wilhelm zeptal, jestli skutečně vládce stále trvá na jeho vzdělávání, Gero se na něj chladně podíval a řekl: „Pochopitelně že ano. Nebo si snad myslíš, že je to můj nápad?“

   Přesně to si Wilhelm myslel, a samozřejmě měl pravdu.

   Než vězeň té noci usnul, několikrát si pro sebe zopakoval strážcova slova.

   Jsme pod dohledem.

   Ne jsi nebo jsem.

   Jsme.

  


...


   V pátém roce svého pobytu v Paláci prožíval vládců vězeň strach zcela nového druhu, i když se zdálo, že vládce už o jeho existenci ztratil zájem. Blížily se Wihelmovy dvacáté narozeniny, den plnoletosti, den, kdy zdědí vévodský titul a bez ohledu na své nedůstojné postavení se stane členem aristokracie Rakasi. Den, kdy se jeho poprava staně pouze logickým vyústěním přesmutného dospívání pod biči a rákoskami vládce Raoula.

   Pro vězňova strážce, muže, který se vždycky díval daleko, nebyl tento strach ničím novým.

Wilhelm a Gero o tom spolu mluvili pouze jednou, pět dní před tím, než bylo Wihelmovi dvacet.

   „Měl bych utéct,“ řekl tehdy mladík s patrným podtónem beznaděje.

   „Přemýšlej o tom, co říkáš,“ napomenul ho Gero. „A komu to říkáš.“

   „Jak bys to chtěl udělat?“ zeptal se po chvíli. „Zabít mě?“

  Wilhelm se na něj podíval. Vycvičený, svalnatý a dobře živený strážce, a proti němu on, nezdravě vypadající, vyhublý mladík, zesláblý léty týrání a nedostatku vzduchu i pohybu.

   „To mě tedy ani nenapadlo.“

   „Hmm. Takže, když pomineme, že se nedostaneš ven z Paláce, protože u všech východů jsou strážci, jak se dostaneš přese mě?“

   Wilhelm vyčerpaně zavřel oči.

   „Tak, že vás poprosím, abyste mě pustil,“ řekl velice tiše.

   Strážce nedal ani mrknutím najevo, že by si uvědomoval absurditu situace, kdy vězeň prosí svého žalářníka o propuštění. Nedal najevo ani to, zda ho vůbec slyšel. Následující tři dny na Wilhelma nepromluvil a několik jeho nesmělých pokusů o navázání rozhovoru zastavil tvrdým pohledem. Na noc začal vězně svazovat a připoutávat řetězem k lůžku. Wilhelm po tři noci téměř nespal, ne proto, že by spoutání bylo tak moc nepohodlné, ale protože jej drtila beznaděj a osamělost. Čtvrtého rána se už Gero na jeho ztrhaný obličej nemohl dívat. Navázal na jejich rozmluvu, jako by se jen na okamžik odmlčel.

   „Nic bych ti nepřál víc, než aby se ti podařilo vyváznout, chlapče. Ale já ti pomoci nemohu. Mám tři děti, však víš.“

   „Vím. Před lety jste mě donutil kvůli nim zůstat naživu,“ řekl Wilhelm trpce. „Teď, zdá se, mě kvůli nim necháte zemřít.“

   „Pokud vím, nebyl nad tebou vynesen žádný rozsudek,“ namítl Gero. „A tvůj plán stejně nemá žádnou šanci na úspěch.“

   Gerův vlastní plán na útěk vládcova vězně byl mnohem propacovanější a jistou naději na úspěch měl, ale strážce zatím považoval za zbytečné s ním Wilhelma seznámit. Pokud by byl Wilhelm odsouzen a Gerovi se podařilo s ním uprchnou, na vzdálený ostrově poblíž Takusimu by přibyla jedna nenápadná rodina se čtyřmi dětmi, stejná, jakých tam bojují o život stovky. Koho by zajímalo, že nejstarší syn se nepodobá otci ani matce. Život pod širým nebem, naplněný tvrdou prací. Nic vhodného pro vévodu, ale pro odsouzence k smrti rozhodně lepší osud než katův špalek na popravišti. Předchozího večera, zatímco se svázaný vězeň propadal do hlubší a hlubší deprese, Wilhelm doprovodil svou pobledlou, ale rozhodnou manželku i s dětmi do přístavu a posadil je na loď, která je doveze k prvnímu ostrovu na hranici mezi Rakasi a Takusimem. Zatím pouze na návštěvu ženiných příbuzných; právě tam se sejdou, kdyby bylo potřeba. Kdyby byl rozsudek vynesen. Kdyby nebyl proveden okamžitě.  Kdyby se Gerovi podařilo s odsouzencem uprchnout. Kdyby...

   Dohlédl na to, aby Wilhelm snědl alespoň něco z ranního pokrmu, usadil ho do křesla a pak mu pro jistotu opět spoutal ruce i nohy, ačkoliv si nedokázal představit, jak by mohl vězeň ze zamčené místnosti se zamřížovanými okny uniknout. Na klín mu položil otevřenou knihu, na chlapcův vyčítavý pohled odpověděl zamračením a odešel. Navštívil křídlo paláce, kde sídlili hojitelé, zodpověděl jejich zvědavé dotazy po Wilhelmově zdraví, vyprosil si kapky navozující spánek a poptal se, jak se daří vládci.

   „U každého jiného bych řekl, že je to otázka dní,“ pokrčil rameny Akras. „Ale vládce Raoul má uvnitř něco, co ho drží naživu.“

   A to něco se jmenuje ďábel, řekl si Gero pro sebe chmurně.

  „Jak je na tom duševně? Však víte – je schopen rozhodovat? Psát? Nebo diktovat?“

   Hojitel vrhl na Gera zkoumavý pohled. Tušil, o co strážci jde.

  „Připravil spoustu dokumentů,“ odpovědl mu. „Netuším ovšem, čeho se týkají.“

   Gero doufal, že se žádný z nich netýká Wilhelma.

   Brzy se měl dozvědět, že se ho týkají všechny.

(Pro pokračování prosím klikněte na Vládcův vězeň VIII. v obsahu)