Epištola

Tato povídka byla napsána pro sosáckou Vánoční nadílku 2012 -www.sosaci.net.

Věnována je Hippopotamii.

Za betaread děkuji Aries.

EPIŠTOLA

Strach bolí.

Většinu života si připadal nepatřičně nebo rozpačitě. V sevření úzkosti a obav byl jen několik týdnů, tohle se však stačil už naučit. Strach putoval po jeho těle a představa bolesti nabývala různých podob: hrubých rukou obchodníka s otroky, okovů, svištícího biče. Ostrých hřebů a drsného dřeva kříže.

Zaháněl tísnivé představy, s očima úpěnlivě přilepenýma k záhybům Tychikova roucha, kde se ukrýval Pavlův dopis. Přesto jeho srdce těžklo s každým úderem kopyt o cestu, po které se nevelká skupina jezdců blížila k domu jeho pána.

Posílám ti ho zpět, je mi drahý jako mé vlastní srdce.

Vyjeli na návrší a tam se na chvilku zastavili. Slunce se sotva začalo kutálet z nejvyššího bodu své denní dráhy a jeho paprsky ozařovaly řídký lesík. V  zeleni se objevovaly rudozlaté skvrny, první poslové podzimu, a za stromy se rýsovaly obrysy Filemonova sídla. Voňavý vzduch, vítr chladící čelo, šumění listí. Teprve teď si uvědomil, co všechno ve vězení postrádal. Přesto nejvíc toužil po tom, aby se mohl vrátit do bezpečí Pavlovy cely.

Jeho společníci ho nechali jet na koni a bez pout, jako by byl svobodný muž. Kdyby se rozhodl otočit neklidné zvíře a znova uprchnout, snad by ho ani nepronásledovali. Možná na to čekali.

 Když se jezdci znova dali do pohybu, odvrátil zrak od cíle jejich cesty a znovu ho upřel tam, kde byl onen list – krátký, plný naléhavých vět.

Jsme-li tedy spolu spojeni, přijmi ho k sobě jako mne.

Setkali se na počátku horkého léta, oba vězni, a přesto tak nepodobný jeden druhému.

„Jak ti říkají, chlapče?“

„Onezim, pane.“

Pavel si zkoumavě prohlížel skleslého a unaveného mladíka, kterého mu věčně zamračený žalářník přivedl, aby mu sloužil.

„Ať je aspoň k něčemu dobrý, než najdu někoho, kdo ho odvede zpátky k jeho pánu,“ bručel nenaloženě. „A k zaslouženému trestu!“ Loupl tvrdýma očima po novém vězni, který se pod jeho pohledem ustrašeně přikrčil.

Otrok chycený na útěku. Pavlovo srdce se sevřelo lítostí. On sám očekával propuštění každým dnem, a pak bude pokračovat v díle jako doposud. Málo se staral o to, jaké další nesnáze ho čekají při šíření nové víry. Ovšem budoucnost mladého otroka byla ještě nejistější sázkou. Uprchlíky trestali tvrdě i ti páni, kteří jinak zacházeli se svými lidmi vlídně.

„Onezim, to znamená užitečný. Hezké jméno,“ prohodil s povzbudivým úsměvem, ale mladík rozpačitě pokrčil rameny.

„Já se tak vlastně nejmenuju,“ zamumlal zahanbeně. „Začali mi tak říkat, protože… je to naopak. Nic se mi moc nedaří.“

Pavel ho nechtěl oslovovat posměšnou přezdívkou, jenže nakonec se s ní musel smířit; chlapec jí byl přivyklý a na své skutečné jméno už neslyšel.

Před časem ti způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku.

  Onezim přišel z Kolos. Když to Pavel zjistil, navrhnul žalářníkovi, aby mu zatím otroka ponechal; chystal se tam vyslat své spolupracovníky, a tak bude moci Onezim cestovat s nimi. Žalářník jen spokojeně zabručel a tvář uprchlíka pookřála ulehčením. Vítal každou chvíli, o kterou mohl odložit nevyhnutelný návrat.

   Pavel po kouskách vytáhl z Onezima smutný příběh jeho zbrklého útěku.

   Vzácná starobylá váza za kdovíkolik sesterciů, kterou se jeho pán pyšnil, proměněná v hromadu střepů na mramorové podlaze, když o ni Onezim neobratně zavadil. Bezdechá chvíle, bušení srdce a panika. Pár stříbrných mincí ve spěchu ukořistěných z pánova stolu ve chvíli, kdy rozum zatemnil strach. Toulání bez cíle, bezradnost, osamělost a hlad. Když ho zastavila ozbrojená hlídka, ani se nepokoušel uniknout.

   Onezimovo vyprávění doznělo v tiché cele. Ruce se mu chvěly a oči prázdně těkaly po stěnách, jako by chtěly najít ten okamžik, kdy se jeho osud stočil na neblahou cestu, na konci které číhal nevyhnutelný trest.

  Pavel jen zamyšleně pokýval hlavou. Pak mu na oplátku řekl svůj příběh. Onezimovo srdce se vztáhlo po spáse, jako když žíznivý na poušti natahuje ruce po poháru vody.  

Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení.

   Onezim byl zpátky v domě svého pána, a srdce v jeho hrudi poplašeně tlouklo, jako by chtělo prorazit mříží žeber, vzlétnout a uniknout pod širokou modrou oblohu.

   Filemon poslal všechny pryč. V rukou svíral Pavlův dopis, hleděl do něj přimhouřenýma očima ve tvář strohé a chladné tváři. Hněv změnil jeho oči do podoby tvrdých oblázků. Onezim, který se jen jednou odvážil letmo zvednout zrak k Filemonovu obličeji, se otřásl; stále zřetelněji cítil ledové prsty strachu, jak ohmatávají jeho tělo.

   Filemonova zloba však měla jen málo společného s uprchlým otrokem. Nebral Onezimovy přečiny na lehkou váhu, to ne – byl připraven mu udělit citelný trest, pro jeho vlastní poučení i pro výstrahu ostatním. Nezmařil by ale lidský život, ani kvůli malované váze, jakkoliv byla drahocenná, ani kvůli pár týdnům na toulkách. A chlapcova očividná hrůza mu napovídala, že ve svých představách podstupuje mnohem větší utrpení, než jakému by byl Filemon ochoten ho vystavit. Onezimův strach ho dráždil, stejně jako se ho dotknul jeho útěk - nikdy se ke svým otrokům nechoval krutě a než Onezim zmizel, pyšnil se Filemon tím, že z jeho domu žádný otrok neuprchl. Ale už se stalo. Tychikos si dal záležet, aby zdůraznil, že mladík mohl znova utéct kdykoliv během několikadenní cesty a že jeho návrat je vlastně dobrovolný; přihlédne k tomu a nebude příliš přísný. Nechá vyděšeného otroka ještě chvíli napospas jeho strachu a pak vynese svůj ortel – a ten bude pro Onezima úlevou. Nakonec mu bude ještě vděčný. Vděčnost a oddanost, jak Filemon dobře věděl, byly silnějším poutem než strach. Ne, nebyl to Onezim, kdo způsobil, že Filemona naplňoval hněv. Byl to Pavlův dopis, který ho pálil v prstech i v očích a svíral hrdlo hořkou chutí roztrpčení.

Ačkoliv bych ti v Kristu mohl směle nařídit, co máš udělat, pro lásku raději prosím.

   „Tvůj pán v Kolosách, můj synu. Jak se jmenuje?“

    Onezim řekl Pavlovi jméno a tvář staršího muže rozkvetla úsměvem.

   „Bůh nás vodí po podivuhodných cestách,“ řekl šťastně a poklepal otroka po rameni.   „Nemáš se čeho bát,“ dodal s jistotou, když viděl jeho udivený pohled.

   Pavlova důvěra byla nakažlivá a Onezim se s ním loučil bez pochybností, že se s mužem, který se mu stal tím nejbližším na celém světě, zase brzy setká. S každým krokem, který ho vzdaloval od vězení, však jeho víra slábla a strach rostl. Přesto poslušně následoval Tychika a ostatní poutníky, s nesmělou odvahou nesenou slovy Pavlova listu. Ale teď, na chladné mramorové podlaze Filemonova domu, ve zlověstném tichu a protahujícím se napětí zbyly z naděje jen ostré střípky zmarněných příležitostí. Proč neutekl, dokud to šlo? Jak mohl být tak pošetilý?

Bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž dobrovolná.

   Co si ten Pavel vůbec myslí?

   Cožpak neví, že by stačilo pár slov, prostý vzkaz, stručná žádost namísto celé stránky plné vět, které ho urážely skrytou nedůvěrou a dožadovaly se skutků, o nichž by Filemon rád rozhodl sám? Ochotně by Pavlovi Onezima ponechal, stačilo se v dopise zmínit, namísto té zbytečné šarády s cestováním tam a zase zpátky. Tak jako tak se Pavel do Kolos chystal, jakmile bude propuštěn – mohli si o celé záležitosti promluvit tváří v tvář, mezi sebou. Namísto toho pošle tak podivný list, navíc s přáním, aby byl čten celé církvi, která se ve Filemonově domě shromažďovala. Nátlak maskovaný doprošováním, vydírání, sliby. Jeden dokonce napsaný Pavlovou vlastní rukou, velkým, zřetelným písmem muže se slábnoucím zrakem. „Jestliže ti způsobil nějakou škodu nebo je ti něco dlužen, JÁ TO NAHRADÍM.“ Směšné! Jak by mohl? Pavlův majetek dávno pozřela církev, chudá a věčně hladová. „Abych ti neřekl, že mi dlužíš i sám sebe.“ Filemon nevěřícně zavrtěl hlavou. Ano, dluží – ale nač o tom takhle mluvit? Mají v něm ta nepříjemně naléhavá slova povzbudit radost z toho, že Kristus získal nového následovníka? Myslí si snad Pavel, že tak vyvolá soucit, podpoří milosrdenství? Trpce si pomyslil, že účinek je přesně opačný. Dokonce na okamžik pocítil touhu zbavit se Onezima jednou provždy, prodat ho jako jankovitého koně nebo nevyhovující kus nábytku. Potlačil tu myšlenku a namísto toho se znova začetl do dopisu.

Píšu ti v důvěře ve tvou poslušnost a věřím, že uděláš víc, než říkám.

   Věří ve jménu toho, který změnil všechno, pomyslel si Filemon, jehož roztrpčenost se pomalu vytrácela. Jaký bude příští svět, ve kterém nebude vyznavačů Ukřižovaného jen hrstka, ale statisíce? Ten svět, který, jak Pavel věřil, naplní Kristovi učedníci jako proud životodárné vody vyschlé říční koryto, svět, ve kterém bude vládnout láska a odpuštění?

   Náhle se podlaha pod jeho nohama zavlnila a místnost i tichý, strnulý otrok zmizeli v mlze. Vzrušeně se nadechl, vzpomněl si na Pavla, který byl ve snu přenesen do nebe….

… ale Filemon se ocitl v pekle.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

  Nebylo to peklo, jen lidský svět – ten svět, ve kterém se statisíce lidí nazývali Božími dětmi. Pach krve a kouře, řinčení zbraní, výkřiky a pláč. Viděl tiché a pokorné poutníky, i lupiče, jejichž oděvy zdobily kříže. Hořící knihy, hořící domy, hořící těla, muži i ženy svíjející se v rukou mučitelů, lidí zabíjení ve spánku, vypálené vesnice, vypálené oči. Jedni, kteří tišili pláč a obvazovali rány, a jiní, kteří rozsévali zkázu, obojí ve jménu Božího syna. Filemon spatřil stovky jeho soch ve velikých chrámech. Bledé tělo na kříži a oči plné smutku.

  Chtěl se vytrhnout z vytržení, zahnat to neblahé vidění, ale nemohl se ani pohnout.

  A pak všechno zmizelo.

  

Prosím za tebe, aby se tvá účast na společné víře projevila tím, že rozpoznáš, co dobrého můžeme učinit pro Krista.

   Nepamatoval si nic z toho, co viděl, když se s trhnutím probral. Cítil vyčerpání, slabost v kolenou, v hlavě mu bušilo. Po jeho těle putovaly ledové prsty, drásaly kůži a maso, zarývaly se drápy do kostí. Vnímal bolest Onezimovy úzkosti, jako by byla jeho vlastní.

   Teď věděl, že soucit a milosrdenství mu nikdo nemůže přikázat. Ani sám všemohoucí Bůh. Byla to volba, a vždycky bude – někdy ta nejtěžší a nejméně samozřejmá ze všech.

   Ale už tušil, proč Pavel napsal svůj list.

   „Četl jsi ten dopis, Onezime?“ zeptal se tiše a mírně.

    Otrok se pokusil odpovědět, hrdlo sevřené strachem však propustilo jen nezřetelné zamumlání.

   „Odpověz mi,“ naléhal Filemon. „Víš, co v tom listě stojí?“

   „Ano, můj pane,“ vypravil ze sebe Onezim. „Pavel si přál, aby mi ho Timoteus  přečetl. Několikrát.“

  Filemon se pousmál. „Myslel jsem si to,“ prohodil sám k sobě. Bezstarostně upustil list na podlahu a přistoupil k Onezimovi. Zvedl ho za ramena a s netrpělivou vlídností s ním trochu zatřásl, když zjistil, že se pod otrokem podlamují nohy.

   „Přestaň se bát, Onezime,“ řekl mu. „Nic se ti nestane. Vždyť jsi můj bratr.“

Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus Filemonovi, našemu milovanému spolupracovníku, sestře Apfii, Archipovi a církvi v tvém domě.

  

   Když se večer u Filemona shromáždila  koloská církev, aby si poslechla čtení Pavlových listů, vyčerpaný Onezim dávno tvrdě spal. Zanedlouho se vydá zpátky k Pavlovi – ne už jako otrok, ale jako svobodný muž. A jeho první svobodná cesta povede do vězení, pomyslel si ironicky Filemon.

   Svěřil předčítání Tychikovi a místo poslouchání vět, které znal téměř nazpaměť, pozoroval tváře posluchačů: některé nechápavé, jiné pobavené, několik podrážděných. Apfie ještě stále nespokojeně brblala, když se chystali ulehnout.

   „Proč ti Pavel vlastně psal? Mohl si tam toho chlapce nechat rovnou, ne? Copak vážně čekal, že budeš něco namítat?“

   „Možná ani nečekal,“ odpověděl se zívnutím.

   „A proč vůbec chtěl, aby se ten list četl všem?“ mračila se jeho žena. „Copak byl určený někomu jinému než tobě?“

   „Já myslím, že dokonce ani nebyl určený mně.“

   Podezíravě si ho přeměřila.

   „Přestaň si ze mě tropit žerty!“

   Unaveně se na ni usmál. Byl to dlouhý den a jeho sužoval neurčitý pocit tísně, smíšený s radostnou úlevou, že se rozhodl správně.

   „Ne, vážně. Nemyslím si, že Pavel napsal svůj dopis kvůli mně. Nebo kvůli tobě a ostatním.“

  „A kvůli komu tedy?“

  „Přece kvůli Onezimovi. Aby se nebál vrátit zpátky.“ Připomněl si Onezimovy vyděšené oči a třesoucí se ruce. „Aby se nebál příliš - tak moc, že by se vůbec nevrátil,“ dodal.

  Apfia nedůvěřivě potřásla hlavou a přehodila přes sebe přikrývku.

  „Každý někdy potřebuje dodat odvahy,“ pokračoval v uvažování.

   Odpovědělo mu tiché zachrápání.

   „Aby se vrátil tam, kam patří.“ Zalezl pod přikrývku a přitiskl se k teplému tělu.

   „Aby se vrátil domů,“ zamumlala.

   Překvapeně se na ni podíval. Světlo lampy ozařovalo tvář, ponořenou do hlubokého spánku.

   Zhasl lampu a díval se do tmy, dokud se i jeho nezmocnil spánek, který bývá připisován spravedlivým.