Pán z Trnky postavil
pohár na stůl tak prudce, až dubové dřevo zadunělo. Oba muži se na něj
překvapeně podívali.
Přeli se už dobrou hodinu,
zatímco on mlčel a naslouchal. Jeho práce bude vynést rozsudek. Hněv, který
v něm kypěl, se rodil z nerozhodnosti.
Vrchní lovčí mluvil střízlivě
a věcně, hlas klidný, slova podepřená zkušeností a rozumem. Šelmy, když už je
nelze zcela vyhubit, ať mají své místo na hřebenech kopců a doupata
v nepřístupných skalách. Nechat je beztrestně chodit až k pastvinám,
sečeným loukám, obdělávaným polím a lidským obydlím je nebezpečná
nedbalost. Kam přijde jedna, brzo se stáhnou další. Když mu pán dovolí
opovážlivého šedivce zabít, obejde s jeho kůží na holi hranice panství a
ostatní vlci se už blíž neodváží.
Druhý muž byl rovněž rozvážný
a střízlivý, jak se na správce panství sluší. Teď však měl oči zastřené
okouzlením a příběhy, které vyprávěl, zněly jako pohádky.
A víc než pohádky to nejsou,
chmuřil se pán z Trnky, ale ještě váhal.
Nehybné hromádky bílé vlny,
kropenaté krví, rozeseté na zeleni trávy. Zoufalí pastýři z pastvin
v podhoří, kteří se chystali pomstít rozsápaná jehňata a ochránit živá,
ozbrojeni pouze klacky a holemi. Obrovský medvěd, výhružně vztyčený na zadních,
kňučení psů a výkřiky, když se z kopců jako šedý stín přihnal vlk
s vyceněnými tesáky a přinutil medvěda k útěku až na kraj skály,
odkud se zuřivé zvíře zřítilo na kameny v údolí.
Sběračky bylin, v rukou
košíky se svazky bahniček a trojlisté vachty, chyceny soumrakem mezi světélky
bludiček. Klopýtaly na třesoucích se nohách a vzlykaly strachy, přesto
následovaly šedého vlka, který je provedl močálem až na pevnou zem.
Dva dřevorubci
s modřinami a oděrkami na pažích, protože se pokusili bránit a zvedli své
sekery, když jim vlk zastoupil cestu. Hnal je pak před sebou úzkou kamenitou
stezkou až k padlému stromu, pod kterým našli ležet svého druha
s přeraženou nohou.
A naposledy klouček,
ztracený v kopcích.
„To dítě je tady?“ zabručel
pán z Trnky.
„Otec ho přivedl, jak sis
přál, pane Vojtěchu,“ přikývl správce a došel pro chlapce.
Klučinovi nemohlo být víc
než šest. Děcko z chalupy v podhůří, jasné oči zvědavě svítily ve
vymydlené tváři, ruce a kolena už si stačil ušmudlat.
„Povídej,“ vyzval ho pán
z Trnky. „A pamatuj, že jestli budeš lhát, nechám tě zavřít do šatlavy o
chlebu a vodě!“
„Já nelžu!“ odpověděl chlapec
s rozhořčením, které vyloudilo na strohé tváři pana Vojtěcha letmý úsměv.
Měl větší důvěru ve vyprávění dítěte než v historky, kterými se častují
dospělí.
„To je dobře,“ řekl vážně.
„Protože tvoje slova buď zachovají život, nebo přinesou smrt.“
Chlapec slavnostně přikývl a
spustil.
Jmenoval se Kryštof, žil
s rodiči a půl tuctem bratří a sester v poslední chalupě pod kopci. Toho
podvečera ho poslali na šišky do lesa za chalupou. Naplnil košík, nechal ho pod
keřem a pustil se strání vzhůru, chvíli sledoval rezavou veverku, pak srnčí
stopy, a než se nadál, mezi stromy padlo šero a kolem neviděl nic než kmeny
smrků. Věděl, že stačí běžet dolů z kopce a dostane se zase
k políčkům a chalupám. Ale když uslyšel hrom a skřípění větví, ve kterých
vysoko nad ním zabouřil vítr, srdce mu začalo splašeně poskakovat. Bouře
v lesích bývaly zlé.
Rozeběhl se po jehličí. Náhle
měl však po svém boku hbitý stín, pak se ozvalo zavrčení a vzápětí ucítil těžké
tlapy na svých ramenou. Uklouzl a upadl, další zahřmění ho ohlušilo, blesk na
okamžik ozářil les a on nad sebou uviděl velikého vlka s vyceněnými
tesáky. Oslnivé světlo vystřídala neproniknutelná tma. Vlčí zuby stiskly jeho
paži a vytáhly ho na nohy. Strach byl horší než bolest. Vlk mu nedovolil pustit
se ze svahu dolů, vrčením a chňapáním ho popoháněl vzhůru, ke skále
v lese. Studeným čenichem šťouchl Kryštofa do zad, postrčil ho do malé
jeskyně a vklouzl za ním právě ve chvíli, kdy se pár metrů od nich se
zapraštěním zřítil první strom.
Bouře zuřila celé hodiny,
kosila les jako žnec obilí, proměňovala stromy na hromady třísek a potokům
vymílala nová koryta. Kryštof vzlykal s obličejem ukrytým v husté
vlčí srsti, dokud se hřmění nezačalo vzdalovat. Pak vyčerpaně usnul,
přitisknutý k vlčímu boku. Ráno bylo tiché a vlhké, ptáci přelétávali
z jednoho rozeklaného pahýlu na druhý v nesmělých paprscích slunce
prozařujícího řídkou mlhu. Dítě a šelma sestupovaly rozbahněným svahem, vlk
hledal Kryštofovi cestu mezi kmeny. Když se pod nimi ozvaly lidské hlasy, které
s úzkostí i nadějí volaly Kryštofovo jméno, vlk se zastavil. Chlapec se k němu otočil, náhle
neochotný se rozloučit. Studený čenich se dotkl Kryštofova čela a pak mu
zavrčení a štulec do zad určily směr k ustaraným pátračům v poničeném
lese. Když se po pár metrech ohlédl, šedý vlk byl pryč.
Kryštof dovyprávěl. Pan Vojtěch pokýval
hlavou, do jedné dětské ruky vtiskl stříbrnou minci, do druhé koláč z mísy
na stole a přísně Kryštofovi nakázal, aby poslouchal rodiče a netoulal se po
lesích sám. Chlapcovy oči se k němu zvedly, zářila z nich důvěra.
„Nenecháte ho zabít, že ne?“
„Neboj se.“ Pán z Trnky
se přes Kryštofovu hlavu zadíval na svého lovčího. „Tvému vlku nikdo neublíží.“
Rozhodnutí padlo. A přece ho
v zátylku zamrazila obava, že pokud se mýlí, může cenou za jeho omyl být
lidský život.
Vrchní lovčí měl pravdu. Kam
pronikne jedna šelma, brzy se objeví další. Když se dcera pana Vojtěcha vracela
z královského města a kočáru do cesty se postavila banda lapků, otrhaných,
ale dobře ozbrojených, nepřihnal se ze svahu dolů jen jeden vlk, ale celá
smečka. Zaskočené lupiče hnali vlci mezi stromy a v kraji už je nikdo
nikdy neviděl, živé ani mrtvé. Šedý vlk a bílá vlčice však doprovázeli kočár
s pannou Terezou až na dohled panskému sídlu.
Od těch dob je ve znaku pánů
z Trnky kromě bíle kvetoucího keře také veliký šedý vlk.
Další
2 komentáře:
Já se bojím, že ať dělám, co dělám, nezvládnu mít objektivní názor, ale líbí se mi to moc. I když vím, že některé věci jsou jinak. A některé postavy nejsou tak zlé (jak se tobě a Štěpánovi zdají). Nemluvě o tom, že některé ani nejsou tak hodné:-)
Děkuju. Taky za to, že jsem si mohla zařádit. Všechny ty povídky jsou pochopitelně velice subjektivní ;) skutky lidské z jednoho vlčího pohledu....
Okomentovat