Píseň

nesmělý pokus o fanfiction

 V životě byl mnohým, a bard byla role, kterou měl rád. Zvuky se v jeho hlavě skládaly v písně. Stále mu v uších zněla nějaká melodie: divoká jako bystřina, něžná jako hebkost paží, drzá jak zlodějský vpád i smutná jako slzy těch, kteří musí opustit domov.

   Teď bylo ticho. Ohlušující ticho, těžké jako zoufalství a vina, která ho tiskla k zemi.

   Složil hlavu mezi paže, ale i za pevně sevřenými víčky stále viděl tvář přítele, který mu byl otcem víc než muž, jenž ho zplodil. Přítele, kterého zabil. Znovu byl vrahem, znovu se stal nástrojem osudu, a nemohl s tím dělat nic víc než hořce proklínat bohy, protivníky i sám sebe. Když se mu podařilo na kratičký okamžik vypudit z mysli vzpomínku na Nysanderovu laskavou tvář, nahradil ji obraz uťatých hlav na krbové římse.

    Jeho duše byla pustá jako vypálené město. Je snad odsouzen k tomu, aby přinesl neštěstí a smrt do života všech lidí, které miluje? Jediné, co může udělat, je odejít, daleko a sám. Nemá žádné právo na nic, co se podobá domovu, na něhu paží, které by ho objímaly, na úsměv plný důvěry, na tiché rozhovory ve tmě.

   Cítil chlad v celém těle a tupou lhostejnost.

   Když za sebou uslyšel kroky, ani se nepohnul.

   Ticho dál burácelo v jeho hlavě.

   Přesto však byl rytmus Alecových kroků základem písně, která ho zvala zpátky do života.