Psychoanalýza na věčnosti

Řekl bych, doktore, že za ta tisíciletí jsem se s rodinou srovnal. Ono se dost věcí vyřešilo už za života, a táhnout si starý křivdy do další existence, to nemá žádnej smysl, ne? V tom problém není. Jenže tady, v sekci pro lidi, co se o nich ještě pořád mluví, se doslechnete všechno. A neříkejte mi, že to znáte! Jo, znáte, ale jak dlouho? Sto let? Aha, necelejch osmdesát. Tak to je fakt chvilka.

Za mnou se vleče špatná pověst jak smrad za starým psem. A doopravdy nechápu, proč vlastně, proč já jsem za toho zlýho a brácha pomalu za svatýho. Není to spravedlivý, doktore. Trápí mě to.

Lehnout si? Sem? No jak chcete. Ale kdybych náhodou usnul, tak se tomu nedivte.

Třeba dojdu věčnýho pokoje zrovna na vašem gauči.

…

Jsme dvojčata, to už víte. Narodili jsme se těsně po sobě, dokonce se říká, že mě brácha držel za nohu. Nejspíš mě chtěl stáhnout zpátky a prodrat se dopředu. To by mu bylo podobný, od malička byl zpropadeně soupeřivej a život vedle takovýho týpka není žádnej med.

Máma na bráchu držela, jako by byl mladší o desetiletí a ne sotva o pár vteřin. Táta měl naopak radši mě a čím jsme byli starší, tím se tyhle rozdíly v přístupu prohlubovaly. Moc jsem se tím nezabejval, jakmile jsem povyrostl, byl jsem nejradši venku. Jákob zůstával doma a ochomejtal se mámě kolem sukní dýl, než se na kluka sluší. Uzavřeli spolu pevný spojenectví a já bych řekl, že z toho celej dobře známej problém naší povedený rodinky povstal.

A taky z události, která mi ještě teď připadá jako špatnej vtip.

Jednou jsem večer dorazil domů z pole, což nebyla zrovna moje parketa – vždycky jsem měl radši lov než zemědělství. Plahočit se za pluhem mě vyčerpávalo. Brácha zrovna kuchtil nějakou kaši. Byl jsem utahanej jako kotě, vyhládlej, připravit maso na rošt by trvalo hodiny, tak mu povídám, umírám hlady, dej mi trochu. A on na to, jasně, ale prodáš mi svoje prvorozenectví.

Abyste tomu rozuměl, doktore, tam, odkud pocházím, je prvorozenectví vážná věc. Nežertuje se o něm a rozhodně se neprodává za luštěniny. Kdybych nebyl tak sedřenej a nesoustředěnej, určitě by mi v mozku zablikala varovná kontrolka. Brácha do té doby neprojevoval žádné známky smyslu pro humor, a teď tohle?

Jenže na nějaký rozvahy jsem prostě neměl energii. Zabručel jsem, to víš že jo, Jákob řekl, přísahej, a já mu to ochotně odpřisáhl. Pak jsem slupl ten jeho čočkovej blivajz, šel jsem spát a celou věc jsem pustil z hlavy.

Brácha ne. Ten na to nikdy nezapomněl.

…

Léta plynula, už jsem měl věk na ženění, tak jsem si vzal dvě Chetejky, z větší části proto, abych naštval matinku. Nesnášela je a holky zas nesnášely ji. Doma bejvalo dost dusno.

Táta zestárnul a oslepl. Těžko se s tím smiřoval, měl pocit, že jeho život je u konce. Zavolal si mě a řekl, skoč něco ulovit a upeč mi maso, jak to mám rád. Pak ti požehnám a umřu.

Myslel jsem si o tom svý, protože táta byl ještě silnej chlap, ale nehádal jsem se a vypadl ven, což dalo mámě a bráchovi možnost připravit pořádnej podraz.

Představte si, doktore, že moje máma omotala Jákoba kozlí kůží, aby mohl předstírat, že jsem já – jsem totiž chlupatej, zatímco brácha je holej jak dětská prdelka – a to všechno proto, aby chudák slepej táta dal požehnání prvorozeného jemu a ne mně.

A vyšlo jim to. Brácha dostal svý požehnání, byla mu přislíbená hojnost a mimo jiné taky to, že se mu budou klanět národy a že bude pánem svých bratrů.

Chm. Jenže Jákobův jedinej bratr se s tím teda nehodlal tak lehce smířit.

Nejdřív jsem brečel. Opravdu, brečel jsem jak malý děcko, já, dospělej chlap. Ta zrada mi lámala srdce, doktore. Vlastní matka a vlastní bratr mě podfoukli a odkopli z místa, který mi právem náleželo. Nehledě na to, jak se zachovali k otci.

První, co jsem udělal, bylo to, že jsem šel za tátou a škemral, aby mi požehnal taky. A on to udělal. Chcete vědět, co mi řekl? Že budu sloužit svýmu bratru a jediný, co mě od toho může zachránit, je život tuláka.

Nevím, jak vy, ale já si takhle požehnání nepředstavuju.

Vjel do mě vztek. Vykřikoval jsem, že Jákoba zabiju, jakmile bude táta po smrti, a myslel jsem to naprosto vážně. Kdyby brácha věděl, jakýho věku se nakonec táta dožije, mohl zůstat on i máti v klidu, jenže při všech těch řečech o umírání jsme si fakt všichni mysleli, že se to chystá zabalit.

Máma nakonec radši Jákoba poslala z domu pryč, aby náhodou nepřišel k úhoně. Odstěhoval se ke strejci Lábanovi, aby si tam vybral ženu z řad našich sestřenic. Slyšel jsem tátu, jak Jákobovi radí, aby si hlavně nebral žádnou Kanaánku, to že by jim vadilo.

A já měl zrovna svejch milejch rodičů po krk. Takže jsem si natruc přivedl domů Machalat a rozmnožil počet svých manželek na tři.

…

Nakonec jsem teda já, otcovským požehnáním prakticky předurčenej k bezdomovectví, zůstal doma, zatímco Jákob táhl k Lábanovi, aby u něj sloužil. To jsou paradoxy, co?

Lában s bráchou pěkně zametal. Slíbil mu jednu sestřenku za sedm let služby a když ta doba uplynula, strčil mu pod peřinu druhou, kterou Jákob nechtěl. Takže měl najednou na krku ženskou a před sebou dalších sedm let, protože pořád prahnul po tý, kterou si původně vyhlídnul. Ale brácha nezůstal stejdovi nic dlužen, po dvaceti letech Lábanovi zdrhnul i s ženama a dětmi a s sebou si vzali pořádnej díl Lábanova majetku. Sestřenka Ráchel, bráchova oblíbená manželka, dokonce šlohla svýmu otci rodinný bůžky. Ty chtěl Lában zpátky, ale když je dostihl, sedla si Ráchel na ně a předstírala, že má menstruaci a nemůže vstát. Z čehož vidíte, doktore, že co se týče podrazů, nezastaví se tihle lidé vůbec před ničím.

Hádám, že je to nějakej rodovej rys z matčiny strany. Mně se tohle dědictví vyhnulo. Na rodinný intriky jsem nejspíš moc jednoduchej.

Ale abych pokračoval v příběhu, kterej už nebude dlouhej. Jak brácha mířil domů, vedla ho cesta přes Seír, kam jsem se mezitím odstěhoval. Vytáhl jsem mu naproti a pro všechny případy jsem vzal s sebou pár svých lidí, nemohlo jich být víc než slabé čtyři stovky.

Ukázalo se, že Jákob se na setkání se svým drahým starším bratrem vůbec netěší. Rozhodně nepospíchal, aby se mi vrhl do náručí. Nejspíš si dobře pamatoval, jak jsem ho chtěl zabít – a taky proč - zatímco pro mě už to byla dávno voda pod mostem.

Brácha vymyslel složitou strategii, jak mě odvrátit od domnělých vražedných úmyslů. Svým způsobem to bylo docela zábavný. Nejdřív mě natřikrát uplácel stády dobytka, pak nastrčil dopředu otrokyně s dětmi, co mu zplodily, potom sestřenku Leu s jejími dětmi a vzadu nechal Ráchel s nejmladším mazánkem. Předpokládal asi, že až pobiju pár žen a dětí, uklidním se a nechám zbytek vyváznout.

Krapet odvahy mu v těle přece jenom zbyl, protože se neschoval za ženskýma a děckama, ale kráčel před nima. Klaněl se mi přitom až k zemi a nazýval mě svým pánem. Je vám určitě jasný, že mi v tu chvíli proběhla hlavou obě tátova požehnání a měl jsem co dělat, abych se nerozchechtal nahlas.

Ale byl to přece jenom brácha, a když jsem ho viděl, jak se ke mně se strachem blíží, uvědomil jsem si, že mi vlastně celá ta léta chyběl. Běžel jsem k němu a objal jsem ho, jak se na bratra sluší. Ujistil jsem ho, že mám všeho dost a nepotřebuju žádné dary, a nabídl jsem, že pobudu nějaký čas v jeho společnost. Jenže Jákob mi nedůvěřoval a vykrucoval se – jediný, po čem toužil, bylo zase rychle a nenápadně zmizet. Myslím že takhle to mají všichni, co se jim nedá věřit; sami neumí věřit nikomu.

Za nějaký čas se to mezi námi urovnalo úplně; tehdy, když táta umřel. Dožil se pěkných sto osmdesáti a naposledy vydechl hodně dlouho potom, co s námi hrál svoji hru na umírání. Pohřbili jsme ho s Jákobem společně a myslím, že tehdy bráchovi teprve došlo, že už ho fakt nechci zabít. Do tý doby si snad opravdu myslel, že s tím čekám, až bude otec po smrti.

…

Další bráchovy osudy znám už jenom z doslechu. Bydleli jsme daleko od sebe, já měl plný ruce práce se svojí početnou rodinou a Jákob zrovna tak. Pokoušel se vychovat tu divokou smečku, kterou zplodil, a děcka mu parádně zatápěla. Protěžoval svýho tenkrát nejmladšího synka – to nejspíš pochytil od naší máti – takže z něho vychoval povýšeného rozmazlence, kterýho starší nemohli ani cítit. Někteří ho dokonce chtěli zabít a skoro se jim to povedlo. Rozhodně se jim podařilo namluvit bráchovi, že jeho milovanýho Josífka roztrhala divá zvěř, a uvrhli tak svýho otce do mnoholetýho zármutku. Smutný, ne?

Můj synovec Josef to pak neměl lehký, otroctví a tak, žádná sranda, ale všechny ty nesnáze mu byly k dobrýmu, srovnal se a udělal v Egyptě slušnou kariéru. Na něj může být rodina skutečně pyšná, i když zásluha výchovy to teda není ani v nejmenším.

Ale to už odbíhám. Jak jsem říkal na začátku, zachoval jsem se k bratrovi docela slušně, slušněji, než by si zasloužil. Jenomže když otevřete většinu knih, který o našich osudech pojednávají, nebo si poslechnete nějakýho z kazatelů, vždycky jsem já ten špatnej. A tak se ptám, co jsem tak strašnýho provedl, kromě toho, že jsem Jákobovi nalítl?

Povíte mi k tomu něco, doktore?

Vůbec nic?

Hmm. Tak aspoň že vám tady nemusím nic platit.