Tato povídka je pokračováním povídky Vládcův vězeň.
Za beta-reading opět vřele děkuji Danae .
Za beta-reading opět vřele děkuji Danae .
I.
Strážce a jeho pán
v temné noci
Strach a vztek.
Emoce, které nebyly Gerově klidné povaze
vlastní. Teď se jimi téměř zalykal.
Procházel křivolaké uličky nejpochybnější
čtvrti Města Rakasi, plné krčem, nevěstinců a páchnoucích příbytků lůzy, vnímal
nepřátelské pohledy kolemjdoucích, se strachem i podezřením sledujících
podsaditého zachmuřeného muže ve vínově červeném oděvu, stejnokroji palácové
stráže. Nebylo zvykem, aby se kdokoliv z Paláce vyskytoval v těchto
místech. Nejméně ze všeho by místní obyvatelé čekali, že mezi ně zavítá sám
Nejvyšší Pán Rakasi.
Přesto tady někde byl, a ne poprvé. Zatím
možná nepoznán a snad ještě naživu. Vévoda měl nepřátele, i když se rozhodl
tento fakt nebrat na vědomí. Ani po třech pokusech o atentát. Jak řekl veliteli
své osobní stráže: na to, mít nepřátele,
jsem zvyklý. Co mně přijde zajímavé, je mít přátele, a ti se v Paláci
nevyskytují.
Jenomže
jakýkoliv nepřítel si mohl snadno vyčíhat, až se Wilhelm ztratí svým strážcům,
kradmo ho sledovat a někde v postranní uličce vnořit nůž do hubeného
mladíka, který se ničím nelišil od desítek jiných. Kdyby vrazi jeho tělo hodili do řeky, Rakasi
by nikdy nepřišlo na to, kdy a jak přišlo o hlavu země.
„Zatracená práce, dělat chůvu neukázněnému,
rozmazlenému šlechtici,“ mumlal si Gero popuzeně pro sebe, zatímco nahlížel do
všech hospod, i do těch nejšpinavějších špeluněk. Do těch vlastně nejpozorněji.
Zdálo se, že mladý vévoda, který jen velmi málo jedl, zato hodně pil, má ve
zvláštní oblibě právě ty podřadné krčmy. Bez
větší naděje nahlédl Gero oknem do nejbídnějších z bídných. Jako by bylo
rámem obrazu, nabídlo mu špinavé okénko pohled na nejmocnějšího muže
v zemi.
Strážce zaplavila úleva. Opřel o zeď vedle
okna a chvíli jen zhluboka dýchal. Až teď, když se jeho úzkost rozplývala, si
uvědomil, jak moc se o svého chráněnce bál. V každé zatáčce s děsem
očekával, že za rohem zakopne o jeho bezvládné, chladnoucí tělo. A ještě
silnější bezmocnou hrůzou ho naplňovala představa, ve které nenacházel ani
to tělo.
Teď měl konečně Wilhelma na očích, živého,
zdravého a velmi opilého, a mohl si tedy dopřát pár minut na vydýchání, než ho
vytáhne z nevhodné společnosti a dopraví zpátky do Paláce. Zamýšlel se nad
předchozími výčitkami, kterými v duchu i nahlas zahrnoval Pána Rakasi.
Koneckonců, už když je drmolil mezi stisknutými rty, ta část jeho mozku, která
vždycky chladně analyzovala situaci, ho upozorňovala, že říká nesmysly.
Wilhelm nebyl neukázněný. Právě naopak, byl
velmi disciplinovaný a právě proto se mu navzdory všem předpokladům během
uplynulého roku podařilo uchopit vládu nad Rakasi a pevně ji držet. Dílem za
svůj úspěch vděčil také Gerovi a jeho schopnosti odhalovat a likvidovat
spiknutí, jedno za druhým, dokud zbylým nespokojencům a potenciálním odpůrcům
nedošlo, že pro jejich zdraví bude lepší nového panovníka akceptovat.
A nebyl ani rozmazlený – jak by mohl být?
V dospívání nezažil nic jiného než krutost a pak ji vyměnil za tvrdou
práci. Nestěžoval si. Pán Rakasi se o svou zem skutečně staral; to nebylo u vládců
Rakasi nic samozřejmého a za Raoulovy vlády si už zdecimovaní poddaní odvykli očekávat
jakékoliv zlepšení. Popularita mladého vévody stoupala každým dnem a pomalu se
přesouvala z domovů prostých lidí do panských sídel.
Zdálo se, že Pán Rakasi cítí největší
sympatie k nejnižším vrstvám, stejně jako ony k němu.
Gero zkoumavým pohledem zhodnotil společnost,
ve které se vévoda nacházel. K jeho boku se tiskla nezbytná holka
s téměř obnaženými ňadry a divoce rozcuchanými slámovými vlasy, ale
nezdálo se, že by si jí Wilhelm nějak zvlášť všímal. Muži vypadali hrubě,
naštěstí však nešlo o zločince, ale spíš o řemeslníky a posádky říčních člunů.
A vévoda si tentokrát dal záležet, aby mezi spodinu zapadl. Hladké ruce a tvář
mohly patřit nějakému nižšímu písaři či studentovi, který jen náhodou zabloudil
o pár ulic dál z místa, kde se scházeli lidé jeho stavu. Prosté oblečení,
žádná viditelná zbraň, i když Gero pevně doufal, že má Wilhelm někde ukrytou
alespoň dýku. Skrýt u sebe nůž, to přece umí, mihla se Gerovou myslí letmá
vzpomínka. S bodnutím u srdce ji rychle zaplašil. Mnohé události
z minulosti by raději zapomněl, a příhoda s nožem stále vyvolávala
palčivé výčitky.
Ze shrbeného, bledého a podvyživeného
mladíka se během jediného roku stal zdánlivě suverénní, sebevědomý mladý muž.
Bylo za tím pochopitelně spousta dřiny. Vévodův den začínal o páté ráno a
málokdy končil před půlnocí. Minimálně tři hodiny denně cvičení podle programu,
vytvořeného hojiteli – ti koneckonců stále považovali Wilhelma za zajímavý
experiment. Vévodovi to neušlo a Gero tušil, že se tím docela baví. Na cvičení
samotném ale nic zábavného nebylo. Zatímco kůže se z nesčetných ran a
jizev hojila s pomocí mastí a tinktur hojitelů v podstatě sama,
zdeformovaná páteř, poškozené klouby a ochablé svaly vyžadovaly spoustu
bolestných cviků. Wilhelm si nikdy ani slůvkem neposteskl. Na bolest byl zvyklý
a tahle aspoň měla smysl.
Hojitelé Rakasi se rádi holedbali, že
dokážou léčit nejen tělo, ale i duši, a vrchní hojitel několikrát nabídl
vévodovi tento typ péče. Vévoda vždycky odmítl, zdvořile, ale rozhodně.
Hojitelé se starali o napřimování jeho těla. O napřimování své duše se hodlal
Wilhelm postarat sám.
Strážce tušil, že od něho samotného se
především žádá, aby při Wilhelmově uzdravování příliš nepřekážel.
a
Gero stále váhal se vstupem do krčmy v naději,
že se snad vévoda zvedne k odchodu sám, nezdálo se však, že jeho toužebné
přání bude splněno. Už ale nepospíchal. S rozkoší vdechoval chladný
vzduch, který voněl jarem a blízkou řekou, a uvědomil si, že vlastně Wilhelmovy
úniky chápe. Příliš dlouho byli oba zavřeni pod střechou Paláce. Jenom kdyby
jeho pán nebyl tak bezstarostně lhostejný k jakémukoliv nebezpečí.
Už
před dvěma měsíci byl Gero přesvědčen, že je Wilhelmovým nočním eskapádám
konec, po nebezpečné příhodě s nočním přepadením, která si vyžádala čtyři
lidské životy. Pán Rakasi tehdy vyvázl jen díky tomu, že jeho útěk zpozorovali
včas a byli mu v patách. Když se tichými uličkami čtvrti u řeky
rozlehly kroky dupajících nohou a hrubé hlasy, dal se Gero i ostatní dva
strážci do běhu. Na malém náměstíčku stál bledý vévoda proti čtyřem lapkům,
ozbrojeným dlouhými, nebezpečně vyhlížejícími noži.
Nedošlo k žádnému zatčení, vyslýchání
nebo soudu. Lupiči byli mrtvi dřív, než si přítomnost strážců vůbec uvědomili.
„Jste nebezpečný nejenom sobě, ale i druhým,
můj pane“ zavrčel Gero, když vytahoval svůj meč z hubeného těla
v otrhaných šatech. „Kdyby tihle byli přistiženi při přepadení někoho
jiného, mohli možná ještě žít.“
„No, ale jenom na chvíli,“ namítl jeden ze
strážců. „Stejně by skončili na popravišti.“
Jenomže Gero věděl, co říká. Opřel se nohou
o tělo před sebou a kopnutím ho přetočil na záda. Objevila se tvář zločince:
mladá, téměř ještě dětská. Nanejvýš šestnáct let. Tenhle život mohl být
ušetřen.
Vévodovi unikl nešťastný povzdech.
„Dohlédněte, aby byla odklizena těla,“
přikázal Gero strážcům a odváděl sklíčeného Wilhelma z náměstíčka, které
se stalo popravištěm. Tajně doufal, že incident jeho pána odradí od dalších
nočních výletů.
Stalo se tak, ale jak se ukázalo, ne
nadlouho.
Strážce znova zkontroloval Wilhelma přes
ušmudlané okno. Ve starém volném kabátci, který měl mladík na sobě, poznal svůj
majetek. Pod kabátcem měl Wilhelm obyčejně vypadající bílou halenu jednoduchého
střihu, zašpiněnou a nyní i politou vínem. Gero ale předpokládal, že je ušita
z nejjemnějšího hedvábí. Wilhelm miloval dotek hedvábí na nahé kůži.
Chlapi i holka sedící u stolu najednou
propukli v smích, který Gero slyšel jen tlumeně, a Wilhelm se rozesmál
s nimi. Byl to opilecký smích, pravděpodobně na účet nějakého hrubého
žertu, kterému možná mladík ani pořádně neporozuměl, v Gerově tváři se
však zračilo okouzlení, když sledoval Wilhelmův rozesmátý obličej. Tolikrát viděl
chlapcovy rysy zkřivené bolestí, oči plné úzkosti, slzy na bledých tvářích, ale
samozřejmě ani jednou za pět let neslyšel jeho smích. Teď se ho nemohl nabažit.
Myslet si o Wilhelmovi, že je rozmazlený, je
už úplná pitomost, pokračoval Gero ve svých úvahách. Možná býval, kdysi dávno,
nejstarší vévodův syn v zámečku nad řekou, obdivovaný hrdým otcem, hýčkaný
matkou a obletovaný služebnictvem. Jestli byl Wilhelm někdy sebevědomý a pyšný
šlechtický synek, přivyklý přepychu, po letech týrání už po něm nebylo ani
vidu, alespoň podle Gerova názoru. Vrchní hojitel Akras, se kterým se Gero po
letech společné péče o Wilhelma docela spřátelil, tvrdil, že právě těm patnácti
letům šťastného života vděčí vévoda za to, že ho Raoul nezlomil úplně.
„Jistěže si buduje hrdost a sebeúctu úplně
znova,“ vysvětloval Akras Gerovi, „ale kdyby nikdy žádnou neměl, nemohlo by se
mu to podařit.“
„Jenomže on na své dětství zapomněl,“
připomínal Gero. „Vybavuje si jen pár útržků.“
„To nehraje žádnou roli,“ prohlásil hojitel.
Vládci Raoulovi se sice nepodařilo zničit
Wilhelma, ale jeho rodinu zlikvidoval dokonale. Otec byl zabit během
nepodařeného povstání, matka zemřela v exilu, sourozenci se rozprchli do
celého světa. Mladý vévoda zůstal sám. Sám, ale ne osamělý – poznal lidi, kteří
ho považovali za člena své rodiny, a jejich náklonnost vřele oplácel.
Gero se zamračil, když Wilhelm začal věnovat
víc pozornosti děvčeti vedle sebe. Nezdálo se, že by se bezprostředně po náhlém
ukončení vášnivého milostného vztahu snažil vévoda zhojit trýznivé prázdno
náhodnými známostmi, jak to bylo mezi šlechtici zvykem. Strážce měl ale za to,
že už se trochu vzpamatoval. Mohl by s tím začít právě teď? Nehrozí
nebezpečí, že začne své zdraví i život ohrožovat nejenom útěky do
nejnebezpečnějších ulic Města, ale navíc i styky s městskými děvkami?
„Jak utržený ze řetězu,“ zabručel Gero sám
pro sebe.
Ne že by si troufl něco takového říci svému
pánu do očí.
Přesně to už totiž jednou udělal.
a
Byl to jeden z prvních Wilhelmových úniků
z Paláce a Gero byl strachy bez sebe, než ho objevil ve společnosti nejbídnější
spodiny Rakasi, v brlohu, kde se podávaly ještě horší dryáky než levná
pálenka a podřadné víno: jedy, které omamovaly mysl a přenášely ji do
kouzelných snů, aby ji nakonec utopily v šílenství a dovedly ke smrti. Vévoda
naštěstí zůstal u kyselého vína. Gero ho odtamtud vytáhl, dovlekl ke kočáru,
odvezl do Paláce a v podstatě odnesl do jeho komnat, následovaný průvodem
ostatních strážců a ustaraných sloužících, ale jakmile se Wilhelm trochu
vzpamatoval, poslal jako obvykle všechny kromě Gera pryč.
„Jste jako utržený ze řetězu,“ vyjel na něj
strážce, když ho dostal do ložnice. V podobných chvílích, mezi čtyřma
očima, opouštěl chování provázené povinnou úctou k panovníkovi, a Wilhelm
snášel jeho plísnění bez námitek. Gero tušil, že někde je hranice, kterou nesmí
překročit, ale nevěděl přesně kde. Trochu se děsil, co se stane, až na ni
jednou narazí.
Vévoda klesl do křesla a natáhl dlouhé nohy
před sebe. Usmál se na Gera a ten cítil, jak proti své vůli roztává. Wilhelm
dobře věděl, jaký účinek má jeho úsměv na velitele osobní stráže, a bezostyšně
toho využíval. „Když vynecháš jako,
Gero,“ řekl zamyšleně, „a nahradíš slovo utržený
nějakým jiným, řekněme třeba… odpoutaný, budeš mít vlastně docela přesný
popis skutečnosti.“
Wilhelmova pohotová poznámka upozornila Gera
jednak na to, že jeho pán není zdaleka tak opilý, jak si myslel – časem se měl
poučit, že mladík dokáže vystřízlivět právě tak rychle, jako se dokáže opít – a
za druhé na skutečnost, že neuvážená slova mohou přivolat z minulosti
vzpomínky na skutky, které by si raději nepřipomínal.
„Já už nejsem vězněm, Gero,“ dodal vévoda
suše, „a ty nejsi dozorcem v mém vězení.“
Wilhelmovy noční úniky nakonec nabyly téměř rituálních
rysů. Většinou k nim docházelo po nějaké únavné a nudné společenské
povinnosti, jakou byla například dnešní večeře mladých šlechticů Rakasi, zlaté
mládeže Města a země. Vévoda jí předsedal s dokonalou noblesou, trpělivě
konverzoval o nicotnostech s nadutými hrabátky a barony, skládal poklony
culícím se komtesám, vypil jedinou sklenici vína a vidlička v jeho ruce
s napíchnutým kouskem pečeného holouběte obratně zakrývala fakt, že za
celý večer nevzal do úst jediné sousto. Nikoliv ovšem před velitelem jeho
osobní stráže, který sledoval svého pána jako ostříž a prozíravě nechal do jeho
ložnice odnést mísu zákusků a ovoce. Před půlnocí se společnost rozešla a
Wilhelm se spořádaně odebral do svých pokojů. Gero jej ponechal pod dozorem
dvou strážců a sloužícího, s důtklivým doporučením, aby před ulehnutím něco
malého snědl, a odešel domů. Nespal ani hodinu, když ho vzbudil vyděšený posel.
Vévoda byl zase na toulkách. Gero zpočátku spílal svým podřízeným a trestal je,
když nechali Wilhelma vyklouznout, ale pak rezignoval. Pán Rakasi se nedal
uhlídat a nebylo spravedlivé za jeho nezodpovědnost postihovat nešťastné a
bezmocné strážce.
„Zase jsi mě připravil o spánek!“ Gero,
stále přilepený k oknu, potichu vévodovi spílal. „A kolik času si myslíš,
že mi zbývá na mé ostatní děti?“
Zarazil se. Kde se vzalo to slovo - ostatní? Ve které chvíli začal o
Wilhelmovi, chlapci, kterého léta týral a kterému teď oddaně sloužil, uvažovat
jako o svém dalším synovi? Tehdy, když plánoval útěk na ostrovy Takusimu, aby Wilhelmovi zachránil život, a
představoval si svou rodinu na nějaké ostrovní farmě, s Wilhelmem jako
s nejstarším potomkem? Nebo až v tu chvíli, kdy mu Wilhelm děkoval za
svůj život, už jako mocný Pán Rakasi, v ten den, kdy měl Gero slzy
v očích i na tvářích, což se mu v dospělosti stalo jen párkrát? Když
o tom tak přemýšlel, jako muž do té doby plakal třikrát: pokaždé to bylo radostí a úlevou, když Jana,
jeho žena, přivedla na svět zdravé a krásné dítě.
Ve chvíli, kdy se rozcuchaná holka přisála
k Wilhelmovým ústům, Gero přestal bloumat u okna, otevřel dveře a rázně
vstoupil do řevu a pachu krčmy.
II.
Tma na dně duše i světlo ve tmě
Svobodní
lidé, které služba poutala k Paláci, bydleli většinou uvnitř jeho zdí, ale
rodiny strážců, sloužících, kuchařů a nesčetných dalších profesí žily za
hradbami ve čtvrti tvořené malými domky v úzkých dlážděných uličkách,
svažujících se k řece. Mnohá obydlí byla přilepena ke skále, na které se
tyčil Palác, jako by z ní vyrůstala. Jak se rodiny zvětšovaly, domky byly
přestavovány, spojovány či děleny, vyrůstaly přístavby a patra, až celá čtvrť
nabyla vzhledu jakési soustavy pitoreskních ptačích hnízd. Domácnosti sdílely
malé zahrádky a dvorky, lidé žili blízko jeden druhému a sousedili spolu po
mnoho generací. Gero mnohokrát houpal malou Lucii na svých kolenou, právě tak
jako jeho přítel a soused Noah jeho synky a Johanku. Když však bylo Lucii
šestnáct, vášnivě Gera nenáviděla.
Gero dívku chápal. V temném období
prvního roku, kdy ho Raoul odvolal ze služby ve vězení Paláce a přidělil ho
jako stráž ke svému osobnímu vězni, začal sám sebe nenávidět také.
„To, co dělám, je prostě příšerné,“ svěřil
se Noahovi, když spolu seděli na dvorku v teplé dubnové noci. „Dnes večer
jsem na rozkaz vládce toho ubohého chlapce zbičoval tak, že plakal bolestí,
ještě když jsem odcházel. A přitom to dítě neudělalo vůbec nic špatného. Pak
jsem šel domů, povečeřel s rodinou a hrál si se svými chlapci, jako by se
nic nestalo. Nemůžu to vydržet. Požádám vládce, aby tu službu dal někomu jinému.
Rozzuří ho to a pravděpodobně mě s hanbou propustí, přinejmenším. Možná budeme
muset opustit Město, ale já dál už nemůžu.“
Rozvážný Noah neodpověděl hned. Vstal a
donesl ze svého domku na společný dvorek karafu s vínem. Nalil příteli
pohár a přisunul ho k němu.
„Pij,“ zabručel. „Obveselením duše a radostí
srdce je víno, které se pije střídmě ve vhodnou chvíli.“
Pravděpodobně citát z nějaké svaté
knihy, pomyslel si Gero a usrkl těžkého červeného vína. Noah četl neustále a po
létech studia Knihy Jediného a jiných spisů byla jeho řeč tak propletena verši
a myšlenkami z knih, že se dalo jen těžko odlišit, která slova jsou jeho
vlastní a která vypůjčená. Ne že by to někomu vadilo. Gero se sousedovi svěřil
především proto, že znal jeho moudrost a vážil si jeho rad, i těch vyčtených.
V Rakasi byla uctívána dlouhá řada různých bohů i démonů, ale moudrost
nacházeli oddaní věřící jen u nemnohých. Gero sám byl zasvěcen Třírohému Býku,
jako většina strážců, a Býk nikdy nenapsal ani písmeno.
„Co se stane, když odejdeš?“ zeptal se Noah.
Gero pokrčil rameny. „Na moje místo nastoupí
někdo jiný, samozřejmě.“
„Lepší?“
Gero vzdychl. Tušil, kam Noah míří. „Co tím
myslíš, lepší? Lepší z pohledu koho? Vládce? Toho kluka?“
Noah neodpověděl a Gero po chvíli
pokračoval. „Já jsem na něj dost zlý, víš. Snažím se, aby byl opatrný. Aby
neriskoval, aby se poddal, dokud nebude jiná možnost. Je naděje,“ strážce
opatrně ztišil hlas, „je naděje, že vládce zemře dřív, než se mu – nám – podaří
chlapce zabít. Nebo ho dohnat k tomu, aby se zabil sám.“
„Takže ho učíš přežít?“ zeptal se soused.
Gero se zarazil a pak přikývl.
„Vlastně ano. Nikdy jsem o tom takhle
nepřemýšlel, ale je to tak.“
„Bude to dělat ten, kdo přijde po tobě?“
Tentokrát neodpověděl Gero. Dlouhou dobu
seděli vedle sebe, mlčeli a upíjeli víno po malých doušcích. Pak si Noah
odkašlal a řekl:
„Víš, že ti nikdy nevnucuju svoje názory,
Gero. Nebo alespoň doufám, že to nedělám. Jestli chceš radu, tak mi to řekni.“
„Chci radu, Noahu. Poslouchám.“
Noah nepromluvil hned, pár minut seděl se
skloněnou hlavou, jako by naslouchal nějakému hlasu uvnitř sebe samého.
„Zůstaň s ním, Gero. Nemá nikoho
jiného, a ani mít nebude.“ Noahův hlas zněl
s překvapivou
jistotou. „I když mu působíš bolest, jsi zároveň jediný, kdo mu může nějak
pomoci. Vím, že nenávidíš to, co musíš dělat, ale zkus si představit, že by na
tvém místě byl někdo, kdo by to dělal rád.“
Gero znova zhluboka vzdychl. Když o věci
přemýšlel, došel ke stejnému závěru, bylo ale dobré mít podporu od přítele.
„Není to snadné,“ upozornil Noaha. „Vládce
je bystrý a já nesmím vzbudit jeho podezření. Musím být tvrdý, a přitom je mi
toho kluka tak líto.“
Chvíli seděli uzavřeni v mlčení a pak
se Gero rozhovořil znovu, tichým a zadrhávajícím hlasem:
„To ale není jenom tvrdost, Noahu. Je to
krutost. Bojím se, že je nakažlivá. Že ji má kdekdo uvnitř svojí duše… třeba
není vidět, ale je tam, smotaná jako had ve studené tmě. Nemyslím si, že ta
bezcitnost je v každém člověku… znám spoustu laskavých lidí, a ty jsi
z nich nejlepší, ale my, strážci ve vězení… Někteří z těch
začínajících se ještě musí bránit soucitu. Připomínat si, že ty trosky lidí, za
které zodpovídá, jsou zločinci. Mě učil otec a jeho učil děd – nikdy jsem
netrpěl pochybnostmi. Být surový k provinilcům znamenalo dělat svou práci
pořádně. A bylo lehké mít radost - radost z bolesti a ponížení. Být
ztělesněním trestu. Plníš prostě rozkazy. Jednáš podle přísahy, kterou jsi
složil vládci.“ Gero se tápavě natáhl po poháru s vínem, uchopil ho
třesoucí se rukou a zhluboka se napil. „Jenomže on je určitě nevinný, Noahu,“
pokračoval téměř neslyšně. „Byl prostě ve špatnou dobu na špatném místě. Ani
nevěděl proč. A já – teď dělám to, co chce vládce, protože musím… jenže na
začátku, když si mě Raoul vybral… to tak nebylo. Myslel jsem, že je to jako
vždycky. Že je to další vězeň, kterého zlomím… který už nikdy nebude
nebezpečný, protože jediné, po čem bude toužit, je smrt. Ale on je nevinný,“
zopakoval Gero selhávajícím hlasem. „Co když ti před ním… někteří z nich…
co když se taky ničím neprovinili?“
Ticho, které se rozhostilo, bylo těžké jako
bouřkový mrak. Noah doplnil oba poháry a těžce vzdychl. Nedokázal si představit
Gera, kterého znal jako dobrého přítele, nápomocného sousedům, oddaného své
rodině a dětem, v roli tvrdého a nesmlouvavého dozorce vězňů nebo dokonce
trýznitele nedospělého chlapce.
„Budeme se za toho chlapce modlit,“ zamumlal.
„Za vás oba.“
„Proč
ne,“ zašeptal nešťastně Gero. „Uškodit to snad nemůže.“
A tak se skupinka lidí, které spojovala víra
v Jediného a k nimž patřila i Gerova žena Jana, při svých večerních
setkáních v Noahově domku vytrvale modlila za Wilhelma i za jeho strážce.
Lucie, Noahova nejstarší dcera, ale Gera z modliteb vynechávala. Nedokázala
mu nezazlívat, jak krutě s Wilhelmem zachází. Ona byla z modlitebníků
jediná, kdo vládcova vězně skutečně viděl, a věděla, jakým utrpením prochází.
a
Lucie pracovala v Paláci jako nižší
komorná, jedna z desítek dívek, jejichž oficiálním úkolem bylo pomáhat
starším a zasloužilejším ženám při péči o vznešené aristokraty Paláce. Byla
zběhlá v líčení, česání i šití, dokázala pečovat o vzácné oděvy právě tak
jako uklidnit rozrušenou mladou šlechtičnu po jejím prvním plese nebo jí setřít
slzičky, když ji vyvolený baron opomněl poctít úsměvem či pozváním
k tanci. Lucii však často připadalo, že její hlavní rolí je pobíhat po
kilometrech chodeb rozlehlého sídla i dalších kilometrech cestiček ve vnitřních
parcích a zahradách a nosit vzkazy, pozvání, dárky a nejrůznější zapomenuté
předměty z komnat jednoho urozeného obyvatele Paláce do pokojů jiného.
Svou práci a život ve Městě měla ráda, přesto je ale vnímala jako něco
dočasného, jako přechod od dětství k dospělosti, ve které se stane tím,
čím skutečně chce být: sestrou řádu Jediného.
Potkávala Gera s Wilhelmem při svých
ranních pochůzkách, v době, kdy strážce odváděl vězně k Vládci,
vyděšeného a s čerstvou krví na zádech a ramenou. Gero ji vždy tiše
pozdravil, ale ona mu odpovídala jen zuřivým zamračením. Wilhelm měl oči
přilepené k podlaze a nikdy se na ni nepodíval až do toho dne, kdy si
poprvé obula své zelené střevíčky.
Něžné jako jarní tráva ve slunci, jako listí
mladých buků, ozdobené drobnými bílými kvítky na přezkách, byly nové střevíčky,
dárek od matky k Jarnímu svátku, něco tak milého a radostného, že přiměly
i utrápeného vězně zvednout pohled ke tváři osoby, která je nosila. Setkal se
s velkýma hnědýma očima plnýma soucitu a jeho zrak se vrátil
k černobílým dlaždicím. Tak to šlo nějaký čas. Když měla na nohou své
zelené botky, Wilhelm na ni letmo pohlédl, ale jakoby ji nevnímal, ani po
desítce setkání.
Pak se vládcův vězeň na nějaký čas
z chodeb Paláce ztratil. Ustaraná Lucie pozorovala oknem Gera, když večer
rozmlouval na společném dvorku s jejím otcem.
„Bude v pořádku,“ ujistil ji Noah, když
se vrátil domů a spatřil úzkost v jejích očích. „Měl to teď těžké… víc než
jindy. Ale už se mu daří líp.“
O dva dny později se jejich cesty zase
proťaly. Když Wilhelm uviděl zelené střevíčky na černobílých dlaždicích a zvedl
oči k půvabné tváři, uvítal ho úsměv, plný radosti z toho, že se
potkávají. Vpil se svým zrakem do toho úsměvu, do velkých hnědých očí, pocítil,
že je ještě naživu a pochopil, že i ten, kdo žije ve tmě, strachu a bolesti, se
může potkat s láskou.
a
III.
Uzdravování
Když Gero vstoupil do krčmy, hluk rozjařených
pijanů sedících na omlácených dřevěných lavicích utichl. Přejel lhostejným
zrakem po vyčkávajících tvářích a zamířil k Wilhelmovu stolu. Jeho pán ho
pozdravil očima, pohledem zároveň uličnickým, provinilým i rezignovaným. Srážce
se zamračil. Do ticha promluvil mužík s křivou tváří, který se bokem tiskl
k holce, vedle níž z druhé strany seděl vévoda. Chlap se chtěl zřejmě
zbavit konkurenta, se kterým soupeřil o dívčinu pozornost:
„Měl byste sebrat tady kluka, strážce. Ten
křupan se vytahuje, že zná samotného Nejvyššího Pána. Třeba by si s ním
rád popovídal, he!“
To nebylo dobré. Gero opět přesunul
zachmuřený pohled na vévodu, který se rozpačitě zašklebil. Ostatní u stolu
zahučeli nevolí nad mužovými udavačskými slovy.
„Mladej nedělá nic špatnýho, tak nepyskuj!“
obořil se na něj tmavý chlapík, sedící v koutě. Pak se obrátil ke Gerovi a
zeptal se poměrně zdvořile:
„Hledáte tu něco?“
Gero si ho nevšímal. „Tak půjdeme!“ vyzval
Wilhelma.
Mladík se poslušně zvedl, ale zároveň se
výhružně postavilo několik mužů, včetně Wilhelmova obránce. Nehodlali dopustit,
aby si palácový strážce jen tak odvedl někoho z jejich území. Vzduch
zhoustl napětím a Gerova ruka zabloudila k jílci meče.
„Klid, chlapi!“ ozval se Wilhelm. „Nic se
neděje. Tohle je můj strýček.“
Muži se uklidněně posadili a jeden
z nich za odcházející dvojicí zavolal:
„Měl byste klukovi taky najít nějakou práci
v Paláci! Aby se jen neflákal po nocích.“
Gero se napůl otočil a nevrle odpověděl:
„Dobrej nápad. Až přijdu na to, k čemu
se hodí, po nějaké práci se mu podívám.“
Wilhelm se zakuckával smíchy, ještě když
spolu kráčeli úzkou uličkou k hlavní cestě. „Po něčem se mu podívám. To je
výborné!“ opakoval si.
Gerovi také cukalo v koutcích,
Wilhelmovo veselí na něj obvykle mívalo nakažlivý vliv, ale snažil se udržet
přísnou tvář. „Mohl byste aspoň vynechat Palác ze svých řečí. Jednou se
v nějaké putyce veřejně prohlásíte za Pána Rakasi a někdo přijde na to, že
je to pravda.“
Wilhelm si povzdechl. „Stejně tomu bude brzy
konec,“ řekl překvapivě střízlivě.
Gero byl rád, že si to vévoda uvědomuje.
Kdyby byl vládcem, a ne jenom správcem země, byla by podoba jeho tváře veřejným
majetkem, vyraženým na mince a zobrazeným na stovkách obrazů, ale i jako
Nejvyšší Pán začínal být známý, a nejenom mezi šlechtou. Doba, kdy se mohl
toulat po městě jen v nedbalém přestrojení, pomalu končila.
a
Wilhelmův život nebyl v bezpečí ani
v Paláci. Gero si už během prvního roku Wilhelmova panování třikrát
vysloužil poděkování za to, že odvrátil útok najatého atentátníka, najatého
nějakým nespokojeným šlechticem. Pokaždé skromně prohlásil, že pouze plní svou
povinnost, ale ta skromnost byla předstíraná: v duchu doufal, že jeho
služby vyváží jeho prohřešky, minulé i současné. Pamatuj si to, zapřísahal
Wilhelma v duchu. Vzpomeň si, že tě chráním, jak můžu, až jednou šlápnu
vedle.
Protože strážce tušil, že se Wilhelm stále
zmítá mezi pokušením na Gera spoléhat a touhou odstranit ho ze své blízkosti.
Protože bez ohledu na to, co říkal, mu
vévoda tak úplně nedůvěřoval.
Protože mezi nimi stála neviditelná zeď,
kterou Gero nemohl zbořit, ani kdyby od Wilhelma stokrát odvrátil smrt.
„Vlastně je divné, že si vás u sebe nechává.
Navzdory tomu, jak jste se o něj staral,“ prohodil jednou zamyšleně Akras.
Gero chodíval
za vrchním hojitelem, znalcem lidských duší, pod různými záminkami: poptat se,
zda nemá něco na posílení Wilhelmovy chuti k jídlu, nebo zjistit, jak jde
vévodovi cvičení. Nikdy nepřiznal, že si přichází pro rady, a Akras mu je dával
jen tak mimochodem, mezi řečí.
„Dělám pro něj, co můžu,“ zabručel Gero.
Akras přikývl:
„Ale ano, on to ví. Věděl to, i když byl
vězněm, Gero. Jenomže způsob, jakým se z toho dostává, je dost neobvyklý.“
„Na Wilhelmovi není obvyklého vůbec nic.“
„To máte pravdu.“ Akras vážně pokýval
hlavou. „Setkal jsem se s lidmi, staršími, zkušenějšími, kteří nezažili
ani desetinu takového týrání, jako ten chlapec, a zničilo je to na celý život.
Tempo, jakým se Wilhelm vzpamatovává, je přímo zázrak. Jako by ho celou dobu
něco chránilo před trvalým poškozením. Částečně jste to byl vy, jistě, ale i
tak. Zázrak.“
„Jo. On sám je zázrak,“ přisvědčil Gero.
Mladého vévodu ovšem ještě týdny po smrti
vládce Raoula budily vlastní výkřiky z děsivých nočních můr, ze kterých se
probíral zalitý potem, s prudce bušícím srdcem a nepřítomným vyděšeným
pohledem. Gera nepřestávalo překvapovat, že to byl právě jeho hlas a jeho tvář,
které jediné dokázaly Wilhelma uklidnit.
A také se pořád zdálo, že Pán Rakasi očekává
tvrdý trest za každé sousto, které spolkne. Takže raději jedl co nejméně,
většinou jen pod Gerovým nátlakem. Některé věci se neměnily.
Ale ano, uzdravoval se.
„Máte ho rád, Gero?“ zeptal se zničehonic
hojitel.
Nebyla to tak úplně otázka. Akras odpověď
znal.
Gero zprvu na tak podivný dotaz ani nemínil
odpovědět. Pak pokrčil rameny a řekl:
„Jsem s ním skoro každý den. Už šestý
rok. Neznám moc statečnějších nebo velkorysejších lidí, než je on. Jak říkáte,
Akrasi – v jeho věku je to zázrak. A ano, mám ho rád.“
„Jenomže to teď nestačí,“ upozornil ho
hojitel. „Musíte ho respektovat. Chovejte se k němu s úctou. Protože
jinak si respekt zjedná, a on to umí. Jestli bude mít pocit, že nezvládáte
svoji roli nebo tu jeho obrovskou změnu, zbaví se vás.“
Když si všiml, jak zaraženě se Gero
tváří, Akras rychle dodal: „Nemyslím
doslova. Spíš nějak symbolicky.“
Strážce na něj vrhnul bezvýrazný pohled,
kterým zakrýval, že mu vůbec nerozumí. Ale když o hojitelových slovech přemítal
večer na lůžku, pomyslel si, že Wilhelm se ho už symbolicky zbavil. Hned první
větou, kterou ke Gerovi pronesl jako Nejvyšší Pán Rakasi.
Něco ho chránilo před zničením, říkal si
Gero. Něco – nebo někdo. Nemůže snad pět let dennodenních usilovných modliteb
několika dobrých lidí obměkčit nebesa, i kdyby v nich žádný Bůh nesídlil?
Tím spíš, pomyslel si, když upadal do
spánku, nemohou obměkčit Boha, jestli je nějaký Bůh, který by je slyšel?
a
Noční můry ani nechutenství nepovažoval
Wilhelm za největší potíže svého života. Nejvíc ho trápil strach. Dusivá úzkost
před každým prvním setkáním s jakýmkoliv mužem ve zdobeném oděvu a
s povzneseným výrazem ve tváři. Léta, kdy Wilhelmův svět plný bolesti obývali
jen Raoul a Gero, si vybírala svou daň různými způsoby.
Ne že by někdo z těch, se kterými
musel den co den jednat, měl šanci se o jeho úzkosti dozvědět. Ve chvíli, kdy
Pán Rakasi přijímal šlechtice či městské pány, byla jeho uzavřená tvář strohá,
pohled pozorný a hlas pevný. Nikdo netušil, že pár minut před audiencí – a také
těsně po ní – vévoda bojuje o dech, jeho oči v pobledlém obličeji
poplašeně těkají a ruce se mu třesou. Nikdo kromě Gera. A stále to byl pohled jeho
klidných šedých očí, který pomáhal Wilhelmovi najít klid a obnovit
sebeovládání.
Výjimku tvořili vězni. Raoul udržoval svůj
žalář plný a ztrápení, ponížení muži, kteří předstupovali před Pána Rakasi
s prosbou o omilostnění, tvořili nemalou část šlechty Rakasi. Ti
Wilhelmovi hrůzu nenaháněli.
„Jak to vypadá ve vězení, v žaláři pod
Palácem?“ zeptal se jednoho večera zvědavě Gera.
„Je to vaše vězení. Můžete se tam jít
podívat,“ navrhl mu strážce. Wilhelm o tom chvíli uvažoval, ale pak odmítl.
Netoužil vidět žádné vězení.
„Jenom mi pověz, jaké to tam je, Gero.“
„V nejhorších celách je zima, tma, vlhko.
Malé kobky. Vězni jsou v okovech, ale mohou udělat pár kroků. Pak jsou i
lepší cely – mají okýnka, i když malá, kavalce, židle.“
„Mohou strážci v žaláři vězně bít?“
pokračoval Wilhelm ve vyptávání.
Gero vzdychl. Téma se mu ani trochu
nelíbilo, ale věděl, že mu vévoda nedovolí od něj uhnout. „V zásadě ano,“
odpověděl. „Jenomže se to řídí poměrně přísnými pravidly. Vězni mohou být
potrestáni bitím za určité přestupky, například za drzost nebo za nevhodné
chování. Děje se to zřídka. Ve skutečnosti není moc možností porušovat řád
věznice, když jste v řetězech v kobce metr na metr.“
„Takže aby byl někdo zbit jenom tak…?“
„Ne,“ řekl Gero rozhodně. „Bez důvodu ne.“
Wilhelm se odmlčel. „No, není to tak zlé,“
uzavřel nakonec. „Klid, bezpečí, spoustu času na přemýšlení.“
Gero si pomyslil, že vězni v podzemních
kobkách by s ním velice nesouhlasili, ale celkem jeho názor chápal.
„Vypadá to, že vězení brzy vyprázdníte, můj
pane,“ prohodil a do jeho hlasu se vmísil mírně káravý tón. „Aby si někdo vaši velkorysost nevyložil
jako slabost.“
„Jak to myslíš?“ zamračil se na něj Wilhelm.
„Přísné jednání vzbuzuje respekt. Přílišná
povolnost – bojím se, aby ji někdo nezneužil,“ pokračoval váhavě, vědom si
Wilhelmova zkoumavého pohledu ve své tváři.
Pak rozpačitě zmlkl.
„Lidé se mohou změnit, a nejenom
k horšímu. Mohou být nakonec věrní i oddaní tomu, koho si dřív moc
nevážili nebo na kom jim nezáleželo,“ prohlásil Wilhelm.
„A kolik lidí jste za svůj život poznal, můj
pane, že se z vás stal takový znalec?“ zeptal s téměř neznatelnou
stopou opatrné ironie.
Vévoda se na něj pobaveně zadíval.
„Kladeš mi velmi zajímavé otázky, Gero.“
Nenamáhal se ale na dotaz odpovědět. Ponechal
Gera, aby sám přišel na to, na jak malém vzorku lidstva vévoda postavil svůj
názor – a kdo ten vzorek tvořil.
IV.
Lucie
Vévoda hluboce vdechoval chladný vzduch, poté
co jeho plíce hodiny nasávaly kouř a pach krčmy. Nebyl ani tak opilý, jako spíš
unavený; vyčerpaný natolik, že sotva
chodil. Zatočila se mu hlava, klopýtl a byl by upadl, kdyby ho Gero nezachytil
za paži. Wilhelm sebou škubnul a jeho tělo na okamžik ztuhlo, ale v příštím
okamžiku napětí ve svalech povolilo. Ani jeden reakci Wilhelmova těla nevěnoval
pozornost; pozůstatek z doby věznění přetrvával, s postupujícím časem
zeslaboval a oba doufali, že zanedlouho vymizí úplně.
Gero dovlekl svého pána ke kočáru, usadil ho
a vyměnil si několik slov s kočím, na jehož tváři se zračila upřímná
úleva, že je vévoda v pořádku. Pak se strážce usadil naproti Wilhelmovi.
Kočár drkotal po nerovné dlažbě směrem k Paláci, zatímco si Gero zkoumavě
prohlížel bledou vyčerpanou tvář Pána Rakasi. Wilhelm se na něj zašklebil.
„Co zítra vynecháte?“ zeptal se Gero přísně.
Uvědomil si, že vlastně nemluví o zítřku. Do svítání zbývaly jen čtyři hodiny.
Nezdálo se mu, že by byl vévoda schopen splnit celý svůj náročný denní program.
Wilhelm jeho slova krátce zvažoval.
„Sebeobranu?“ navrhnul potměšile.
Nemyslel to vážně. Hodina denně, ve které
ho Gero učil zachránit si vlastní kůži, patřila k jeho oblíbeným.
Z pochopitelných důvodů se Gerova instruktáž týkala výhradně boje se
zbraní. Boj muže proti muži holýma rukama učil vévodu jiný strážce, na kterého
Wilhelmovo tělo nereagovalo panickou hrůzou.
„Právě tu byste vynechávat neměl!“ řekl
Gero. „Už jenom kvůli nocím, jako je tahle.“
„Tak tedy nic“, prohlásil mladý správce
země. V duchu procházel své povinnosti a pak zívnul. „Já to zvládnu. A
zítra půjdu brzo spát. Vlastně dneska.“
„Výborný nápad, můj pane. Večer vám ho
připomenu,“ slíbil strážce.
„O tom nepochybuju,“ zamumlal Wilhelm se
zavřenýma očima.
„A co to bylo za holku, v té putyce?“
brumlal Gero nespokojeně. „Taková fuchtle! Čekal bych, že se poohlédne po něčem
onačejším, teď když nejste... když jste… když na to přijde,“ dokončil poněkud
neobratně.
Wilhelm se tvářil, že strážcova slova
neslyšel, ale jeho bledá úzká tvář posmutněla. Zavřel oči. Gero už ve výčitkách
nepokračoval a unavený mladík tvrdě usnul, ještě než se kočár vymotal ze spleti
úzkých uliček ve čtvrti chudiny. Během
cesty do Paláce se mu zdál kratičký sen, ze kterého si po probuzení
vybavil jen obraz dívčích nohou, obutých do zelených střevíčků a tančících po
černobílých dlaždicích.
a
Lucie nosila své zelené botky dennodenně a
stačila je prošlapat dříve, než jí bylo milé. Odložila je s lítostí. Tehdy
už byl Wilhelm schopen rozeznat rytmus jejích lehkých kroků, ať měla na nohou
cokoliv. Den po dni pozorovali jeden druhého, jak je uplývající léta mění.
Lucii z hubeného vytáhlého děvčete v půvabnou mladou ženu
s ladnými pohyby tanečnice, Wilhelma z hezkého šlechtického synka se
vzpřímeným tělem a jasnýma očima, jež byly zprvu plny udiveného žalu,
v přihrblého bledého kostlivce, který se šoural jako stařec a v jehož
vyhaslém pohledu se zabydlela beznaděj.
Ale Lucie viděla něco jiného než všichni
ostatní. Když k ní Wilhelm zvedl oči, zářila v nich jiskra života,
tajné světlo, které směla vidět jen ona a pak ještě snad Gero, zřídka, v těch
nejvzácnějších chvílích, kdy si vězeň dovolil cítit trochu naděje. Vnímala, že
jeho přežívání den po dni vyžaduje velikou houževnatost a odvahu. Tajně
poslouchala, když si Gero na jejich společném malém dvorku povídal o Wilhelmovi
s jejím otcem. Mluvil o chlapci s obdivem, který by samotného
Wilhelma velmi překvapil.
„On už pochopitelně přišel na to, že by mohl
se svým životem skončit kdykoliv a já bych mu v tom nebyl schopen
zabránit,“ vyprávěl Noahovi. „Koneckonců by stačilo, aby se vrhl na vládce, a
já nebo jiný strážce by ho na místě zabil. Ale on se rozhodl přežít a drží se
toho, i přes tu bolest, kterou musí snášet. Je tak statečný, Noahu… a přitom má
tak strašný strach. Má strach ze mě, třese se, když vstoupím do dveří, a já…“ Gerovi se zlomil hlas a Noah s povzdechem
naplnil jeho pohár červeným vínem. „Jen se držte, oba. Jediný o vás ví.
Nezapomíná na vás.“
„Možná by pro něj měl ten tvůj Bůh něco
udělat,“ zavrčel Gero.
„Jak víš, že nedělá?“ zeptal se Noah mírně.
Strážce jen nešťastně zavrtěl hlavou. „Ty
nevíš, jak vypadal, když jsem odcházel,“ vypravil ze sebe přiškrceně.
Pokračoval pak tak potichu, že Lucie ve skrytu za závěsem přízemního okna už
víc neslyšela. A ani slyšet nechtěla.
Pak se všechno změnilo s náhlostí letní
bouřky. Ale Lucie přestávala souseda, který ji v dětství houpal na kolenou,
nenávidět jen zvolna. Wilhelmův překvapivý nástup k moci promíchal osudy
lidí kolem něj, jako když dítě zatřepe plátěným pytlíkem s kuličkami: ty,
které byly nahoře, se ocitnou dole, a ty, které byly od sebe daleko, se
dotýkají. Wilhelm ponechal Gera u sebe a to strážce v Luciiných očích
omilostnilo víc než otcovo vysvětlování, Gero byl však zdrojem nových potíží,
se kterými se musela ona a Wilhelm vyrovnávat.
a
„Víš, kdo je ta hezká dívka, kterou jsme
potkávali na chodbě skoro každý?“ zeptal se Wilhelm Gera. Bylo to na konci
druhého týdne vévodova panování, v období vyčerpávajícího vypětí, kdy bylo
zapotřebí zařídit tisíce věcí a promluvit se stovkami lidí, pokud možno hned a
najednou. Wilhelm téměř nespal a Gero, který si ještě navíc dělal starosti o
jeho život a neměl ani ponětí, komu z bývalé Raoulovy osobní stráže může
důvěřovat a kde vzít lidi, kterým by se mohl odvážit svěřit bezpečí Pána
Rakasi, spal ještě míň. Právě teď seděl za vévodovým stolem, pokoušel se
sestavit seznam strážců, kteří nepředstavovali riziko – či spíše, kteří
představovali nejmenší riziko – a Wilhelmovy otázky si nevšímal.
„Gero!“ Vévodův hlas nabyl na důrazu.
„Nechodili jsme po chodbě každý den,“
zabručel strážce nepřítomně. Byla to pravda. Ve druhé polovině svého uvěznění
zůstával Wilhelm většinou zavřený v komnatě vládcova osobního vězně a
Lucie musela vynaložit všechnu svou vynalézavost, aby se jí podařilo tu a tam
proklouznout pod nějakou záminkou dovnitř a obdařit mladíka plachým úsměvem.
„Víš, kterou myslím!“ pokračoval tvrdohlavě
Wilhelm. „Chtěl bych s ní mluvit.“
„Nemáte čas ani na to, abyste se pořádně
najedl, natož abyste navazoval známosti s děvčaty,“ zabručel strážce, aniž
by zvedl oči od svého seznamu.
Wilhelm vzdychl. Měl dost jasnou představu o
tom, jakou úctu by měli služebníci nejvyšší autority v zemi prokazovat
svému pánu, ale nezdálo se, že bude jednoduché do této představy vpravit Gera.
Strážce byl naprosto nedocenitelný a zatím nenahraditelný; schopnosti a síly
obou byly zatěžkávány do nejvyšší míry a Wilhelm si byl velmi dobře vědom, pod
jakým tlakem Gero je a kolik tíže snímá z jeho beder. Jenomže pokud se
chování jeho osobního strážce nezmění, bude se ho muset dříve či později
zbavit.
„Můžeš mi laskavě věnovat svou pozornost?“
Vévoda nezvýšil hlas, ale promluvil zřetelně a ledově, tónem, kterému se Gero
za těch pár dnů naučil pozorně naslouchat. Popravdě, slyšel na něj každý, komu
se dostalo příležitosti být jím osloven. Wilhelm si ani neuvědomoval, jak
děsivě působí; až to jednou zjistí, vypiluje svůj tichý výhružný tón do
naprosté dokonalosti.
Jenomže strážce chtěl skutečně dodělat to,
co měl rozdělané, a vévoda ho vyrušoval.
„Ale jistě!“ Odsekl na jeho výzvu, praštil
svými papíry o stůl a upřel na Wilhelma hněvivý pohled.
Bývalý vězeň, který svou sebedůvěru získával
pracně minutu po minutě, cítil, jak ho zaplavuje vlna paniky. Dech se mu
zkrátil a zrychlil, ruce se roztřásly. Rázem byl zase vyděšeným chlapcem,
bolestně si uvědomujícím svou zranitelnost a bezmocnost, oběť, která očekává
neúprosný a nemilosrdný trest. Zavřel oči, aby se na strážce nemusel dívat,
zaťal chvějící se prsty v pěst, zhluboka se nadechl a snažil se ovládnout
svůj strach.
Ne, pomyslel si zarmouceně, když se jeho
poplašeně bušící srdce začalo uklidňovat. Tohle nepůjde.
Gero na něj bezradně zíral a proklínal sám
sebe. Viděl, jak se Wilhelm roztřásl, jak ho zaplavuje zděšení. Nejraději by se
propadl pod zem. Zahanbení a smutek ho škrábaly v hrdle.
Když vévoda znovu získal sebekontrolu a
zamračeně se na něj podíval, strážce sklonil hlavu.
„Omlouvám se, můj pane,“ řekl zkroušeně.
„Znám to děvče. Postarám se, aby vás přišla pozdravit.“
„Udělej to,“ přikývl vévoda.
Možná
se Gero přece jen dokáže přizpůsobit.
a
Gero neztrácel čas hledáním Lucie ve spleti
palácových chodeb, ale večer přešel dvorek k protějšímu domku a přivedl
sousedovu dceru k vévodovi hned druhý den. Byla přešťastná, že na ni chlapec,
na kterého tak dlouho s náklonností myslela, nezapomněl ani jako Nejvyšší
Pán. Rázně odbyla Gerovo poučování, jak se má k vévodovi chovat.
„Já jsem v Paláci dost dlouho, Gero.
Myslím, že dvorskou úklonu ovládám docela dobře.“
Ovládala. Poklekla před Wilhelmem na jedno
koleno a sklonila hlavu s elegancí téměř taneční, ale vzápětí vstala,
nečekajíc na vyzvání, a podívala se na něj se svým líbezným úsměvem, tak jako
to udělala mnohokrát, když byl Pán Rakasi ještě vězněm. Uchváceně ji pozoroval
a nespustil z její tváře oči, ani když promluvil ke strážci:
„Děkuji ti, Gero. Můžeš počkat venku.“
„Ne, můj pane,“ vzepřel se strážce. „To tedy
nemůžu.“
Tentokrát měl právo Wilhelmovi odporovat.
Nejvyšší Pán Rakasi nesměl zůstat bez ochrany ani v uzavřené místnosti
Paláce. Jenomže vévoda nemínil brát ohled na žádná bezpečnostní pravidla, která
by ho omezovala.
„Ujišťuji tě, Gero, že se nechystám pana
vévodu zabít,“ řekla Lucie strážci a ani ona se na něj přitom nepodívala. Wilhelmův okouzlený úsměv se rozšířil.
„Odejdi, Gero. Hned.“ Příkaz byl pronesen
klidně, přesto se v něm skrývalo jasné varování. Strážce opustil místnost,
zavřel dveře a opřel se o ně s rezignovaným povzdechem.
Nechali ho tam stát téměř dvě hodiny. Všechna
Gerova rozdělaná práce zůstala na Wilhelmově stole, netroufal si od vévodových
komnat odejít, aby se nechal vystřídat, a ztráta tolik vzácného času – jeho i
vévodova – ho rozpalovala do běla. Když kolem něj konečně Lucie proklouzla ze
dveří ven, beze slova a s uličnickým mrknutím, vrátil se ke svému pánu se
záměrem, že mu velmi zdvořile, ale pevně řekne, co si o takovém mrhání časem
myslí.
Jediný pohled na Wilhelmův obličej rázem
zadusil všechna vyčítavá slova. Strážce si uvědomil, že v sobě léta nosil
touhu, o které ani nevěděl, a kdyby o ní věděl, považoval by ji za
nesplnitelnou: vidět ve tváři chlapce, který tolikrát plakal bolestí pod bičem
v Gerově ruce, štěstí a radost.
A teď ze sebe nemohl vypravit jediné slovo,
a tak mlčel ve vděčném, ohromeném úžasu, protože jeho touha byla naplněna.
V.
Spánek ve svitu měsíce
Když
kočár s vzácným pasažérem konečně zastavil
na nádvoří Paláce, Gero ani nenavrhoval vzbudit někoho z vévodova
služebnictva. Při svých toulkách Městem se Pán Rakasi družil s těmi
nejpodivnějšími existencemi, ale v Paláci snesl v noci přítomnost jen
málokoho. Strážce stáhnul vévodovi boty, připravil mu vodu na umytí a zkontroloval
rozestlané lůžko.
Zatímco konal všechny ty prosté domácké
činnosti, přemýšlel o tom, že je to už téměř dva roky, co se snaží být
Wilhelmovi najednou osobním strážcem, poradcem, otcem, chůvou i komorníkem. Někdy
mu to všechno přerůstalo přes hlavu. Možná by plnil své rozličné povinnosti
lépe, kdyby mu bylo dopřáno občas se trochu vyspat.
Ani si neuvědomil, že myslí nahlas, dokud
Wilhelm nepoznamenal:
„Shledávám tvoje bručení neobyčejně
uklidňujícím, Gero.“
Strážce okamžitě zmlkl a podrážděně pohlédl
na vévodu, který si kdovíproč ještě nešel lehnout, ale choulil v křesle a
rozcuchané mokré vlasy mu padaly na zavřená víčka. Náhlému tichu se Wilhelm
usmál, ale neotevřel oči. Gero se chvíli se jen pozorně díval na tu tvář,
úsměv, na unaveného mladíka, odpočívajícího stejně spokojeně jako palácová
kočka, která vyskočila na jeho klín a stočila se do klubíčka.
Sehnul se pro kabátec, odhozený na podlahu,
a v zádech ho prudce zabolelo. Ztěžka dopadl do hlubokého křesla.
V tichu vévodovy ložnice se mu začala klížit víčka. Pokusil se zahnat
ospalost hlubokým zívnutím. Tuto noc se cítil starý, jako by na něj dolehla
tíže předchozích let – nejen pěti roků neradostné služby pro Raoula, ale i dvou
rušných let Wilhelmovy vlády.
a
V prvních dnech Wilhelmova panování
neměl jeho poněkud překvapivě jmenovaný osobní strážce příliš času přemýšlet
sám o sobě. Občas se ale Gero setkal se utkvělým, zamyšleným pohledem vévodových
očí a v těch chvílích cítil, že je jeho osud zvažován. Pokoušel se spojit
výraz důvěrně známého obličeje s obrazem popraviště, představit si
bezdechou chvíli těsně před tím, než ostří sekyry dopadne na obnaženou šíji.
Podle starodávného zvyku mohl ten, koho provinilý zločinec nejvíc poškodil,
sedět při popravě v nízkém křesle blízko popravčího špalku. Bude
nesmlouvavý pohled vévodových pronikavých očí být to poslední, co v životě
uvidí?
Nemohl tomu uvěřit. Byl s rozsudkem
srozuměn a nedivil se mu, ale nezdálo se, že se vévoda chystá na jeho vykonání.
A i kdyby, ať s ním Pán Rakasi zamýšlel cokoliv, Gero si byl víc než
jistý, že se nebude mstít jeho rodině. Gerův život byl ve vévodových rukách – co
se jeho týkalo, považoval to za spravedlivé. Na své odsouzení postupně přestal
myslet. Byl zavalen naléhavějšími záležitostmi.
Služba Pánu Rakasi ho neobyčejně těšila a
přes všechno vypětí a nesnáze si vychutnával každou minutu. Práce náhle měla
smysl, cíl a prestiž; velká změna oproti minulým rokům. Kromě toho byl oceňován
– a nejen slovy. V prvním měsíci svého panování nad Rakasi Wilhelm prostě
přesouval na Gera všechny úkoly, které nevyžadovaly pozornost samotného
Nejvyššího Pána. Zdálo se, že si vévoda ani neuvědomuje, že Palác je plný lidí
připravených mu sloužit. Strážce předával úkoly příslušným osobám, narážel
ovšem na nedostatek své vlastní pravomoci. Dokonce i velitelem osobní stráže
Pána Rakasi byl jaksi neoficiálně. Nakonec donutil Wilhelma na pět minut
zvednout oči od haldy listin, která čekala na jeho přezkoumání a schválení.
„Co potřebuješ?“ zeptal se krátce, když ho
Gero seznámil se svými problémy.
„Oficiální pověření. Písemné, podepsané,“
odpověděl strážce stejně stručně.
„Tak ho připrav a přines.“ Wilhelm se na
Gera vyčerpaně usmál. „Když tě oficiálně pověřím vším, co děláš, budeš zřejmě
nejmocnějším strážcem v celé zemi.“
„Jestli nejmocnějším, to nevím, ale určitě
nejpřepracovanějším,“ zamumlal Gero.
„Tak něco vynech,“ navrhl vévoda.
„Ani náhodou,“ odpověděl strážce okamžitě a
Wilhelm se zasmál.
Gero se obrátil k odchodu, ale vévoda
ho zastavil.
„Počkej ještě.“ Pátravě se na Gera zadíval a
pak se zeptal. „Jaký je vlastně tvůj žold?“
Řekl mu to. Vévoda nevěřícně potřásl hlavou.
„Dost málo za tu dřinu pro Raoula, ne?“ prohodil zamyšleně. Strážce se
rozpačitě ošil. Netušil, jak by měl na takové poznámky reagovat.
Vévoda ale zjevně žádnou reakci neočekával a
sklonil se zas ke svým listinám. Gero se tiše vytratil, doufaje, že tím diskuse
o ohodnocení jeho služby za Raoula skončila.
Wilhelm na ni však nezapomněl. Při příští výplatě stráží Gero zjistil, že
jeho žold byl zvýšen.
Dvanáctinásobně.
Gero odmítl peníze přijmout, ale muž,
pověřený dozorem nad pokladnou stráží tvrdil, že je vše v pořádku a že
k úpravě jeho žoldu došlo na přímý příkaz Nejvyššího Pána. Gero se tedy
zašel přeptat Wilhelma, zdali strmé zvýšení není nějaký omyl.
„Ne,“
prohlásil Pán Rakasi. „Omyl byl tvůj předchozí žold.“
Rázně odmítl strážcovy námitky, že přece
nemůže brát víc peněz než deset jiných strážců dohromady. „Vzhledem
k tomu, že děláš práci několika lidí, je logické, že bereš několik
příjmů.“ Gero se pokoušel ještě něco poznamenat, ale Wilhelm ho netrpělivě
odbyl:
„Nezdržuj mě, Gero. Jestli se ti to nelíbí,
jdi a najdi si nějakou hůř placenou
práci.“
Strážce potlačil úsměv a s poděkováním
se otočil k odchodu.
„Zaplatil bych ti i víc, kdyby mi to
zaručilo, že se s tebou nebudu muset dohadovat,“ dolehlo k němu Wilhelmovo
zamumlání.
Náhlé bohatství nezměnilo životní styl
Gerovy rodiny. Dál bydleli v malém domku ve čtvrti sloužících Paláce a
žili stejně skromně jako předtím. Jenže teď měli Gero a Jana po starostech, zda
si budou moci dovolit poslat na studie oba chlapce, nebo jen staršího Tomise,
či kde vzít na věno pro Johanku.
Peníze však nebyly tím nejpodstatnějším, čím Wilhelm Gerovu rodinu
obohatil.
a
Strážce vytrhlo z polospánku tlumené
zasténání. Polekaně se napřímil a pohlédl na Wilhelma, který seděl shrbeně a
oběma rukama se držel za břicho. Bolest žaludku, ve kterém se zřejmě za celý
den neocitlo nic podstatnějšího než několik sklenic vína, pomyslel si Gero.
„Jedl jste něco?“zeptal se přísně.
„Jistě,“ zalhal Wilhelm nepřesvědčivě.
Gero před něj s bouchnutím postavil
mísu s ovocem a vévoda zvedl hlavu.
„Vyberte si jakýkoliv kousek. Stačí jeden,
ale sníte ho celý!“ přikázal mu.
Wilhelm nenadšeně zíral na hromadu lákavých
plodů. Dobře si vzpomínal, že mísu viděl již odpoledne. Pamatoval si, že
v ní bylo několik švestek a také pár drobných mandarinek, menší kousky ale
beze stopy zmizely: na výběr byla obrovská jablka, hrušky a pomeranče. Vybral
si ten nejmenší pomeranč a hodil ho po Gerovi. Strážce ho obratně chytil jednou
rukou a sáhl do kapsy pro nožík, aby plod Wilhelmovi oloupal.
„Teror, pořád jen samý teror,“ povzdechl si
mladík tiše a smutně. Gero se po něm polekaně podíval a Wilhelm se zazubil,
rozradostněný, že se mu podařilo strážce nachytat. Ten jen sevřel rty a podal
mu oloupaný pomeranč.
„Jakkoliv se vám to bude zdát divné, to, že
si z vaší příšerné společné minulosti dokáže dělat legraci, je známka uzdravování,
ne nějaká úchylka,“ přesvědčoval Gera Arkas. Strážci nezbývalo, než hojiteli
věřit. On sám nesl Wilhelmovy výlety do minulosti těžce.
„Když se vám po té noblesní večeři ještě
nechtělo jít spát, mohl jste zdržet na skleničku nějakého ze svých šlechtických
přátel a ne se zase hnát mezi lůzu.“
„Za prvé nemám mezi šlechtici žádné přátele,
a za druhé mám raději obyčejné lidi z města. Neboli, jak ty říkáš, lůzu.“
„Všiml jsem si,“ odvětil Gero suše. Pozorně sledoval
každý dílek pomeranče, aby skončil skutečně ve Wilhelmových ústech, a ne
zapomenutý někde na stolku. „Když už jsme u těch styků s nižšími vrstvami,
žena by byla ráda, kdybyste k nám v neděli přišel na oběd.“
Vévoda se rozzářil. „Opravdu? Přijdu moc
rád. Vyřiď Janě, že děkuji za pozvání.“
a
Od onoho rána, kdy se vládcův ubohý vězeň
stal nečekaně a překvapivě Nejvyšším Pánem Rakasi, byl Gero zapřažený ve službě
nepřetržitě šest dnů a nocí a jeho jediným odpočinkem během toho hektického
týdne bylo pár hodin spánku v křesle ve vévodově ložnici. Wilhelm na tom
ovšem nebyl o mnoho lépe. Sedmý den si opuchlýma a zarudlýma očima prohlédl
svého strážce a zeptal se:
„Skutečně máš někde ty tři děti, o kterých
jsi mi vyprávěl, nebo to byla jen pohádka?“
Gero nechápavě zamrkal. „Jistěže mám děti.“
„Tak by ses za nimi měl jít podívat, Gero.
Počítám, že i žena tě ráda uvidí.“
„Nemohu vás tady nechat samotného, můj
pane.“ Neodvážil se věřit nikomu a nerad by vydal Wilhelma nějakému nebezpečí
jen pár dní poté, co unikl neblahému osudu, reprezentovanému vládcem Raoulem i
samotným Gerem coby vykonavatelem vládcových rozkazů. „Ledaže…“ bleskla mu
hlavou odvážná myšlenka, ale vzápětí se rozpačitě odmlčel.
„Ledaže co?“ zívnul Wilhelm.
„Je to pochopitelně naprosto nevhodné, ale
kdyby vám nevadilo jet se mnou, mohli bychom si u nás doma odpočinout oba,“
navrhl strážce váhavě.
„To je hezký nápad,“ nadchnul se vévoda. „A
nebudu vám překážet?“
Gero zavrtěl hlavou. „Určitě ne, když vám
nebude vadit, že nebudete mít takové…“ Uvědomil si, co se chystá říct, a
zaraženě zmlkl. Wilhelm, který uhodl zbytek věty, se ironicky usmál.
Takové pohodlí, na jaké byl léta zvyklý, ve
strážcově domku zřejmě nenajde. Počítal s něčím lepším než s pouty a
řetězem.
To, čeho se mu dostalo a co přijal
s vděčností, bylo lůžko v pokojíku chlapců a dva spolunocležníci. Rodiče
chtěli přenechat vévodovi celý pokoj a vzít si synky k sobě do ložnice,
ale Wilhelm to rázně odmítl. Tomis s Jošem byli vzrušením bez sebe, že ten
hubený mladík, nejmocnější muž v zemi, bude spát u nich. Još si vlezl k
bratrovi a tak měl Wilhelm postel jen pro sebe, ale v noci se malý chlapec
přesunul zpět na své místo a vévoda v polospánku zjistil, že se o jeho
rameno důvěřivě opírá dětská hlava. Usmál se do světla měsíce, pronikajícího
tenkými záclonami, pak znovu usnul a probudil se až po deseti hodinách
nepřetržitého spánku. Tak dlouho a tvrdě nespal již víc než pět let.
VI.
Jediné slovo
Vypadalo to, že chvíle spánku v kočáře
a půlhodinka odpočinku v křesle stačí k tomu, aby vévodovi nahradily
celonoční spánek. Vypadal čím dál tím probuzeněji a strážce čilost jeho pána
trochu děsila. Ačkoliv se již vzdal myšlenky, že se vrátí domů, do vlastní
postele útulně vyhřáté útěšným tělem jeho ženy, přece jen doufal v nějaký
ten odpočinek. Do Wilhelma ale s blížícím se ránem vjela energie.
„Potřebuji ti něco říct, Gero.“
„A určitě to nepočká, co,“ zamručel Gero se
skrývaným zívnutím.
„Počkat by to koneckonců mohlo, protože se
to týká až úterka, ale raději ti to řeknu hned. Mohl bych na to zapomenout a ty
bys pak zbytečně panikařil, jako dneska.“
„Tak já jsem zbytečně panikařil. Aha. Ještě že to vím. Doteď jsem si myslel, že
dělám, co můžu, abych vás vytáhl z bryndy, kdyby bylo zapotřebí, ale vlastně
jen zbytečně panikařím,“ poznamenal Gero nevrle. Wilhelm se na něj smířlivě
usmál a strážce mu proti své vůli úsměv oplatil. S trochou zlosti si
uvědomil, že vévoda přesně ví, jak ho odzbrojit.
„A co se tedy bude dít v úterý?“ zeptal
se.
„Nic moc,“ odpověděl Wilhelm nevinně. „Jenom
budu celý den pryč. A asi bys měl vědět, že hodlám odjet bez doprovodu.“
Gero na něj chvíli beze slova zíral. Cítil,
jak všechna nastřádaná únava a úzkost otřásá jeho jindy tak klidnou myslí.
Prudce vstal, do tváří se mu nahrnula krev a jeho oči se zúžily.
Wilhelm strážce, který se teď nad ním
výhružně tyčil, pozoroval s odtažitou zvědavostí. Poznal, že se chystá
vybouchnout a uvědomil si, že jeho duše už se z velké části zbavila
strachu z muže, který mu tolik let ubližoval. Gerův výraz teď vypadal
skutečně děsivě, jenomže Wilhelma to nijak nevzrušovalo. Ať bude strážcův názor
jakýkoliv, on tak jako tak odjede.
„A proč si myslíš, že ti něco takového
dovolím, ty nezodpovědný kluku?“ zařval na něj Gero tak vztekle, až mu
přeskočil hlas.
Wilhelm se ani nepohnul, jenom svraštil
obočí. Při nedostatku spánku nebylo tak těžké prolomit Gerův pověstný klid, ale
taková ztráta sebeovládání byla přece jenom netypická. A především naprosto
nepřípustná.
Ozvěna Gerova hněvivého výkřiku visela ve
vzduchu, náhle ztěžklém napětím. Strážci bylo jasné, že šlápl vedle, už ve
chvíli, kdy domluvil. Špatná slova, špatný tón; na okamžik doufal, že vévoda
jeho selhání prostě přejde. Jediný pohled do Wilhelmových očí mu ale prozradil,
že se stalo právě to, čeho se tak dlouho bál.
Překročil hranici, ke které se neměl ani
přiblížit.
Vévodovy rysy ztvrdly a jeho náhle nehybná
tvář jako by byla vytesána ze skály. Potemnělé oči, studené a bezvýrazné, se podobaly kamenům.
Ach ne, pomyslel si Gero nešťastně, to ne.
Prosím. Jeho vztek zmizel v jediném okamžiku a nahradila ho svíravá
úzkost. Už takový výraz u Wilhelma
viděl. Mladý Pán Rakasi nebyl náročný ani zvlášť přísný, když mu však došla
trpělivost, dovedl dát svou nespokojenost najevo velmi zřetelně. Aristokraté
brzy zjistili, že mladý vévoda se rozhodně nehodlá stát něčí loutkou a že pokud
mu nebudou projevovat patřičnou úctu, přestanou být v Paláci vítáni a
mohou strávit zbytek svého života na svých venkovských sídlech. S lidmi ze své
domácnosti, nad jejichž životy měl neomezenou moc, zacházel vévoda mnohem
vlídněji než se šlechtou, ale už se naučil udělit trest nebo vykázat
neomaleného služebníka ze své
blízkosti bez nejmenších rozpaků.
Gero se dál nevydržel dívat na tvrdý obličej
svého pána, sklopil oči a se zatajeným dechem čekal, co bude dál.
Vévoda nepospíchal. Tentokrát to nebude on,
kdo se dopustí neuvážené reakce.
Strážce na sobě cítil jeho přemýšlivý pohled
a věděl, že je posuzován a zvažován. Vzpomeň si na všechno, čím jsem ti kdy byl
prospěšný, prosil Wilhelma v duchu. Paměť mu vzápětí škodolibě předložila
hned několik ošklivých scén z doby, kdy Wilhelm nebyl o moc starší než je
nyní Tomis a on ho trýznil tak, že to nikdy nebude schopen sám sobě odpustit.
Tak rád bych ti všechno nějak vynahradil, promlouval dál k vévodovi,
neslyšně a zoufale. Nezavrhuj mě kvůli několika hloupým slovům. Třeba mě i
potrestej, jestli musíš, ale neposílej mě od sebe pryč.
„Proč si myslíš, strážce, že můj život se
bude řídit tím, co mi dovolíš nebo nedovolíš?“ zeptal se ho Nejvyšší Pán
tichým, ledovým hlasem. „Co tě vede k tomu, že si něco takového dovoluješ
předpokládat?“
Gero zadoufal, že bude mít šanci se obhájit,
a v hlavě mu zavířily omluvy a argumenty, i zásluhy, na které by mohl
poukázat, ale vévoda ho zarazil dřív, než stačil otevřít ústa.
„Jedno slovo! Vysvětli mi to jediným slovem,
Gero. Nechci slyšet víc.“
Gerovi zavířila hlavou dobrá desítka slov a
zároveň si palčivě uvědomil, že vévoda málokdy něco zapomene. Požadavek
obhajoby jedním slovem možná není poslední věc, kterou naučil Wilhelma on a
která se mu teď vrací jako ošklivý sen. Kolik je to let, kdy chtěl od chlapce,
zbitého, vyděšeného a vyčerpaného po noci strávené v poutech, ono jediné
slovo, které by mohlo obměkčit jeho trýznitele? Pět, nebo šest? Byl tehdy
připraven spokojit se s jakýmkoliv slovem, ale to jeho nešťastná oběť
nemohla vědět. Cítil Wilhelm stejnou paniku a úzkost, když ve své mysli pátral
po tom správném? Pravděpodobně ještě mnohem větší, pomyslel si Gero sklíčeně.
Udělal všechno, co uměl, aby našel ten
nejpravdivější důvod, a pak odlepil zrak od země, zvedl oči ke svému pánu a
zkroušeně, tichým hlasem mu ho nabídl.
„Zlozvyk.“
Vévoda na něj dál hleděl očima podobnýma
tvrdým oblázkům.
Pak
napětí v jeho nehybné tváři náhle povolilo. Rozesmál se. Chechtal se dlouho a upřímně a v jedné
bláznivé chvíli měl strážce sto chutí se smát s ním, ale ovládl se a
trpělivě čekal. Když se jejich pohledy znovu střetly, byly Wilhelmovy oči už
zase lidské a vřelé. Gerovi se úlevou téměř podlomily nohy.
„No, myslím, žes ten důvod pojmenoval velmi
přiléhavě, Gero,“ řekl Wilhelm. „Chceš k tomu ještě něco dodat?“
Se zájmem vyslechl Gerovu omluvu – velmi
upřímnou a velmi pokornou – a pak mu ukázal na křeslo proti sobě, ze kterého se
strážce před nedlouhou chvílí vztekle vymrštil.
„Jenže se toho zlozvyku budeš muset zbavit. I
kdybych ti ho chtěl trpět, když jsme spolu sami, což stejně nechci, jednou
takhle ujedeš na veřejnosti a pak by následky musely nutně být velmi
nepříjemné.“
„Ano, můj pane. Já vím.“
Wilhelm se pousmál. Gerova náhlá a netypická
poddajnost ho trochu vyváděla z míry, ale tušil, že v takové míře
nepotrvá dlouho, a rozhodl si jí užít, dokud může.
„Ironické je, že jsem tě původně chtěl o
dovolení požádat, ale tenhle plán jsi
mi překazil. Ne, nemusíš se dál omlouvat, Gero, já považuji tvou omluvu za
dostatečnou. Jenom to teď uděláme poněkud jinak, než to bylo doposud. Seznámím
tě s tím, co chci udělat, a sdělím ti úkoly, které z toho pro tebe
vyplývají.“
Gero vzdychl.
„Smím aspoň vědět, kam se chystáte, můj
pane?“
„Jistěže smíš. Jsi přece velitel mé osobní
stráže. Povezu Lucii do kláštera. Cesta na venkov – to by
tě mělo trochu uklidnit, vzhledem k tomu, že neustále mluvíš o tom, jaké
nebezpečí mi hrozí ve Městě.“
„A to Noahovi a Ditě nevadí? Nechtěli ji tam
doprovodit?“ staral se Gero.
„Co je ti do toho?“ usadil ho vévoda. „Ty se
prostě nemíníš naučit poslouchat bez zbytečných otázek, viď?“
„Jsou to moji přátelé,“ hlesl strážce
nešťastně.
Vévoda pokýval hlavou. „Ano, v tomhle
případě máš možná právo se ptát. Jenže moji přátelé jsou to také, a ty bys mi
mohl trochu důvěřovat. Pochopitelně nehodlám Lucii odvézt bez jejich vědomí
nebo souhlasu. Rozloučí se s ní doma, uspořádají malou oslavu, ale odvezu
ji já. Už jsme na tom domluvení.“
„Ach tak,“ odvětil Gero. Trochu se ho
dotklo, že se o věci dozvídá jako poslední.
Wilhelm s mírně výsměšným úsměvem
pozoroval, jak se jeho strážce vyrovnává s tím, že nemá úplně všechno pod
kontrolou. Gero si jeho pohledu všiml a lítostivě se zašklebil.
„Co potřebujete ode mě, můj pane?“
„Kočár, koně, kočího. Pochopitelně počítám
s tím, že to bude strážce, ale chci jen jednoho, v obvyklém oblečení
a bez viditelných zbraní.“
„Pojedu já,“ rozhodl se Gero okamžitě.
Wilhelm zdvihl obočí.
„Pokud dovolíte,“ dodal strážce
s rezignovaným povzdechem.
„Kočí, Gero. Víš vůbec, co to je? Takový
doplněk ke kočáru. Rozhodně se do ničeho neplete, je téměř neviditelný, a když
už není úplně němý, tak má alespoň velmi omezený slovník. Chápeš, jen nějaké to
Ano, pane, nebo Jak si přejete.“
„To zvládnu,“ ujistil ho strážce. „Vždyť mi to
docela jde, ne?“
Vévoda se tiše zasmál.
„Ty k tomu potřebuješ cizí lidi kolem,
aby ti to šlo. Zkoušíš to chvilku, a řekl bych, že už vypadáváš z role.
Skoro mám chuť tě vzít s sebou, jen proto, abych viděl, jak se budeš
snažit. Ale já nechám tohle rozhodnutí na Lucii, víš. Pokud nebude tvoje
přítomnost vadit jí, pak mně také ne.“
„Jak si přejete, můj pane,“ odpověděl Gero
spokojeně. Wilhelm zpozorněl.
„Nebudeš na ni tlačit.“
„Jistěže ne, můj pane,“ odpověděl strážce
pohoršeně. Vévoda z něj nespouštěl zkoumavý pohled.
„Ani přes rodiče ne, Gero.“
Gero podrážděně stiskl rty a ukřivděně si
povzdechl. „No dobře,“ zamumlal neochotně.
Wilhelm mu věnoval chápavý úsměv.
„Podívej, já vím, že máš o mě starost, a
vážím si toho. Možná to není vždycky vidět, ale je to tak. A ulehčím ti to.
Dnešní noc – nebo vlastně už včerejší – to byl můj poslední útěk. Ještě úterní
výlet a pak už se budu držet zpátky. Buď budu v Paláci, nebo doma.“
Ani si neuvědomuje, že to řekl, pomyslel si
Gero s dojetím. Doma. Jediné místo, kde se tak cítí: nikoliv Palác
s veškerým přepychem a zástupy sluhů a strážců, ale malý domek nad řekou.
„Co tak najednou?“ zeptal se trochu
nedůvěřivě. Wilhelm pokrčil rameny.
„Přestalo mě to bavit, už je to moc
nebezpečné, jsem pak příliš unavený – všechno dohromady. Možná mi to prostě stačilo.
A taky mám dost práce.“ Zabloudil očima k oknu, za nimiž se rodil nový
den. Tuto noc už na spánek nedojde; brzy bude čas se do nějaké práce pustit.
„Řekl bych, že pracuješ až moc, synku,“
zabručel Gero. Vévodovi zacukalo v koutcích úst, ale nijak nekomentoval
strážcovo plynulé vyklouznutí z úlohy poslušného služebníka.
„Obávám se, že to lepší nebude,“ povzdechl
si. „Ale ty můžeš jít, Gero.“
„To už nemá cenu,“ bránil se strážce. „Je
skoro ráno.“
„Já vím. Jdi domů a zůstaň tam. Potřebuješ
se vyspat a dopřát si pár volných dní.“
Gero začal protestovat, ale jeho pán ho
zarazil.
„Nezačínej s tím zase. Já přikazuji, ty
posloucháš – soustřeď se na to, ano? Jana a děti tě taky potřebují, víš. Já si
tě v neděli vyzvednu.“
Gero chvíli zamračeně mlčel, ale pak přikývl.
Zmocňovala se ho únava a nohy měl jako z olova. „Tak tedy ano. Dáte na sebe pozor?“
Wilhelm výmluvně zvedl oči k nebi.
„Pochopitelně že ano. Kromě toho nejsi jediný strážce, kterého tady mám. A
slibuji, že se z Paláce nehnu. Nebo mě tu chceš k něčemu přivázat?“
Gero sebou vyděšeně trhnul a tváří mu projel
bolestný výraz. „Ne,“ odpověděl okamžitě, „to tedy nechci.“
Wilhelmovi došlo, co vlastně řekl a jak to
jeho strážce pochopil, a s povzdechem potřásl hlavou.
„To nebylo myšleno doslova, Gero. To je
prostě… takové úsloví.“
„Ano. Já vím.“ Strážce se těžce zvedl
z křesla a s vyčerpaným úsměvem se vévodovi uklonil. „Tak
v neděli, můj pane. Budu se těšit.“
„Já také. Ale počkej ještě.“
Zaváhal, protože si nebyl jist, zda chce
Gerovi skutečně říct to, co má na mysli. Připraví se tím o jistou výhodu, to
nepochybně. Není ale celý jejich vztah především usilovné hledání určité
rovnováhy? Dnes se na něj rozzlobil a dal mu svůj hněv pocítit, ale to nic neznamenalo,
jen varování, a Wilhelm věděl, že Gero nedělá stejné chyby dvakrát. Krom toho
si Pán Rakasi uvědomoval svůj podíl viny na té nešťastné, ale v podstatě
bezvýznamné události: vlastní nezodpovědností přetáhl síly svého oddaného
strážce do vyčerpání a ke ztrátě sebeovládání. A pak mu nahnal strach, mnohem
víc, než chtěl. Wilhelm tušil, že muž, který ho doprovází téměř na každém
kroku, jen těžko odpouští sám sobě. Wilhelm si byl Gerem naprosto jistý; zdálo
se však, že naopak to neplatí. A jeho strážce si nedůvěru nezasloužil.
„Během toho tvého… omluvného proslovu jsi
vyjádřil přání, abych v případě své nespokojenosti s tvými službami
hledal pokud možno jiné způsoby nápravy, než ti najít nějakou jinou práci.
Říkám to správně?“
Gero pocítil náhlé napětí v celém těle.
„Ano,“ vypravil ze sebe.
„Možná bys měl vědět jednu věc.“ Podíval se
přímo do ustaraných očí muže, se kterým toho tolik prožil, ve zlém i
v dobrém.
„Raději bych si nechal useknout ruku, než
bych přišel o tebe, Gero.“
VII.
Vévoda a služebná
Přátelství vévody a Lucie přerostlo
v milostný vztah jen několik týdnů po jejich prvním rozhovoru. V Paláci
nevzbudil jejich poměr žádnou velkou pozornost; šlechtici, mladí i staří, koneckonců
spali se služebnými často, i když s nimi zpravidla netrávili tolik času
jako Wilhelm s Lucií.
„Je to důkaz, že přes všechno, co se s ním
dělo, je vévoda Wilhelm naprosto normální,“ komentoval jeho chování jeden
z mladých šlechticů a vyřknul tak obecně sdílený názor. Nejvyšší Pán
Rakasi byl v mnoha ohledech tak zvláštní, že svedení komorné přidalo
k jeho pověsti ulehčující aspekt obvyklosti.
Ve čtvrti služebníků panovala ale jiná
morálka než mezi aristokracií. Lucii znali všichni od malička, byla svým
způsobem vzorem pro ostatní dívky a navíc se připravovala na dráhu řádové
sestry. Sousedé, kteří pozorovali události v Noahově domě z odstupu,
se domnívali, že se otec s matkou musí za chování své nejmladší dcery
nesmírně stydět, a očekávali, že rozhněvaný otec svedenou dívku vykáže ze své
domácnosti. Ti, kteří je znali lépe, věděli, že Noah a Dita prožívají především
úzkost a smutek. Jakou budoucnost by mohl tak nerovný mladý pár mít? Dita
plakala, Jana vzdychala a Gero se svíjel rozpaky, protože měl dojem, že za
Wilhelma odpovídá a měl by situaci nějak vyřešit, jenže neměl ani ponětí jak.
Gero byl samozřejmě první, kdo zjistil, kam
vztah mezi mladými lidmi dospěl. Stačilo k tomu nebrat vážně upozornění
rozpačitého strážce u dveří vévodovy ložnice, že si Pán Rakasi nepřeje být
v době siesty rušen. „To má být nějaký vtip?“ zavrčel tehdy Gero, když
sahal po klice – a pak jen bezradně stál, strnule zíraje na nahá těla a na směs
provinilosti i hněvu na polekaných, zrudlých tvářích.
Odvrátil se, aby umožnil Lucii se obléknout,
a když dívka bez jediného slova či pohledu chvatně proklouzla kolem něj, upřel
na vévodu hněvivý pohled.
„Co si myslíte, že děláte?“ zasyčel vztekle.
„Do
toho ti nic není,“ odbyl ho Wilhelm, ale třesoucí se hlas ho zrazoval.
Nepochyboval o tom, že se Gero zlobí právem. Zároveň se mu ulevilo:
k prozrazení dříve či později dojít muselo a teď to měli konečně za sebou.
„Nebudeš o tom s nikým mluvit,“ přikázal
strážci stroze a otočil se k zrcadlu s předstíraným zájmem o vzhled
límce své košile.
„Je to dcera mých přátel, pro všechno na
světě! Znám ji od chvíle, kdy se narodila,“ vyhrkl ze sebe Gero. Vlastní slova
mu zněla uboze.
„Moje tajemství jsou tvými tajemstvími,“
odpověděl mu vévoda citátem z tradičního závazku věrnosti. „Přísahal jsi
mi! Pamatuješ si to, doufám!“
Pamatoval. Skládal přísahu věrnosti jen
několik hodin poté, co nad ním Pán Rakasi vynesl rozsudek smrti, ve společnosti
tří dalších strážců, které osobně vybral. V hlavě mu tehdy vířily pocity a
myšlenky, o kterých by nikdy nevěřil, že se mohou vyskytovat pohromadě –
radost, hrůza, soucit, oddanost, palčivé výčitky a mučivý strach, že kterýkoliv
z oněch tří může být zrádcem, jenž ukončí Wilhelmovo krátké vládnutí ve
prospěch nějakého šlechtice chtivého moci.
„Ano, můj pane. Pamatuji si to,“ odpověděl
tiše.
Není to poprvé, pomyslel si, kdy přísaha
stojí mezi tím, co dělat musím, a tím, co považuji za správné.
Trpkost té myšlenky stáhla Gerovi hrdlo a
zřejmě se mu odrazila v obličeji, protože když se vévodovy oči
v zrcadle se potkaly s jeho, Wilhelm při pohledu na smutnou tvář
svého strážce uhnul pohledem.
a
Láska Lucie a Wilhelma: příběh, který začal
s barvícím se listím a skončil, když na dlažbu ulic Města Rakasi a
mramorová nádvoří Paláce začalo pálit horké letní slunce a na vyhřátých
kamenech se slastně rozvalovaly líné kočky. Láska, která se zdála být náhlou
jako přepadení, ale ve skutečnosti byla jen dovršením vzoru utkaného ze stovek
setkání, plachých pohledů a vřelých úsměvů. Láska týraného, vyděšeného chlapce
a zdravé sebevědomé dívky. Láska panovníka a služtičky. Láska plná radosti a výčitek svědomí. Láska,
která uzdravovala a zároveň zraňovala.
„Je to hřích,“ našeptávalo jí svědomí, a ona
se zdráhala mu uvěřit. Ano, byl by to hřích, kdyby nešlo právě o Wilhelma,
kdyby nešlo o ni. Jak by mohlo být jejich milování hříšné, když jím nikomu
neubližovali, když přinášelo tolik radosti, když Wilhelm pookříval jako stromek
v temném lese, který dřevorubci pročistili, a k útlému kmínku konečně
začne proudit sluneční svit? Jak by něco takového mohl být hřích?
Jenomže byl.
Uvědomovala si to, když na sobě cítila
pohledy stárnoucích milostnic šlechticů, kdysi služek a komorných jako byla
ona, nyní zahořklých obyvatelek stísněných komůrek v zastrčených koutech
Paláce. Svými pohledy ji zvaly do společnosti, kam nikdy nemínila patřit.
Čekávaly na své pány, až si udělají čas na chvilku uvolnění a neradostné
rozkoše. Stávaly v zamlklých hloučcích na nádvoří patřící ke křídlu
hojitelů, aby si vyzvedly byliny, které je chránily před nežádoucími následky
jejich služby. Ty hloupější z nich, kterým se hořký odvar zajídal a které
odhodily opatrnost v domnění, že jejich osud může změnit potomek se
šlechtickou krví, mizely před svítání s uplakanými uzlíčky v rukou.
Na venkovských statcích bylo místa i práce pro nechtěné levobočky dost.
Lucie, s bušícím srdcem a tvářemi
rudými hanbou, navštívila ve společnosti ostatních žen hojitele jen jednou.
Akras, kterému jen málokdy uniklo něco z toho, co se v Paláci dělo,
narazil na rozpačitou dívku před dveřmi a zavedl ji do svého pokoje.
„Jsem rád, že vás vidím, děvče. Mám pro
vévodu něco, po čem by snad mohl jíst o něco víc než vrabec. Budete tak laskavá
a vezmete mu to?“
Podal jí malou lahvičku a jen tak mimochodem
přidal bílý plátěný pytlík. „Myslím, že bude lepší, když sem nebudete chodit, má
milá. Po někom vám to vždycky pošlu. Gero sem občas chodívá.“
„To ne, prosím! Jemu to nedávejte,“ vyhrkla
nešťastně Lucie a Akras si ji s povzdechem změřil. Navrhl jednu ze
starších komorných a Lucie horlivě přikývla. „A pijte odvar pravidelně,“ dodal
ještě hojitel, když mu dívka děkovala. „Děti jsou na dlouho – na rozdíl od
jiných věcí.“
Odmítla přemýšlet o tom, co by jeho poznámka
mohla znamenat. Ale pochybnostem nemohla utéct.
Na podzim jezdívala něžně prstem po spleti
jizev na Wilhelmových zádech a smála se mu, že sebou cuká jako neklidný kůň.
Pak konejšila jeho neklid svými rty až do sladké malátnosti. Vydržela se na něj
dívat celé hodiny, když usnul jako dítě, s mírným a udiveným úsměvem na
tváři, jako by dosud nemohl uvěřit obratu ve svém životě. Hleděla na jeho tvář
a lapala do dlaní své slzy, aby nedopadly na jeho kůži a neprobudily ho.
V zimě už ale plakala naprosto nepokrytě, skrývajíc svou tvář na jeho
hrudi. Protože již pochopila, co je špatně: jejich láska neměla žádné vyústění.
Protože k čemu je láska, která nezbuduje domov?
Měli minulost pohledů a úsměvů, minulost
zelených střevíčků na černobílých dlaždicích. A měli i přítomnost, chvíle,
které Wilhelm kradl své usilovné práci na obnově Rakasi a vytrácel se
s Lucií do svých soukromých zahrad, kde ho dívka učila chodit bosýma
nohama po trávě, dotýkat se rosy na listech, těšit se ze štěbetání drobných
pestrobarevných ptáčků, kteří nehnízdili nikde jinde než v Paláci, a ze
bzučení hmyzu. Wilhelm nebyl venku pět let, jeho okno vedlo na mramorové
nádvoří a společnost mu dělali dva muži, kteří s ním oba zacházeli krutě,
byť každý z jiného důvodu. Není divu, že vévodovi připadal každý květ jako
vzácný šperk a Lucie sama jako pokladnice plná skvostů.
Měli i několik nocí ve Wilhelmově posteli,
noci, za které Lucie platila pohledem na matčiny uplakané oči a otcovu
zachmuřenou tvář, noci střežené ostražitým Gerem za dveřmi. Lucie se zprvu do
krve styděla, když se za úsvitu kradla z vévodovy ložnice kolem souseda,
který ji znal od peřinky. Pak se stydět přestala. A ještě později se styděla za
to, že svůj stud ztratila.
Byli v tom něžném období, kdy si
navzájem četli pocity z očí; jejich příběh nebyl tak dlouhý, aby si
stačili zevšednět. Výhoda krátkých lásek, která bývá většinou vyvážena nevýhodou
tragického konce. Ta jejich skončila sice brzy, ale neskončila špatně.
Wilhelm byl zneklidněn tím, co četl
v očích své milé. Chápal jen část jejího trápení, tu, která se týkala
budoucnosti a lidí. Té druhé nerozuměl: lidem věřil málo a bohům vůbec, a ten
Luciin se zdál připraven mu ji vytrhnout z náruče.
„Kdybych si tě tak mohl vzít! Udělat z tebe svou ženu a dát všechno do
pořádku,“ vzdychl Wilhelm hlasem plným beznaděje. Smutně zavrtěla hlavou. Oba
věděli, že tahle cesta je pro ně uzavřena. Možná někde daleko od Města, na
nějakém zapadlém panství, tam by si mohl vévoda vzít služebnou a smířit se
s pohrdáním sousedů. Nejvyšší Pán si však něco takového dovolit nemohl.
V Paláci byla Lucie naprosto v pořádku jako milenka, ale jako
vévodovu ženu by ji aristokraté nikdy nepřijali. Takový krok by nutně vyvolal
další pokusy zbavit Wilhelma vlády i života. Ale v první řadě by se někdo
pokusil zabít Lucii; Rakasi sice ženy nepopravovalo, to ale neznamenalo, že by
jed v poháru vína či v misce polévky byl vyhrazen jen pro muže.
Nemohl
vytáhnout Lucii k sobě na vrchol společenského žebříčku, protože to by
zničilo je oba, a nemohl opustit své místo a sestoupit k ní, aby to
nezničilo zemi. Tahle skutečnost byla jasná všem: Wilhelm byl svorníkem, jenž
držel křehkou stavbu vlády nad Rakasi pohromadě. Pokud by dobrovolně uvolnil
pozici Nejvyššího Pána, stalo by se panování nad říší kořistí, o kterou by se
servaly aristokratické rody jako smečka psů o lákavou kost. A boj šlechticů měl
vždycky nejvíc obětí v rodinách a domech obyčejných lidí. Po takovém
řešení netoužil nikdo, snad s výjimkou několika ambiciózních velmožů.
Tak byl mladý pár chycen v pasti.
Šťastní i nešťastní, drželi se v objetí jako ztracené děti, tiskli si ruce
v předtuše konce, který nechtěli uspíšit a nemohli odvrátit. Budoucnost
jim nepatřila; a zatímco ta Wilhelmova byla jasně naplánovaná, Luciiny plány se
rozplývaly jako závoj mlhy nad lučinami. Chtěla být darem svému Bohu, a dala
ten dar člověku – možná drahocenný, na chvíli, ale tušila, že časem mohou být
jeden druhému zkázou spíš než požehnáním.
Kdyby byl Wilhelm obyčejný mladík,
představovala si sklíčená Lucie, mohli by se vzít za ruce, jít ke knězi a
pokorně doznat, že jejich těla podlehla touze předčasně, že se jejich láska
zachovala jako dychtivý kůň, jenž se pouští do běhu dřív, než je dán povel
k závodu. Kněz by je napomenul a pak by je oddal. Nebyli by prvním ani
posledním párem, u kterého se obvyklá roční doba zasnoubení zkrátila proto, že
oheň vášně planul příliš horkým plamenem.
Od zimního slunovratu se Wilhelmovi zdálo, že
s přibývajícím denním světlem přibývá smutku v očích jeho milé. Ještě se
spolu dokázali smát do vyčerpání a něha je neopouštěla, ale v nestřežených
chvílích nacházel vévoda v Luciině tváři nepřítomný pohled a ztracený
výraz, který ho lekal.
„Proč jsi chtěla vstoupit do řádu?“ zeptal
se jednou své přítelkyně, zatímco si natáčel na ukazováček pramen jejích vlasů.
Stísněně vzdychla. „Vlastně ještě pořád
chci. Je to můj sen od malička, nedokážu ho jen tak zapomenout.“
Bylo by to ještě někdy možné?
Nikdy už nebude stejná jako dřív. Nyní
toužila nejvíc ze všeho po tichém a nenápadném místě, kde by mohli
s Wilhelmem žít, muž a žena, jako tolik jiných. Když byl ale takový život
nemožný, jaký jiný bude žít?
„V klášteře je škola, kde se mohou učit i
děvčata,“ vysvětlovala Wilhelmovi. „Umím číst a psát, ale v městské škole
už pokračovat jsem pokračovat nesměla. To můžou jenom chlapci. Však víš.“
Pokrčil rameny. Vlastně nevěděl – děsil ho
počet věcí, o kterých netušil vůbec nic – ale umínil si, že tohle změní.
„A práce v klášteře má smysl,“
pokračovala Lucie. „Je tam nemocnice a škola, a také domov pro sirotky.
Všechno, co se tam děje, k něčemu je a někomu prospívá. Skutečný život a
skutečná práce.“
A přítomnost Boží, která tím vším
prostupuje, dodala v duchu. I to by svému skeptickému příteli ráda
vysvětlila, jenže nevěděla jak.
„Práce v Paláci smysl nemá?“ vyptával
se Wilhelm dál a jeho dlaň bloudila v jejích vlasech.
„Tvoje určitě,“ zasmála se Lucie. „Nevěřím,
že někdo z vládců pracoval pro Rakasi tolik jako ty. Ale moje… No, dělám
spoustu užitečných věcí. Já si na ni nestěžuji.
Ale dnes jsem strávila dopoledne tím, že jsem v pokoji jedné dámy
hledala jakousi nepříliš vzácnou brož, kterou chtěla věnovat své ne tak úplně
přítelkyni, pak jsem ten vskutku ohavný šperk pečlivě balila, aby vypadal jako
kdovíjaký poklad, a nakonec jsem ušla ne méně než tři kilometry po palácových
chodbách, abych doručila tu tretku tam a děkovný dopis zpátky.“
Wilhelm se smál s ní takovému marnění
času, ale věděl, že za tím smíchem se skrývá smutek. Lucie měla pravdu: hodila
se pro lepší věci.
a
První rozhovor, který Nejvyšší Pán Rakasi
vedl s Luciiným otcem, se odehrál tři měsíce poté, co svedl jeho dceru.
Tak byla celá záležitost vnímána v Paláci i ve čtvrti služebníků;
šlechtici byli vždycky svůdci a služebné byly kořistí. Wilhelm a Lucie o tom
věděli svoje. Po svém náhlém propuštění byl vévoda tak vyčerpán bojem o pouhé
přežití ve směsi zmatku, strachu, děsivých vzpomínek a odvážných nadějí,
nehledě na všechny povinnosti, které se na něj řítily, že jenom myšlenka na
svádění, nehledě na naprostý nedostatek zkušeností v této oblasti, byla nad
jeho síly. Lucie vyrostla v Paláci a její oči viděly mnohé, nikdy si ale
nepomyslela, že by ji mohla zradit touha vlastního těla.
Dlouhé pohledy, náhlé zámlky v řeči,
zdánlivě náhodné doteky. Lhali sami sobě i jeden druhému, když se později
ubezpečovali, že vášeň byla příliš přemáhající. Pravdu ovšem znali oba: bránili
se jen málo.
Nějaký čas se snažili udržet svůj vztah
v tajnosti, ale nebylo to možné. Pán Rakasi byl příliš na očích, každý
jeho krok byl hodnocen a komentován. Jeho návštěvy ve čtvrti služebníků se už
dávno staly předmětem spekulací, a teď konečně bylo vše jasné: jezdil tam za
svou služtičkou. Cožpak jim nestačili prachové přikrývky ve vévodově ložnici?
Ale milostné choutky šlechticů, ať byly sebezvláštnější, Palác přijímal s pochopením.
Jestliže vévodu vzrušovalo prosté děvče v chudém loži, kdo by mu chtěl to
potěšení upírat?
Skutečnost byla taková, že během jejich
milostné pletky Wilhelm navštívil Luciin
domov jen jedinkrát, a to kvůli Noahovi. Což jenom dokazuje, jak málo pravdy
bývá na klevetách, které kolují Palácem.
Když rozhněvaný otec pochopil, že žádným
domlouváním neodvrátí dceru od neřestného vztahu, umanul si oslovit samotného
vévodu. Není snad Pán Rakasi ten, ke kterému by se jeho poddaní měli obracet,
když si nevědí rady se zvůlí šlechty? A ten chlapec, za kterého se tolik let
modlí a stále ještě, navzdory všemu, nepřestává, není mu nakonec něco dlužen?
Noah strávil v Paláci téměř celý život, i když teď k stáru se již
zdržoval hlavně ve své domácí dílně. Věděl, že by se mohl postavit do hloučku
žadatelů u vévodových dveří a zřejmě by ho Wilhelm neodmítl přijmout, ale
nechtěl se u oněch dveří dohadovat se svým sousedem a děsil se toho, že by u
vévody narazil na Lucii. Požádal tedy Nejvyššího Pána o audienci písemně.
Wilhelm dopis neukázal Lucii ani Gerovi.
Mohl mistru zlatníkovi udělit slyšení ve svém přijímacím sále, za přítomnosti
strážců s přísnými obličeji, nebo, což by bylo možná ještě horší,
s rozpačitým Gerem po boku, a shlížet na starého muže ze svého oficiálního
křesla, podobného trůnu. Místo toho se rozhodl prokázat Luciinu otci úctu a
navštívit ho v jeho domě.
Poslal k Noahovi kurýra a nechal si
připravit kočár. Když však do něj na nádvoří nastupoval, připojil se
k němu Gero.
„Vždycky odjíždějte se strážcem. Nejenom
s kočím, můj pane,“ připomněl mu velitel stráží a vyšvihl se na kozlík ke
kočímu v palácové livreji.
„Myslím, že by bylo lepší, kdybys se mnou
zrovna ty nejel,“ zamumlal Wilhelm.
Gero se po něm udiveně otočil, ale vévoda měl
zavřené oči a byl buď pohroužen do svých myšlenek, nebo do polospánku.
Vydržel tak celou cestu, zatímco Gero
překvapeně sledoval, jak se kočár přibližuje k jeho domovu. Jedou snad
k nim? Ale kočár zatočil za roh a zastavil před sousedovými předními
dveřmi. Vévoda byl očekáván; zachmuřený mistr zlatník vyšel před dům, aby ho
uvítal. Wilhelm, teď už zcela bdělý, nečekal na pomoc při vystupování a byl
z kočáru venku, než se Gero či kočí vzpamatovali.
„Co to má znamenat?“ zeptal se překvapený
strážce.
Noah mu pokývl na pozdrav. „Máme tu s mladým panem vévodou nějaké
jednání,“ zavrčel.
Gero starostlivě pohlédl z jednoho na
druhého. Vévoda a zlatník se měřili zkoumavými pohledy a Gerovi se vzniklá
situace ani trochu nelíbila. Naštěstí bude tomu jednání přítomen.
„Je to Nejvyšší pán Rakasi, Noahu. Pamatuj
na to,“ varoval souseda. „Nemůžeš na něj pouštět hrůzu jako na nějakého
chasníka z chalupy.“
„Nestarej se,“ odbyl ho Noah hlasem plným
ironie. „Nechystám se ti ho poškodit, Gero. Můžeš jít klidně domů.“
To strážce ani nenapadlo. Jenomže se zdálo,
že jeho přítomnost není vítána. Noah pozval Wilhelma pokynem ruky dovnitř a
chystal se dveře zavřít. Strážce chytil vévodu za paži, ale ten jeho ruku
netrpělivě setřásl a otočil k němu napjatý obličej.
„Měl bych být s vámi, můj pane,“
vysvětloval Gero nešťastně. „Pro všechny případy…“
„Jaké případy máš na mysli?“ Vévoda mu
věnoval slabý unavený úsměv. „Tady mistr Noah tě ujistil, že mě pravděpodobně
nezabije. Jdi domů, Gero. Já se potom zastavím.“
Než Gero stačil namítnout cokoliv dalšího,
za oběma muži se zavřely dveře.
Noah zavedl vévodu do své dílny, opřel se o
těžký pracovní stůl pod oknem a zamračeně si změřil hubeného mladíka, který se zaujatě
rozhlížel kolem. Když se ale vévodův pohled zastavil na Noahově tváři, uvědomil
si náhle starý muž, že Gero měl pravdu: tohle nebyl jen nepohodlný nápadník
jeho dcery, kterého by mohl zastrašit přísností. Měl před sebou Pána celého
Rakasi, hlavu země. A on přijal zdvořilou nabídku návštěvy ve vlastním domě
jako samozřejmost, neprokázal mu žádnou úctu a opomněl i patřičný pozdrav.
Pokusil se to napravit neobratnou úklonou a Wilhelm na ni odpověděl pokývnutím
hlavy.
„Děkuji
vám, že jste mě poctil návštěvou, můj pane,“ pravil Noah nejistě.
„Není zač,“ odvětil vévoda. „A možná byste
mi měl říkat Wilhelme, jestli si se mnou chcete vyřídit, že mám pletky
s vaší dcerou,“ dodal mírně.
Noahovy rozpaky rázem vystřídal vztek. „Chcete mě získat na svou stranu?“
„To bych moc rád,“ přiznal Wilhelm upřímně.
„Ale uvědomuji si, že to asi nebude možné.“
Teď unikl povzdech Noahovi. Potíž byla, že
se mu ten chlapec líbil. Myslel na něj tolik let se soucitem a zájmem, a stejně
jako ostatní členové jejich malého společenství zjišťoval, že není něco
takového dělat a dotyčnou osobu si neoblíbit. A i kdyby toho nebylo, ve
Wilhelmovi se skrývalo něco bezbranného a odzbrojujícího, jakási bezelstná
otevřenost, která obměkčovala srdce rozzlobeného otce, i když se tomu bránil.
Uvědomil si, že by se nakonec nebránil, kdyby Lucie přivedla pod jeho střechu
takového zetě.
Nesměl by to ovšem být Nejvyšší Pán Rakasi.
Zahrnul Wilhelma výčitkami i argumenty,
které vévoda vyslechl s pokornou odevzdaností. K obraně se vzchopil
jen dvakrát: když ho Noah nařknul ze zneužití moci – Lucie si s ním
nezačala kvůli jeho postavení a on svou autoritu v jejich vztahu nijak
nevyužíval, to musel starý mistr uznat – a když Noah hřímal, že pokud chce
někdo s někým sdílet lože, měl by být připraven i k vyššímu závazku.
„Já bych si Lucii vzal,“ namítl Wilhelm
zarmouceně. „Není nic, co bych si přál víc, než ji učinit svou ženou. Ale ona
mě odmítla a má pro to ty nejlepší důvody.“
Noaha to překvapilo. Že jí vévoda nabídl
sňatek, s tím se mu Lucie nesvěřila. Pochopil rychle, co se staví proti tomu
– předsudky šlechty ani palácové intriky mu nebyly neznámé – a po zádech mu
přejel mráz, když si uvědomil, jakému nebezpečí by byla jeho křehká dcera
vystavena.
Neexistovalo žádné dobré řešení.
„Tím spíš,“ naléhal na vévodu Noah, „byste
se toho vztahu měli vzdát, než se dostanete tak daleko, že jeden druhému
ublížíte.“
„Možná máte pravdu. Ale já to nedokážu. A
Lucie také ne.“
Chvíli přemýšlel, s nepřítomnýma očima,
s pohledem upřeným do vlastního srdce.
„Ona je to nejlepší, co mě v životě
potkalo, víte,“ zašeptal.
„Jenomže to, co je mezi vámi, ji může jedině
zničit,“ řekl Wilhelmovi vážně. Na chvíli se mu podařilo zapomenout, že před
ním stojí nejmocnější muž země; viděl jen rozervaného mladíka, který se snažil zadržet ztrátu, o které sám tušil, že je
nevyhnutelná. „Možná to tak teď nevypadá, ale časem bude jen víc a víc
nešťastná. A jak by mohla nebýt? Život šlechtické milostnice, to není nic pro
ni.“
„Já vím,“ hlesl Wilhelm nešťastně. „Ale teď
s tím nemohu nic udělat.“
„A co chcete po mně, Nejvyšší Pane Rakasi?
Abych váš vztah schválil? Na dobu, než s tím budete moci něco udělat? Než
se mé dcery nabažíte?“
Vévoda se zamračil. „Tak to přece není.“
„Ne. Asi není,“ připustil Noah. „Ale to je
stav, do kterého jste mou Lucii uvedl. Teď je vévodovou milenkou. Časem může
být stárnoucí, možná odloženou vévodovou milenkou. Někým, na koho budou
v Paláci okamžitě pomrkávat chlípné oči.“
Wilhelm se do Noaha zabodl dílem hněvivým,
dílem ukřivděným pohledem. Jenomže kdesi v hloubi srdce cítil, že ten
starý muž má pravdu.
„Budete se prostě muset smířit s tím,
jak to je,“ uzavřel stroze jejich rozhovor.
„Já vím, můj pane,“ přikývl Noah
s beznadějným smutkem. „I vy se budete smířit s tím, jak to je. Vy
pro mou dceru nejste cesta ke štěstí – a ona pro vás také ne.“
Nesouhlasili spolu, a přesto se nerozešli
jako úplní nepřátelé. A Wilhelm Lucii neodložil
– dal jí volnost ještě včas, aby pro sebe mohla zachránit svou budoucnost.
a
Když na sklonku jara Wilhelm navrhnul, aby v
jejich společné knize začali psát novou kapitolu na jiné téma, byla Lucie skleslá
a řadu dní bojovala se smutkem, který ji zahalil po probuzení jako šedý závoj a
provázel ji až do noci. Ve spánku se ale její mysl vracela k původním
představám; zelený trávník, ona sama v oděvu řádové sestry, obklopena
dětmi. Snila o životě plném užitečné práce, ruchu i pokoje. A ještě jeden sen
se jí vytrvale vracel: sen o řece, která se rozlévá do lučin a osad, ničí a
boří, než se rozbouřený proud vrátí do svého řečiště, aby znova pokojně plynul
tišinami.
Jejich loučení bylo plné slz i zoufale
divokého milování, jako by si v poslední noci chtěli vynahradit všechno,
čeho se vzdávali.
Lucie plakala víc, ale i v zármutku se
její zrak začal opět upírat do budoucnosti, která znova nabývala jasnějších
tvarů. Wilhelm se seznamoval s novou bolestí. Pokoušel se ji snášet
trpělivě, ve dne hledal útěchu v práci a za tmy se ztrácel do krčem, aby
unikl prázdnotě zpustošeného srdce. Věřil, že je to jako s namáhavými
cviky, které denně prováděl pod dohledem hojitelů: bolest, která k něčemu
vede, která má smysl. Časem se její hrot otupil, ale šlo to pomaleji, než
doufal.
Přišlo léto horkých dnů a dusných nocí, kdy
měl kdekdo podrážděné a zarudlé oči a krůpěje na tvářích mohly být právě tak
slzy jako pot. Wilhelm oslavil své jedenadvacáté narozeniny, nejprve honosnou
recepcí v Paláci a o den později doopravdy, slavností na dvorku mezi
Gerovým a Noahovým domkem. Ani ta nebyla právě skromná; Gero byl koneckonců ve
své čtvrti boháč a tentokrát se rozhodl nešetřit na ničem.
Podzim byl mírný a sladký jako jablečný mošt.
Wilhelm však stále cítil prázdné místo ve svém nitru, podobné opuštěnému
nádvoří, kde bez ustání kvílí severák a roznáší morovou nákazu bezútěšnosti.
Připustil si, že už to tak možná bude napořád.
VIII.
Vzpomínky
Gero nebyl šťastný z toho, že ho
Wilhelm vykázal z Paláce na celé tři dny, nicméně se tentokrát držel
příkazu Pána Rakasi beze zbytku a k palácovým zdem se ani nepřiblížil.
Když pak vítal v neděli vévodu ve svém domě, pomyslel si Wilhelm, že bude
muset vyhánět svého strážce častěji; Gero vypadal o pět let mladší a kruhy pod
jeho očima se vyhladily.
Wilhelm sám působil naopak dojmem, že za
poslední tři noci nespal vůbec, což nebyla pravda – ne úplně.
„Tak co, dělal sis o mě starosti?“ zeptal se
vévoda s úsměvem. Strážce, který ho přivezl, odnášel z kočáru do domku
horu listin; Wilhelm chtěl být na pondělní slavnosti před Luciiným odjezdem a
zdržet se až do úterka, ale práce nepočká, a tak si ji přivezl s sebou.
„Ani ne,“ odvětil Gero po pravdě. Nedodal
už, že si starosti ušetřil; dal příkaz jednomu svých podřízených, aby mu
třikrát denně přinášel informace z Paláce, zejména o tom, jak se Pánu
Rakasi daří. Znepokojeně pohlédl na vévodovu unavenou tvář. Bude se muset
postarat, aby se pod jeho střechou pořádně vyspal. Alespoň si nemusí dělat
starosti s tím, jak dostat do Wilhelma pořádnou porci jídla; to byla práce
jeho ženy.
Na vévodovu počest připravovala Jana vždy
některé z jeho oblíbených jídel – nebo, jak bručel Gero, nejméně
neoblíbených jídel – což byla tentokrát směs cizrny, jarní zeleniny a smažených
hub, po níž Wilhelm cítil, že snědl víc, než měl, a rozhodně víc, než za
poslední dva dny dohromady. Po obědě usedli s Gerem k šachové partii,
s oběma chlapci jako diváky a s Johankou, která z otcových kolen
pozorně sledovala vévodovu tvář. Byla to ona, kdo upozornil otce, že Wilhelmovo
prodlévání není dlouhé přemýšlení nad příštím tahem.
„Spinká,“ prohlásila, a vložila Wilhelmovi
do klína svou panenku, aby se prospala s ním.
Jana přehodila přes spícího mladíka lehkou
přikrývku a poslala děti hrát si ven.
Vévoda pokojně prospal celé odpoledne, aniž
by ho rušil jen mírně ztišený chod domácnosti, v jejímž středu odpočíval.
Ve skutečnosti ho smích dětí a polohlasné rozhovory Jany a Gera konejšily a
přinášely mu tolik potřebné uvolnění, které v těžkém tichu své ložnice
v Paláci nenacházel.
S padajícím soumrakem přešel dvorek,
aby se podíval, co dělá Lucie. Pozdravil se s Noahem a Ditou, nechal si
nalít pohár vína a vyšel po úzkých schodech do pokojíku své přítelkyně. Lucie
balila a uklízela; vytahovala z obrovské truhly, která zabírala téměř
třetinu malé místnosti, další a další věci, a vršila je na hromady, zjevně
nerozhodnutá, jak s tou spoustou nejrůznějších předmětů naložit.
„Ty nikdy nic nevyhodíš, viď?“ poznamenal
Wilhelm a zaujatě obhlížel různorodou sbírku Luciina osobního majetku. Jeho
soukromé vlastnictví bylo mnohem skromnější; léta nevlastnil nic než pár kousků
oděvu, odložených jeho strážcem, a teď, kdy mu byly k dispozici poklady a
vzácnosti Paláce, považoval za své jen oblečení, které nosil, dýku, dar od
Gera, a pár knih.
„Já ti ani nevím,“ odpověděla zamyšleně
Lucie. „Do té truhly se vejde tolik krámů a ke spoustě těch věciček se váže
nějaká vzpomínka, takže se ani vyhodit nedají.“
Wilhelm nahlédl do hlubin Luciiny truhly a
hlavou mu prolétla myšlenka, že by také rád měl něco spojeného s příjemnou
vzpomínkou. Jenže na rozdíl od Lucie on si teprve repertoár vzpomínek, které by
nebyly děsivé, smutné nebo bolestné, teprve budoval. Náhle jeho pozornost
upoutal záblesk povědomé barvy.
„Hleďme,“ zamumlal a zalovil rukou
v truhlici. Oba upřeli zrak na jeho kořist: staré ochozené střevíčky, už
trochu vybledlé, ale pořád překvapující jasnou zelení.
Wilhelm něžně přejel prstem po kytičkách,
zdobících přezky.
„Dala bys mi je?“ zeptal se Lucie.
„Jsou tvé,“ odpověděla. „Bude se mi po nich
stýskat, ale vezmi si je. Palác je veliký a je v něm spousta místa. Udělej
si také sbírku vzpomínek.“
„To mám právě v plánu,“ přikývl
Wilhelm.
a
Rozhovor, který spolu vedli Wilhelm a Noah půl
roku před tím, v čase, kdy z Města Rakasi odlétaly v hejnech
dlouhokřídlé vlaštovky, aby urazily dlouhou cestu na jih přes Lessiji,
Terrekiru, Malé ostrovy a zdánlivě nekonečné mořské pláně až k rozpálené
zemi na rovníku, se odehrál za podobně líného nedělního odpoledne. Tomis, který
se potýkal s obtížemi nastupujícího dospívání, měl těžký den; rozplakal
malou sestřičku, porval se s Jošem, byl neuctivý k matce a otec se na
něj zlobil. Pohled na rozhněvaného strážce s tvrdou tváří a úsečným hlasem
ale skličoval víc Wilhelma než Gerova vzpurného syna, a tak se vévoda raději
vytratil přes dvorek k sousedům. Lucie byla pryč, Dita Wilhelma vřele
uvítala, vnutila mu tvarohový koláček a poslala ho za Noahem do dílny.
Noaha Wilhelmova návštěva potěšila, neušlo mu
však, že je mladý muž skleslý. Několika nenápadnými otázkami z něj vytáhl
podrobnosti o právě probíhajícím dění u sousedů a pak pokrčil rameny.
„Však víš, děti je nutné vychovávat.“
Wilhelm pokrčil rameny. Vlastně o tom nic
nevěděl. Na své dětství zapomněl a zacházení, jaké zažil v mládí, se
zdráhal nazvat výchovou.
„To nepopírám,“ zamumlal nepřesvědčeně.
„Jenom u toho nemusím být.“
Noah sáhl pro láhev s vínem a Wilhelm
se trochu rozveselil.
„A jak vy spolu vycházíte, ty a Gero?“
zeptal se mistr zlatník, když naplnil jejich poháry.
„Jako obvykle,“ zašklebil se vévoda. „Vždyť
ho znáte, Noahu. Vypadá jako veliký kliďas, ale když se mu náhodou ztratím na
pět minut z očí, vyvádí jako kvočna, které sebrali kuřata.“
„No ano. Dělá si o tebe starosti,“ přikývl
Noah.
„Zbytečně. Do jisté míry je to jeho
povinnost, jistě, a plní ji výborně, ale spoustu věcí prostě přehání.“
Noah vévodu přemýšlivě pozoroval. Slyšel
skutečně v tónu mladého muže příchuť znechucení?
„A o tom, co bylo, jste spolu někdy
mluvili?“ zeptal se tiše a opatrně.
Wilhelm se na něj podezřívavě podíval
přimhouřenými víčky. Poté, co se rozešel s Lucií, se z něho a starého
mistra zlatníka stali dobří přátelé, ale o některých věcech vévoda nemluvil
s nikým. Byla témata, o kterých hovořil jenom s Gerem, tajemství, jež
znala pouze Lucie, sny a přání, která svěřoval Janě. Doba jeho věznění však
byla zavřenou knihou, do které netoužil nahlížet ani sám, natož se zvědavým
divákem za zády.
Noah měl ale své důvody, které ho vedly
k otázkám. Stejně jako Gero tušil přítomnost stínu mezi Pánem Rakasi a
jeho strážcem. Možná byl ten stín pozůstatkem krutého mučení a nářku chlapce
svázaného a opuštěného ve tmě; a možná nebyl.
„Minulost je minulost. Nemůžeme ji změnit,
ani na ni zapomenout. Můžeme se s ní jenom nějak vyrovnat,“ zamumlal
Wilhelm. Noah mlčel a vévoda po chvíli dodal ještě nezřetelněji:
„Gero dělal to, co dělat musel. Já mu nic
nezazlívám.“
Mladý muž v křesle naproti mistru
zlatníkovi tomu zřejmě věřil. Či spíše se usilovně snažil věřit, popřít trpkost
a pocit zrady ve své mysli.
„Jednou se Gero zmínil, že jsi ho odsoudil
k smrti. Hned, jak ses stal pánem Rakasi.“
Vévoda přikývl – s úsměvem. Rozsudek
smrti nad Gerem bylo kupodivu bezpečné, ba zábavné téma.
„To má pravdu. Rozsudek byl vynesen.
Zvláštní je, Noahu, že vyslovit takovou věc, která se okamžitě stane právně
platnou, je dílem okamžiku, ale zrušit ten výnos je administrativně nesmírně
složité. Nemínil jsem nechat Gera popravit ani ve chvíli, kdy jsem ho odsoudil
– alespoň doufám, že ne, i když v té chvíli jsem byl tak zmatený, že
nemohu ručit za své myšlenky ani vzpomínky, ale přesto jsem chtěl… já nevím…
nahnat mu strach, myslím, aby aspoň chvíli cítil to, co já. A víte co? Ani to
s ním nehnulo.“ Wilhelm dopil víno
v poháru a podal ho Noahovi, aby mu ho znova naplnil.
„Chtěl jsem nechat rozsudek oficiálně
zrušit, ale to by vyžadovalo Gerovu spolupráci. Musel by o zrušení formálně
požádat, což odmítl. Prohlásil, že jeho odsouzení je naprosto v pořádku a
že se vděčně spokojí s neoficiální milostí.“ Vévoda se opřel v křesle,
natáhl dlouhé nohy před sebe a rezignovaně potřásl hlavou. „A u toho jsme
zůstali. Já se s ním nebudu přít úplně o všechno. Gero je hrozně
tvrdohlavý a dohadovat se s ním mě vyčerpává.“
„Proč si myslí, že je ten rozsudek
v pořádku?“ zeptal se Noah zvědavě.
„Vysvětloval mi to.“ Wilhelm zamyšleně
kroužil pohárem a pozoroval lesknoucí se hladinu rudého vína. Úsměv se
z jeho tváře vytratil. „Říkal, že za tak strašné věci, které prováděl, je
rozsudek smrti naprosto oprávněný. I když plnil rozkazy vládce a nemohl dělat
nic jiného. Vlastně mohl – mohl odejít a svou práci přenechat někomu jinému. Já
to zažil. Někoho jiného, na pár dní. Vládce… on…“
Zarazil se. Jeho tvář pobledla a
v tichém pokojíku jakoby se jeho rychlé, přerývané nádechy a výdechy
odrážely od zdí. Před chvílí klidný mladý muž – sice posmutnělý, ale jistý si sám sebou – se
v několika vteřinách proměnil v roztřeseného vystrašeného chlapce.
Noah ho znepokojeně pozoroval a přemýšlel, jak by převedl řeč na méně bolestné
téma. Ale Wilhelm hlasitě polkl, odkašlal si a pokračoval sevřeným hlasem.
„Gero neměl moc volna. Nikdo ho nestřídal…
zůstával jsem sám, v noci, a když vládce… když mě nepotřeboval. Ale jednou
onemocněl. Byli to čtyři dny. Možná pět. A Raoul… on kolem sebe nesnášel nové
tváře, jenže se nudil, když byl Gero mimo. Tak si
nechal zavolat jiného strážce z vězení.
Bylo to… bylo to strašné.“
Nikdy nikomu nevyprávěl, s jakou rozkoší
plnil onen strážce své denní povinnosti ani co prováděl v noci s jeho
bezvládným ztýraným tělem. Pokoušel se zmatené a útržkovité vzpomínky vypudit z paměti.
Přesvědčit sám sebe, že se to nikdy nestalo.
Wilhelm
pevně svíral pohár v ruce a snažil se uklidnit. Za okny dál svítilo slunce
a hejna ptáků štěbetala na střechách, ale zdálo se, že v malé místnosti se
setmělo a padl do ní chlad.
„Kdyby byl na Gerově místě někdo jiný,
pravděpodobně už bych nebyl naživu.“ Wilhelm pokrčil rameny a klidnějším hlasem
pokračoval:
„Jenže on to tak nebere. Takže rozsudek trvá,
z jeho rozhodnutí. Prý je pro něho zdravé vědět, že si zaslouží smrt a
žije jenom z milosti. Je to pochopitelně celé nesmysl. Nezaslouží si žádný
trest, natožpak smrt. Jsem mu vděčný za všechno, co pro mě udělal.“
„Takže je to v něčem, co neudělal,“
řekl Noah zamyšleně.
„Cože?“ Wilhelm se nechápavě zamračil.
„Jestli jsi mu odpustil všechny rány a
všechnu bolest, kterou ti způsobil, ať už z cizí vůle, nebo
z vlastní,“ vysvětloval Noah, „jestli mu skutečně nezazlíváš nic, co
udělal, pak mezi vámi leží něco, co podle tebe udělat měl a neudělal. Protože
něco mu zazlíváš určitě. Možná ani nevíš, co to je. Nebo to víš?“
Vévoda na něj zachmuřeně hleděl a jeho tvář
byla nehybná. Připadalo mu, že ho starý muž chytil do pasti. Ale Noahovi oči
byly laskavé, bylo snadné se mu svěřovat, a bolest, kterou odhalil, svírala
Wilhelmovo srdce už dlouho.
„Nechal by mě umřít, víte,“ řekl tiše a
ztraceně, jako dítě, které se bojí potmě. „Přes všechno, jak se o mě staral,
jak se o mě bál, by mě nakonec nechal umřít. Kdyby Raoul nařídil moji popravu,
místo aby vypustil duši, možná by mě Gero sám odvedl k popravčímu špalku.
Prosil jsem ho, aby mě pustil…“ Wilhelmovi se zlomil hlas. „Prosil jsem ho, ale
on odmítl. Já… nemohu mu to vyčítat, má rodinu, tři krásné děti… je jasné, že
musel myslet především na ně. Ale… je mi to líto.“
Wilhelmova slova dozněla v tichu. Noah
na něj překvapeně hleděl, ale mladíkovy oči se dívaly někam do dálky.
Když se plánovaný útěk nekonal, Gero
očividně nepovažoval vůbec za nutné se o něm před vévodou zmiňovat. To bylo
vlastně pro jeho přítele naprosto typické, pomyslel si Noah. On sám necítil
žádnou povinnost řídit se Gerovým příkladem a o celé záležitosti mlčet.
„Něco ti povím,“ řekl.
A pověděl. Vyprávěl Wilhelmovi o tom, jak
s Gerem naplánovali jejich útěk, jak seděli celou noc na dvorku, třásli se
chladem a jejich hlasy šeptem zvažovaly všechny možnosti a rizika. Vyprávěl mu
o té statečné rodině, která byla připravena opustit domov, obětovat své
bezpečí, zvyky, budoucnost, ba i život otce a možná jich všech, aby se pokusili
zachránit bezbranného chlapce před smrtí, kterou všichni v Paláci a mnozí
ve Městě považovali za nevyhnutelnou. Vyprávěl vévodovi o onom večeru, kdy se
Gerova žena s dětmi chystala na cestu do přístavu, o tom, jak Jana a Dita
stály na dvorku a dlouho se jen mlčky držely v objetí, protože nevěděly,
jestli se ještě někdy uvidí. Vyprávěl mu o Johance, která přinesla Lucii své
koťátko a svěřila jí ho do péče, aby někoho mělo, kdyby se už nevrátila, a jak
se překvapená Lucie, které o plánu z opatrnosti nic neřekli, něžně děvčátku
smála. Vyprávěl mu o Jošovi a Tomisovi, jak byli vzrušení a zároveň vyděšení.
Vyprávěl mu, jak se Gero bledý jako list papíru díval za lodí, na které jeho
nejdražší odplouvali do tmy, a pak spěchal do Paláce, protože tam zanechal
bezmocného vězně spoutaného na lůžku, aby ho nenapadlo pokusit se uprchnout
nějakým bláznivým a sebezničujícím způsobem.
Vyprávěl dlouho a po celou tu dobu se
Wilhelm nepohnul, nespustil oči z Noahových rtů a nepokusil se setřít
slzy, které mu stékaly po tvářích.
Když Noah domluvil, dlouhou chvíli mlčeli.
Pak si Wilhelm pročistil sevřené hrdlo odkašláním a zeptal se:
„To všechno, co jste mi teď řekl, je něco
jako tajemství? Slíbil jste snad Gerovi, že o tom nebudete s nikým
mluvit?“
„Proč se ptáš?“
„Protože kdyby to tak bylo – kdybyste
nechtěl, aby Gero věděl, že jste mi o tom pověděl – nemohl bych mu poděkovat.“
Noah se usmál. „Ne,“ odpověděl. „Žádné
tajemství to není.“
a
Když se Wilhelm vrátil do Gerova domku, mír
v domácnosti už byl obnoven. Možná byl předtím udělen nějaký trest, ale
teď byl vzduch pročištěn odpuštěním a členové rodiny se povzbuzovali úsměvy,
byť poněkud znavenými. Vévoda a jeho strážce se chystali k návratu do
Paláce; když se Gero loučil se ženou a dětmi, Tomis se k otci přitiskl a
Gero jemně zvedl jeho hlavu k sobě, aby se mu mohl podívat do očí. Pohlédli na sebe, jakoby stvrzovali nějakou
dohodu, o jejímž obsahu věděli jen oni dva.
Vévoda byl zaražený a nemluvný, když je
kočár odvážel zpátky, a jeho strážce to zneklidňovalo. Měl svou teorii –
naprosto správnou – o tom, proč vévoda ztratil náladu v čase vzácného
odpočinku, ale co mohl Gero dělat? Jak řekl Noah: děti se musí vychovávat.
Wilhelm jako obvykle odmítl služby všech,
kteří se kolem něj vyrojili, jakmile překročil práh palácové brány, a vešel do
svých pokojů následovaný jenom svým strážcem. Gero se polekal, když se
k němu mladík s podivným výrazem v obličeji otočil. V očích měl
bezbranný, ztracený výraz, který strážce tolikrát viděl v době, kdy byl
Pán Rakasi vládcovým vězněm. V Gerovi pokleslo srdce a v krku mu
náhle vyschlo, když ho opanovala strašlivá myšlenka, že vévoda Wilhelm zešílel
a jeho sklíčená duše se vrátila do temných dní minulosti. Ale pak se mladík
náhle usmál a do jeho očí se vrátil život. Hlas měl zřetelný a pevný, když
děkoval svému strážci za oddanost, s jakou chránil jeho život, a prosil
ho, aby mu odpustil, že o něm pochyboval.
Gero
si otřel oči plné slz, pak sevřel vévodu v objetí a Wilhelmovo tělo bylo
tentokrát v jeho pažích pokojné a klidné.
Minulost se zase o kus vzdálila.
IX.
Rozloučení
Přišlo úterý. Dubnová noc byla chladná a
voňavá, ptáci vítali předzvěst svítání symfonií proplétajících se hlasů a na
nebi bledly hvězdy. Obloha slibovala jasný den a hřejivé slunce odpoledne;
ideální čas pro nepříliš dlouhou cestu za Město.
Gero se vytratil ještě za tmy, a když se
Wilhelm a Lucie sešli u časné snídaně v Noahově domku, byl už zpátky a
v uličce stál jednoduchý kočár bez jakéhokoliv označení, které by
napovídalo, že patří Paláci. Rovněž muž, který je vezl, vypadal prostě a
nenápadně. Mladým lidem se podařilo zapomenout na jeho přítomnost, ještě než projeli
městskou branou.
Chvílemi si povídali tak vzrušeně, jako by
si chtěli v posledních hodinách vypovědět vše, co si ještě říct nestačili,
chvílemi mlčeli a jen na sebe nechali působit krásu krajiny oděné jarem a
radost z přítomnosti toho druhého; chvílemi byli smutní až k slzám a
chvílemi se smáli tak, jako by nikdy neměli přestat. Život se chystal je
rozdělit, i když ne úplně – budou si psát, budou se vídat při Luciiných
návštěvách doma – ale teď se loučili, a pod vším smutek cítili i pokojnou
radost, protože pokud láska skončí, aniž by za sebou nechala vypálenou zem a
hořkou pachuť nenávisti, je to důvod k vděčnosti.
Noah i Wilhelm si dělali starosti o Luciinu
budoucnost, ale ona na ni nakonec přestala myslet, protože pomyšlení na
bezvýchodnost jejího postavení bylo skličující. Teď jako by se jedny dveře
zavřely, ale jiné se pomaloučku pootevíraly. Nebyly to ty, do kterých měla
původně vstoupit, ale vedly do stejného království.
Na podzim, v den odletu dlouhokřídlých
vlaštovek, to odpoledne, kdy v Gerově domku rozbrečela Tomise otcovská přísnost
a v Noahově pokojíku stékaly slzy po tvářích vévody Wilhelma, šla Lucie
navštívit matku představenou kláštera sester Jediného, která přicestovala na
jednu ze svých pravidelných návštěv do Města. Lucie tu stárnoucí, mohutnou a
moudrou ženu znala odmalička a bez rozpaků jí vypověděla příběh svého vztahu
s Nejvyšším Pánem Rakasi. Na konci si i Lucie poplakala – některé dny jsou
poznamenané slzami, ale proto ještě nemusí být méně šťastné než jiné.
„Lituješ toho, co se stalo?“ zeptala se jí
matka představená.
Lucie se zamyslela. „Je mi líto, že spolu
nemůžeme být,“ odpověděla upřímně. „Mrzí mě, že se naši tolik trápili. A
porušila jsem slib, který jsem dala Jedinému. To je mi taky líto.“ dodala
tišším hlasem. „Ale neumím litovat toho, že jsme byli spolu, toho, co jsme
prožili. Myslím… že on se mnou poznal radost… tak moc ji potřebuje. Bylo to
krásné. Toho litovat nemůžu. Nikomu jsme neublížili.“
Matka představená se s ní nepřela,
ačkoliv si byla jista, že se Lucie mýlí. Dívka dala Wilhelmovi dar, který mu
zabrání být obdarován někým jiným. V krátkém okamžiku jasnozřivosti matka
představená spatřila život, který mohl Wilhelm žít: sňatek s usmívající se
šlechtickou pannou, vévodův okouzlený pohled na její bílé tváři; hlouček
rozesmátých dětí, které pobíhají po palácových chodbách, pronásledované
vyčerpanými chůvami; Pán Rakasi a jeho žena, oba už v letech, ve středu
velikého portrétu, ona sedí v křesle, on stojí s rukou na jejím
rameni, a kolem nich několik mladých párů a tucet vnoučat. O tento život Lucie
Wilhelma připravila, protože už napořád bude každou ženu srovnávat s ní. A
která šlechtična v Paláci by se mohla rovnat téhle otevřené a upřímné
mladé ženě, tak plné života, něhy a radosti?
Minulost nemůžeme změnit, nemůžeme na ni
zapomenout. Můžeme se s ní jenom vyrovnat. Matka představená přišla o
panenskou novicku, s kterou klášter počítal, ale to neznamenalo, že se
mínila Lucie vzdát.
„Dej si čas na rozmyšlenou, a jestli budeš
chtít, přijeď na jaře. Můžeš v klášteře pracovat, učit se, a čas ukáže tobě
i mně, co dál.“
Než se vlaštovky do Města vrátily, byla
Lucie rozhodnutá. Teď byla změna na dosah, zbýval poslední kousek cesty, a
Lucie byla šťastná, s otevřenou budoucností před sebou a s přítelem
vedle sebe.
Gero se natolik vžil do své role – kočí, jen doplněk ke kočáru, který se do
ničeho neplete, je téměř neviditelný a skoro němý – že Wilhelm a Lucie
museli vynaložit značné úsilí, aby ho přiměli poobědvat s nimi u jednoho
stolu v hostinci u cesty, který nabízel posezení v zahradě pod
rozkvetlými stromy.
Po obědě nechal Wilhelm svého mlčenlivého kočího
u kočáru a vydal se s Lucií na procházku do lučin. Strážce je provázel
obezřetným zrakem, ale v otevřeném prostoru se k páru nemohl
nepozorovaně přiblížit žádný nepřítel.
Zastavili se uprostřed vonící trávy,
obklopeni písněmi cvrčků a přičinlivým bzučením včel. Vzali se za ruce,
podívali se jeden druhému do očí. Věty, kterými se budou vyprovázet, si řeknou
teď. Přišla chvíle rozloučení; před bránou kláštera, na dohled sester, si už
vymění jen formální pozdravy. Pak bude Wilhelm rád, že má na zpáteční cestě
vedle sebe Gera, se kterým může mluvit nebo být zticha s jistotou, že jeho
slova i mlčení mají soucitného posluchače. A Lucie bude vděčná za širokou a
měkkou hruď matky představené, která vpije její slzy.
„Budu se za tebe modlit. Každý den svého
života,“ slíbila Lucie Wilhelmovi.
Jsou zbožné fráze, a jsou lidé, kteří říkají
přesně to, co si myslí. Vévoda neměl žádné pochybnosti o tom, co mu jeho přítelkyně
sděluje. Nezapomene na něj, bude na něj myslet stále a s láskou, bude ho
svěřovat do ochrany tomu, na koho nejvíc spoléhá. Wilhelm v Luciina Boha
nevěřil, což mu kupodivu nebránilo pronášet k němu rozhněvaná nebo
vyčerpaná slova ve chvílích nejtvrdších zkoušek; Wilhelmovy proslovy k Jedinému
měly zpravidla formu výčitek a stížností, ale ztrátu Lucie už mu nezazlíval.
Nebyl to Jediný, který je oddělil – bylo to Rakasi.
„Budu na tebe stále myslet,“ řekl Wilhelm
Lucii, „a už nikdy nebudu milovat jinou ženu.“
Lucie zesmutněla. „To neříkej,“ napomenula
ho. „Přála bych si, abys našel někoho, s kým budeš šťastný.“
Vévoda se na ní konejšivě usmál a odpověděl,
aby ji utěšil: „Tak dobrá. Možná se to jednou stane.“
Objali se, opatrně, aby neprobudili touhu,
kterou se rozhodli v sobě nechat spát.
konec
Noahův výrok o víně pochází z knihy Sírachovec, 31:28
12 komentářů:
Ono to možná pro Lucii skončilo ještě nadějně, ne? Přece jen by mohla dál studovat, i když bude jen zahradnice/pomocnice/učitelka v klášteře.
Akorát Wilhelm už je asi nafurt ztracený případ.
Pokusím se teda vyjádřit nějak koherentně, což není snadné. Je to moc smutné čtení. Wilhelm je asi jedna z nejtragičtějších postav, na jaké jsem poslední dobou narazila. Bez vlastní viny vězněný a mučený, a potom bez vlastního přičinění znova vězeň, jen jiným způsobem, nejen vězeň konvencí a tradic, ale i vlastní neschopnosti se vzbouřit a paradoxně i vlastního smyslu pro odpovědnost a řád, který do něj tak pečlivě vtloukli. Nemyslím, že bych mu zazlívala, kdyby se při nějaké z těch eskapád tiše vytratil a nechal celý palác a Rakasi osudu a už nikdy o něm neslyšeli, ale nejspíš ho to vůbec nenapadlo a asi ho to ani napadnout nemohlo. Ty jeho pokusy vytyčit si vlastní území a aspoň občas udělat něco podle svého jsou strašně dojemné tím, jak si sám uvědomuje, že jsou bezvýchodné a marné. Ve vztahu ke Gerovi teď vidím hlavně strašnou únavu a smutnou vděčnost za to, že to všechno není ještě horší. Pokud bylo smyslem povídky sdělení, že nejlepší je se s tak příšernou křivdou smířit a snažit se na ni zapomenout, tak se to povedlo, vyznívá to tak a případný nesouhlas okamžitě narazí na oprávněnou námitku, že cokoliv jiného by vedlo k mnohem horším následkům. Je mi strašně líto, že naděje na snad nějaký lepší zítřek stojí na tak křivých a nepřirozených základech, ale asi to opravdu jinak nejde, takže vlastně už ani dál nesnášet Gera nemá smysl.
Aries
A stejně mi to nedá a musím to ještě dodat, i když původně se mi to zdálo už zbytečné, protože už jsem ti to říkala. Nenávist (moje) ke Gerovi se skutečně změnila v určitou rezignaci, ale že bych mu tu sobeckou zbabělost odpustila, to teda ne. Wilhelmův úmysl poděkovat svému mučiteli (a nadále vězniteli v jiné podobě) za úmysl ho zachránit v poslední vteřině je vážně srdcervoucí. Ale tu Gerovou manželku upřímně nesnáším dál. Pět let spokojeně žila z platu za mučení nevinného dítěte a bylo jí to zjevně úplně jedno. Když už se Gero sám nedokázal odhodlat ohrozit svoji kariéru, mohla mu to navrhnout sama, kdyby byla co k čemu.
Aries
Nádhera!!!
Nečekal jsem, že si tak výborně počtu. Celou povídku jsem přečetl na dva nádechy :) , šlo by to i na jeden, jenže potmě se na zahradě zalívá špatně.
Takhle bych taky chtěl umět psát. Bude pokračování? A kdy?
Líbí se mi to, moc. Jsem zvědavá, co bude dál.
Gero je lidský ve všech ohledech, pro mě velmi živě působící postava. Wilhelm si, zdá se,přeci jen trochu polepšil, může občas něco zkusit změnit, ale mám z něj pocit, jakoby měl uvnitř pružinu, která ho drží v chodu. Zajímaví lidé, oba.
A díky za pohled mezi obyčejné lidi, mám je ráda.
Kirsten
Já jsem minulou část nekomentovala z mnoha různých důvodů (zejména protože jsem starej flákač), ale teď hodlám jako výmluvu použít ten, že jsem dělala Názor. Ono je vážně složité zjistit, co si Gerovi myslím. Asi bych nechtěla být v jeho situaci a nechtěla bych ani znát někoho, kdo se do takové situace dostane. Ani tak nešlo o jeho morální profil jako o to, jestli takhle někdo doopravdy může fungovat nebo ne (a to samé platí pro Wilhelma). Nicméně po téhle části jsem se definitivně rozhodla že jo. Oba jsou komplikované postavy a oba dokazují, že člověk vážně přežije daleko horší věci, než by myslel. A mám opravdu ráda nejvyššího hojitele. Očividně ví, o čem mluví.
Nicméně nemůžu se zbavit dojmu, že Wilhelma jednou něco zlomí. A že to bude nějaká blbost, od které by to nikdy nikdo nečekal. A taky, že na ten neuvážený rozsudek smrti oba jednou dojedou. Ale třeba ne, co já vím. Náhodou mi tahle část přijde optimistická. Ne ve smyslu, že věci někdy můžou dopadnout dobře, ale v tom smyslu, že někdy můžou dopadat normálně.
Každopádně díky za povídku. A pokračuj! I když to ti asi nemusím říkat, co?
Mně to přišlo proti předchozí povídce chaotičtější - to, jak proplítáš časové linie, jak vysvětluješ věci z minulosti, až když dorazíš v přběhu k momentu, kdy se bez znalosti minulosti neobejdeš - ale dalo se na to zvyknout. (Třeba že je Noah zlatník. Takové detaily.) Wilhelm je... Wilhelm v tom má bordel. Neví, kdo je. Kupodivu je tu pro mě míň uvěřitelný než předtím. Ta předchozí povídka byla proti téhle sterilnější, chladnější; tahleta je vřelá, lidi tě tu chytí za srdce, to je plus. Ale Wilhelm - lítá mezi dvěma extrémy. Jednou je to vládce, podruhé je to obyčejný kluk, a pokud je mezi "svými" (a jinak ho tu neukazuješ), člověk nikdy neví, kdy a proč se přepne.
Asi budu přemýšlet, proč to tak dělá.
A Gero mu zdatně sekunduje. Dokonce jsem měla občas dojem, že to s tím strážcováním a dovolováním si na pana vládce přehání. V soukromí, OK, ale na veřejnosti by se možná hodilo udržet fazónu a nechovat se k Pánovi, jako by to byl jeho vlastní nezvedený syn. A Gero to přece musí umět. Před Raoulem blahé paměti se ovládat dokázal, a to muselo být určitě těžší.
Děkuji za všechny komentáře.Po pravdě, mně tihle dva také dávají zabrat. Myslela jsem si, že už s nimi bude konec - tedy s Gerem, protože Wilhelm má své místo v jiném příběhu - ale kdoví...
Dvě třetiny jsem přečetla včera, třetí dneska, měla jsem z toho zvláštní a zmatené sny.
První část byla intenzivní i ledová. Tahle je měkčí a řekla bych, že skoro až optimistická (kdo ví, kde se to bere O_o), ale v pozadí se rozléhá Raoulův cynický smích.
Mám ráda všechny postavy - jsou to postavy a dokud jim nemusím čelit osobně, mám ráda všechny charaktery, když jsou pochopitelné a dobře napsané. Zkoušet, co zmůže a udělá Gero, tehdy i teď, není zrovna historicky staré téma, takže z toho docela mrazí - a zároveň ho to ukazuje z té lidské stránky, zevnitř, hlavně proto, že je většina vyprávěna z jeho pohledu. Zajímalo by mě, nakolik je jeho pohled manipulativní a nakolik pravdivý.
Wilhelm je snad stejně zajímavý, jinak, ale o jeho vývoj bych rozhodně nechtěla přijít. Někdy bych možná u jeho popisu chtěla trochu víc, ale možná chci jenom moc. :)
To je prozatím ode mě všechno, možná mě ještě něco napadne a připíšu to sem nebo jinam. :)
Ah. To bylo prostě dechberoucí. Přečetla jsem najednou obě části a... nemám slov.
Za sebe musím říct, že já měla Gera hrozně ráda. Snad mi přišel někdy příliš tvrdý, ale jejich situace ve všech ohledech nebyla ani zdaleka normální, takže to docela chápu. Jediné, v čem mě rozčílil, bylo, když ztloukl Wilhelma za to, že se chtěl zabít. To je zkrátka tak pochopitelná věc, že mi to přišlo hrozně nespravedlivé. (Což je v daném kontextu zvláštní hodnocení, ale prostě nespravedlivé.)
Díky za pozoruhodné dílo.
Eh, zapomněla jsem se podepsat, jako vždycky.
Lee
Okomentovat