ÚNOS

Tato povídka byla napsána pro sosáckou Vánoční nadílku 2012 - www.sosaci.net.
Za betaread patří dík Aries.

Křišťálovým horám na hvězdě Beluda v souhvězdí Krocaní hlavy se krajina nepodobala ani v nejmenším.

Doktor se zvědavě rozhlížel po nečekané scenérii a oči za brýlemi mu svítily vzrušením.

„Bože!“ řekla Donna.

Otec Tadeus na ni s očekáváním pohlédl.

„Bože!“ opakovala.

„Začínáte dobře,“ prohlásil jezuita. „Ale víte, při modlitbě bývá zvykem to ještě trochu – rozvést.“

Doktor ani Donna si ho nevšímali.

„Ježíši Kriste!“ vydechla Donna.

„Na to, myslím, je poněkud brzo,“ poznamenal Tadeus. „Je mu teprve pár dnů, nemůžete od něj hned čekat zázraky!“

 Doktor se k němu otočil s náhlým podezřením.

„Kde to jsme?“

 Pahorky a kamenité cesty, řídká tráva spásaná ovcemi, pár nevysokých stromů s pokroucenými větvemi a malé městečko nedaleko.

„Zdá se mi, že kousek od Betléma,“ odpověděl Tadeus nesměle.

„Zdá se,“ přitakal Doktor a vrhl na kněze zamračený pohled. „A mohl byste mi laskavě prozradit, proč tady jsme?“

Tadeus s nepřesvědčivou nevinností pokrčil rameny. „Jak to mám vědět?“

„Někdo by to vědět měl,“ odpověděl Doktor stroze. „Já do Betléma nemířil. A už vůbec ne do Betléma v roce…“ pohlédl otevřenými dveřmi na časový monitor v Tardis, „…v roce nula, abych tak řekl.“

„Jak by to mohl udělat?“ zeptala se Donna udiveně.

„Tardis je schopná se naladit – na silné emoce, intenzivní přání… není to jenom stroj,“ vysvětloval Doktor a láskyplně poklepal na modrou dřevěnou budku. „Ale vzhledem k tomu, že se k nám tady otec Tadeus s takovou neodbytností vetřel, nemyslím si, že cíl byl její nápad. Nebo – nejenom její.“ Tadeus na jeho slova nereagoval, jenom se uchváceně rozhlížel po okolí a zhluboka vdechoval suchý vzduch vonící bylinami.

„Tak ven s tím,“ vyzval ho Doktor netrpělivě.

Jezuita si rozpačitě prohrábl hnědé řídnoucí vlasy. „Víte, jde o ty děti.“

„Snad o dítě, ne?“ řekla Donna, která stále zaujatě shlížela z návrší k betlémským domkům.

„Tohle dítě,“ Tadeusův hlas zazněl dojatou vroucností, „tohle dítě půjde svou cestou. Ale jsou tady ostatní. Malí chlapci – v Betlémě a okolí.“

Chvíli na něj nechápavě hleděli. Pak se Doktor dovtípil.

„Ach ano. Máte na mysli – zavražděná neviňátka.“

„Živá neviňátka,“ opravil ho Tadeus. „Dosud živá. A vy můžete zařídit, aby živá zůstala.“

Ticho, které nastalo po jeho slovech, rušilo jen bzučení hmyzu a bečení ovcí, pasoucích se opodál.

„Vy jste se úplně zbláznil,“ řekl Doktor.

***

Nakonec ho pochopitelně přesvědčili.

„Nemůžeme je tu přece nechat,“ prohlásila Donna. Tadeus ji odměnil vděčným úsměvem.

„Kdovíkolik nemluvňat narvaných do Tardis,“ povzdychl Doktor. „To bude vypadat!“

„Je uvnitř větší,“ utěšovala ho Donna.

„A bude to jen na chvilku,“ přidal se Tadeus.

„Jak chcete přesvědčit rodiče, aby vám ty děti nechali?“ zeptal se Doktor.

„My?“

„Ano, Donno, vy. Já je odvezu. Vy dva je dostanete do Tardis. Nemyslím, že to bude zrovna snadné. A i když to dokážete, přesvědčit všechny ty matky a otce - budou své děti postrádat.“

„Chyběly by jim snad míň, kdyby byly mrtvé?“ namítl Tadeus tiše.

„Lepší živé dítě v dálce, než mrtvé doma.“ Donna se snažila mluvit lehce, ale uprostřed věty se její hlas zlomil. „Sakra!“ popotáhla. „Před takovou volbu by neměl být postavený nikdo.“

„Ne, to by neměl,“ souhlasil Doktor. „Ale s tím nic nenaděláme. Tak do toho! Rád bych věděl, o kolika děckách vůbec mluvíme.“

***

Tardis provedla sčítání místního lidu rychle, elegantně a bez zbytečného šikanování obyvatelstva. Kdyby to viděli úředníci císaře Augusta, zezelenali by závistí.

Dva muži a jedna žena seděli v trávě opřeni o modré dřevo prohřáté sluncem a přemýšleli o tom čísle.

Jen chlapci, kterým ještě nebyly dva roky. Z Betléma a okolí.

„Sto padesát šest,“ řekl Doktor zadumaně.

„Sto padesát šest.“ Donna udiveně potřásla hlavou. „Myslela jsem, že jich bylo mnohem víc. Desítky tisíc.“

„Dočetl jsem se na wikipedii, že moderní autoři uvádějí počet mezi deseti a dvaceti,“ poznamenal Tadeus.

„Tisíci?“ zeptala se Donna. „Nebo dětí?“

Tadeus nerozhodně pokrčil rameny.

„Wikipedie!“ odfrkl si Doktor. Jeho dlaň se přitiskla ke stěně Tardis.

„Sto padesát šest,“ zašeptal znova. „Přemýšlel jsi, Tadeusi, kam ty děti vlastně odvezeme?“

„Jistě. Náš řád má několik vhodných míst… vyhlášených ústavů… seženeme pečovatele, než trochu povyrostou…“

„Ani náhodou,“ přerušila ho pobouřeně Donna. „Nenecháme je přece skončit v nějakém sirotčinci!“

„Nejsou to sirotčince,“ bránil se Tadeus. „Jsou to školy, prvotřídní školy! Jezuitské vzdělávání má tradici dlouhou stovky let. Možná má některý z nich před sebou velkou budoucnost! Jejich rodiče asi nijak zvlášť vzdělaní nejsou, ale to vůbec nevadí. Víte, jeden doktor – jmenoval se John Watson - řekl: dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručím, že z každého z nich vychovám cokoliv – lékaře, právníka, umělce, obchodníka, dokonce i žebráka nebo zloděje…“ zarazil se a zmlknul, když si všiml upřených pohledů Doktora a Donny.

„Nemyslím si, že váš svět potřebuje víc zlodějů,“ řekl Doktor.

„Nebo právníků,“ dodala Donna temně. „Nepamatuji se, že by John Watson řekl něco podobného. A vůbec - když si vezmete, s kým žije, těžko by mohl mít doma jedno dítě, natož tucet.“

„On nemyslí toho doktora Watsona, Donno,“ zamumlal Doktor.

Tadeus poraženě rozhodil rukama.

„Tak co s nimi tedy uděláme?“

Doktor se zamyslel.

„Herodes tu přece nebude věčně,“ prohlásil po chvíli. „Za pár let s ním bude konec, ne?“

 Jezuita přisvědčil. „Má před sebou tak tři, čtyři roky.“

„Takže je prostě vrátíme. Jednoduchý skok v čase tam a zpátky.“

„To je skvělé,“ rozzářil se Tadeus.  Nezdálo se, že by ho nějak zvlášť trápilo ochuzení řádu o sto padesát šest žáků.

„Skvělé to je,“ poznamenal Doktor. „Jenom aby to tak brali i jejich rodiče.“

***

Donna a Tadeus strávili v městečku celý den.

„Zítra přinesou děti. Bylo to lehčí, než jsem čekal,“ hlásil jezuita udýchaně, když se vyšplhali zpátky na návrší. „Herodes tu nemá dobrou pověst. Všichni vědí, že je schopen čehokoliv.“

Doktor se na ně ani nepodíval. Nepřítomně koukal kamsi do dálky.

„Byli tady,“ zašeptal.

„Kdo?“ zeptala se Donna nechápavě.

„Muž, žena, dítě. A taky osel,“ odpověděl Doktor.

Tadeus se dychtivě zahleděl stejným směrem. Siluety na kamenité cestě byly ještě zřetelné.

„Někdo jim řekl, proč jste ve městě. Přišli se zeptat, jestli by tu malého neměli taky nechat,“ vysvětloval Doktor zastřeným hlasem. „Ale vlastně věděli, že bude lepší pokračovat v cestě do Egypta. Dostali - nějaké pokyny.“

Kněz se pohnul, ale Doktor mu položil ruku na rameno.

„To ne, Tadeusi. Nech je jít.“

„Chtěl jsem ho – jenom vidět. Nic víc.“

„Já vím. Nedělej to.“

„On je taky ohrožený, víte,“ řekla Donna. „To, co se stane… Měli bychom ho vzít s sebou.“

„Ne,“ odmítl Doktor. „Můžeme vzít všechny ostatní. Ale ne jeho.“

Donniny oči se naplnily slzami.

„Je jeden z těch pevných bodů v prostoru a čase?“

„Není,“ odpověděl. „Tohle už je mimo. Nad vším prostorem a časem. Kdybychom změnili něco v jeho životě… nevím, co by se stalo.“

„Přestal by svět existovat?“ zeptala se Donna.

„Možná by ani existovat nezačal,“ hlesl Tadeus.

 Dívali se za malou rodinou, dokud jim nezmizela z očí. A ještě dlouho potom.

***

Přicházeli od časného rána. Uplakané matky a zachmuření otcové. Smutní, ale odhodlaní, s kojenci a batolaty v náručích.

To, že jejich děti odcestují v modré dřevěné budce, je udivilo jen mírně. V Betlémě se poslední dobou stalo víc prapodivných věcí.

K polednímu byla Tardis nacpaná k prasknutí. Sto padesát šest dětí leželo na všech vodorovných plochách. Některé se zmítaly a ječely, jiné si vážnýma očima prohlížely blikající přístroje.

Tardis vypadala zvenčí jako vždycky, pevná a nehybná, a jakýmsi tajemným způsobem se jí i uprostřed pastviny dařilo působit stejně nenápadně jako vždycky.  Uvnitř se celá mírně kolébala. Prostorem se nesla tichá, konejšivá hudba.

Doktoru i Tadeusovi stačila chvilka v tom mumraji, aby je rozbolely hlavy. Raději vyšli ven.  Tadeus upřeně shlížel k Betlému a doktor zkoumavě pozoroval jeho spokojený obličej.

„Během historie lidstva bylo – a bude – připraveno o život několik miliónů lidí. Dospělých i dětí. Víš o tom, Tadeusi, že?“

„Samozřejmě,“ vzdychl kněz.

„Ale ty ses rozhodl zachránit právě tyhle.“

„Ano. Já vím, že to není logické. Ale rád bych odsud ty chlapce dostal.“

„Vy lidé,“ řekl doktor. „Vy jste prostě…“

„Šílení?“ navrhl Tadeus pokorně.

„Jste úžasní,“ usmál se Doktor.

Ze dveří vykoukla Donna, zrudlá a rozcuchaná.

„Všichni spí,“ řekla udýchaně. „Odlétáme. Ihned!“

***

Ovce, pasoucí se okolo, přijaly náhlé zmizení modré budky bez známek vzrušení.

Koneckonců, před pár dny pozorovaly zpívající anděly, sestupující z nebe.

Betlémské ovce už hned tak něco nepřekvapí.

***

Betlém byl té noci tišší než obvykle.

Občas se ozval vzlyk, šepot, pár útěšných slov.

Pak se zvuky změnily.

Vzdechy a šustot šatů a přikrývek padajících k zemi.

Sto padesát šest párů se rozhodlo, že nadělí svým synkům k návratu nějaké starší sourozence.

Konec