V březnu

Sovátko vyhlédlo půdním okénkem na poletující déšť se sněhem a znechuceně zahoukalo.

Pak utrhlo list v kalendáři a znechuceně zahoukalo znovu.

„Březen je tak dlouhý,“ postěžovalo si.

„A duben je nejkrutější měsíc“, odpověděl myšák, který se vyhříval v šálku capuccina. „Neříkej, že se na něj těšíš! Ulítáš se skoro k smrti, křídla tě budou bolet k nesnesení, oči pálit, vypiješ víc kafe, než je sovám zdrávo, nevyspíš se ani ve dne, ani v noci. Půlku času strávíš čekáním na téma a druhou tím, že nad ním budeš dumat. A nic jiného nestihneš!“

„Já vím,“ řeklo sovátko a blaženě se usmálo.