Vládcův vězeň VII.

Čekání

   Vládce Raoul se držel zuby nehty života ještě další tři roky. Schopnosti palácových hojitelů dávaly za pravdu legendám, které je označovaly za potomky čarodějů Rakasi. Byli tací, kteří jim jejich usilovnou snahu o prodloužení vládcova života zazlívali, ale víc bylo těch, kteří se děsili panovníkovy smrti. Vládce již nikomu neškodil – když pomineme jednoho zbědovaného mladíka, kterého už v Paláci jen málokdo vnímal jako živou lidskou bytost – a zemi řídilo Shromáždění představitelů šlechtických rodů. Páni Rakasi se sice neustále přeli, ale i tak byla jejich správa říše lepší variantou než válka o moc, která by nevyhnutelně vypukla, kdyby vládce nečekaně zemřel. Raoul neměl potomka a dosud nejmenoval svého nástupce.

  Třetí rok Wilhelmova uvěznění byl obdobím relativního klidu domácího vězení, střeženého obezřetným Gerem, střídaným děsnými dny, kdy se vládci udělalo natolik dobře, že si mohl nechat přivést Wilhelma ke svému lůžku v pokoji hojitelů, zmrskat do bezvědomí, dát ho nějakým nepříjemným způsobem vzkřísit a pak trýznit dál, dokud se jeden nebo druhý nepropadli do příliš hluboké mdloby. Wilhelm se pak i v klidných obdobích budil ze spánku vlastním křikem a dokonce i Gera trápily noční můry, děsivé sny, ve kterých mu zbitý chlapec umíral pod rukama.

  Zdálo se, že vězňovy návštěvy, jediné potěšení churavého vládce, mu přinášejí úlevu. Svým způsobem se na ně těšili i sami hojitelé. Ty už Wilhelm zajímal dříve, když pozorovali cyklus jeho týrání a zotavování Gerovým prostřednictvím, a nyní chlapce přijímali na svém území s neskrývaným zájmem. Gero byl zaplavován řadou experimentálních tinktur, balzámů, lektvarů a povzbuzujících medicín, doprovázených žádostmi o vyzkoušení na bezmocné vládcově oběti. Strážce hojitele nesnášel, mračil se na ně a z nabízených prostředků si pečlivě vybíral, nemohl ale popřít, že i jim vděčí Wilhelm za své přežívání.

   „Dohlédněte na toho chlapce, ať pořádně jí, Gero,“ naléhal na strážce vrchní hojitel Akras. „Alespoň v ty dny, kdy to má dovolené.“

   „Co si myslíte, že dělám?“ vrčel Gero.

   „Vždyť je jak chodící kostlivec. Nemůžete ho k jídlu nějak přimět?“

   „Jo!“ odsekl strážce rázně. „Mohl bych mu třeba něčím vyhrožovat! Nechcete mi poradit, co by ho tak mohlo vyděsit, Akrasi?“

   „Možná byste měl zkusit prosby.“

   Gero se zachmuřeně ušklíbl a nechal návrh bez odpovědi. Neměl proč Akrasovi svěřovat, že jenom díky jeho neustálému přemlouvání Wilhelm dosud nezemřel vyhladověním.

   Další rok už vládce nebyl schopen soustředit se natolik, aby se mohl kochat bolestí svého vězně. Wilhelmovy návštěvy u lože vládce byly stále řidší, až nakonec ustaly docela. Zdálo se, že starý muž má dost starostí sám se sebou a na svého vězně zapomněl, nicméně občas dorazil ke Gerovi vzkaz, nařizující hladovku nebo zbičování vězně, vlastnoručně podepsaný vládcovou třaslavou rukou. Strážce tyto pokyny vykonával – ne v plném rozsahu a s jistou nenapadnutelnou ledabylostí, ale vykonával, a Wilhelm se tomu v duchu divil, protože za ty čtyři roky dennodennního styku s Gerem byl skálopevně přesvědčen, že muži nečiní žádné potěšení ho trýznit, a tomuto trápení se podle vězně mohli docela dobře vyhnout. Protože Gero očividně neměl potřebu svému svěřenci cokoliv vysvětlovat, sebral Wilhelm jednoho večera všechnu svou odvahu a zavedl na to poněkud neobratně řeč. Bylo to poté, co ho Gero donutil lžičku po lžičce sníst talíř ovesné kaše, když mu před tím čtyři dny odpíral jakoukoliv potravu kromě občasného jablka či hrušky tajně podstrčeným potmě na lůžko, které Wilhelm neochotně kousal se svíravým strachem, že by se mohl odkudsi zjevit vládce a klamně přátelským hlasem mu položit otázku, zdali se nedopustil neposlušnosti.

   „Normální je, že když má člověk pár dní hlad, chce se pak pořádně najíst,“ hartusil Gero. Wilhelm jako obvykle reagoval na delší hladovění tím, že přestal toužit po jídle úplně, a Gero nad ním stál s rukama v bok, hlídaje každé jeho zdráhavé polknutí.

   „Nevím, co je normální. Čtyři roky jsem nebyl venku a to, co se děje tady, mi normální nepřipadá,“ mumlal Wilhelm. „Vám snad ano?“

   Gero se tvářil, že drzou otázku neslyšel. Trestat ho za ni nechtěl a jak by na ni odpověděl, to nevěděl.

   „Možná by úplně stačilo prostě mi dávat najíst pravidelně,“ pokračoval tiše chlapec. „Je v tom nějaký problém?“

   Strážce správně chápal, že jídlo není až tak důležité. Bylo to bití, co vězně trápilo, ne opakující se půsty, které Wilhelmovi nijak zvlášť nevadily a které Gero stejně nedodržoval důsledně. A dokonce i samotný fakt bolesti ustupoval do pozadí, protože strážce, zbaven dozoru vládce, nadlehčoval svou ruku jak mohl nejvíc a Wilhelma, zvyklého na mnohem tvrdší zacházení, nemohlo pár takových ran bičem vyvedlo z míry. Navíc mu Gero nenaháněl strach, lépe řečeno nenaháněl strach jeho duši. Wilhelmovo tělo se jeho dotyku bálo pořád stejně.

  Ponížení ale pořád zůstávalo. Nutnost podrobit se poslušně trestu, který ani žádným trestem nebyl, protože nenásledoval po žádném přestupku, který byl jen nesmyslným a svévolným aktem násilí, proti němuž se chlapec nemohl nijak bránit, násilím, které deptalo Wilhelmovu mysl víc než jeho těžce zkoušené tělo.

   Gero dlouho mlčel, na tváři kamenný výraz, až se začal Wilhelm trochu bát, zda nezašel příliš daleko. Pak se strážce náhle rozhodl být zcela otevřený.

   „Jsem rád, že sis na to nikdy nezvykl, Wilhelme.“ Oběma bylo jasné, že nemluví o hladovění. „Mohl to dokázat. Mohl tě úplně zlomit, ale nepovedlo se mu to.“

    Wilhelmovi prolétla hlavou letmá myšlenka, že kdyby byl na Gerově místě někdo jiný, možná by vládce uspěl.

   „Ale on ještě žije, chlapče.“ Gerův hlas byl na samém kraji slyšitelnosti. „A pořád má všude špehy. Nevím to úplně jistě, ale myslím, že jsme pod dohledem.“

   Wilhelm zamyšleně přikývl. Bylo to velice pravděpodobné. Nežili ve Wilhelmově místnosti jako na pustém ostrově, co chvíli zaklepal nějaký služebník, komorná, poslíček z kuchyně přinášející jídlo, strážce se vzkazem. Každý z nich mohl být vládcův špeh.

   „Takže to vydržíš, Wilhelme, tak dlouho, jak to bude nutné. A teď si jdi něco číst.“

   Gero nadále plenil vládcovu knihovnu a nosil Wilhelmovi materiály ke studiu, nyní už podle svého výběru. Dovolil vězni vyjádřit vlastní přání, studovat u stolu, zkoušel ho zřídka a nepoužíval žádné tresty, ale několik hodin strávených nad knihami nikdy z Wilhelmova režimu nezmizelo. Když se jednou Wilhelm zeptal, jestli skutečně vládce stále trvá na jeho vzdělávání, Gero se na něj chladně podíval a řekl: „Pochopitelně že ano. Nebo si snad myslíš, že je to můj nápad?“

   Přesně to si Wilhelm myslel, a samozřejmě měl pravdu.

   Než vězeň té noci usnul, několikrát si pro sebe zopakoval strážcova slova.

   Jsme pod dohledem.

   Ne jsi nebo jsem.

   Jsme.

  

...

   V pátém roce svého pobytu v Paláci prožíval vládců vězeň strach zcela nového druhu, i když se zdálo, že vládce už o jeho existenci ztratil zájem. Blížily se Wihelmovy dvacáté narozeniny, den plnoletosti, den, kdy zdědí vévodský titul a bez ohledu na své nedůstojné postavení se stane členem aristokracie Rakasi. Den, kdy se jeho poprava staně pouze logickým vyústěním přesmutného dospívání pod biči a rákoskami vládce Raoula.

   Pro vězňova strážce, muže, který se vždycky díval daleko, nebyl tento strach ničím novým.

Wilhelm a Gero o tom spolu mluvili pouze jednou, pět dní před tím, než bylo Wihelmovi dvacet.

   „Měl bych utéct,“ řekl tehdy mladík s patrným podtónem beznaděje.

   „Přemýšlej o tom, co říkáš,“ napomenul ho Gero. „A komu to říkáš.“

   „Jak bys to chtěl udělat?“ zeptal se po chvíli. „Zabít mě?“

  Wilhelm se na něj podíval. Vycvičený, svalnatý a dobře živený strážce, a proti němu on, nezdravě vypadající, vyhublý mladík, zesláblý léty týrání a nedostatku vzduchu i pohybu.

   „To mě tedy ani nenapadlo.“

   „Hmm. Takže, když pomineme, že se nedostaneš ven z Paláce, protože u všech východů jsou strážci, jak se dostaneš přese mě?“

   Wilhelm vyčerpaně zavřel oči.

   „Tak, že vás poprosím, abyste mě pustil,“ řekl velice tiše.

   Strážce nedal ani mrknutím najevo, že by si uvědomoval absurditu situace, kdy vězeň prosí svého žalářníka o propuštění. Nedal najevo ani to, zda ho vůbec slyšel. Následující tři dny na Wilhelma nepromluvil a několik jeho nesmělých pokusů o navázání rozhovoru zastavil tvrdým pohledem. Na noc začal vězně svazovat a připoutávat řetězem k lůžku. Wilhelm po tři noci téměř nespal, ne proto, že by spoutání bylo tak moc nepohodlné, ale protože jej drtila beznaděj a osamělost. Čtvrtého rána se už Gero na jeho ztrhaný obličej nemohl dívat. Navázal na jejich rozmluvu, jako by se jen na okamžik odmlčel.

   „Nic bych ti nepřál víc, než aby se ti podařilo vyváznout, chlapče. Ale já ti pomoci nemohu. Mám tři děti, však víš.“

   „Vím. Před lety jste mě donutil kvůli nim zůstat naživu,“ řekl Wilhelm trpce. „Teď, zdá se, mě kvůli nim necháte zemřít.“

   „Pokud vím, nebyl nad tebou vynesen žádný rozsudek,“ namítl Gero. „A tvůj plán stejně nemá žádnou šanci na úspěch.“

   Gerův vlastní plán na útěk vládcova vězně byl mnohem propacovanější a jistou naději na úspěch měl, ale strážce zatím považoval za zbytečné s ním Wilhelma seznámit. Pokud by byl Wilhelm odsouzen a Gerovi se podařilo s ním uprchnou, na vzdálený ostrově poblíž Takusimu by přibyla jedna nenápadná rodina se čtyřmi dětmi, stejná, jakých tam bojují o život stovky. Koho by zajímalo, že nejstarší syn se nepodobá otci ani matce. Život pod širým nebem, naplněný tvrdou prací. Nic vhodného pro vévodu, ale pro odsouzence k smrti rozhodně lepší osud než katův špalek na popravišti. Předchozího večera, zatímco se svázaný vězeň propadal do hlubší a hlubší deprese, Wilhelm doprovodil svou pobledlou, ale rozhodnou manželku i s dětmi do přístavu a posadil je na loď, která je doveze k prvnímu ostrovu na hranici mezi Rakasi a Takusimem. Zatím pouze na návštěvu ženiných příbuzných; právě tam se sejdou, kdyby bylo potřeba. Kdyby byl rozsudek vynesen. Kdyby nebyl proveden okamžitě.  Kdyby se Gerovi podařilo s odsouzencem uprchnout. Kdyby...

   Dohlédl na to, aby Wilhelm snědl alespoň něco z ranního pokrmu, usadil ho do křesla a pak mu pro jistotu opět spoutal ruce i nohy, ačkoliv si nedokázal představit, jak by mohl vězeň ze zamčené místnosti se zamřížovanými okny uniknout. Na klín mu položil otevřenou knihu, na chlapcův vyčítavý pohled odpověděl zamračením a odešel. Navštívil křídlo paláce, kde sídlili hojitelé, zodpověděl jejich zvědavé dotazy po Wilhelmově zdraví, vyprosil si kapky navozující spánek a poptal se, jak se daří vládci.

   „U každého jiného bych řekl, že je to otázka dní,“ pokrčil rameny Akras. „Ale vládce Raoul má uvnitř něco, co ho drží naživu.“

   A to něco se jmenuje ďábel, řekl si Gero pro sebe chmurně.

  „Jak je na tom duševně? Však víte – je schopen rozhodovat? Psát? Nebo diktovat?“

   Hojitel vrhl na Gera zkoumavý pohled. Tušil, o co strážci jde.

  „Připravil spoustu dokumentů,“ odpovědl mu. „Netuším ovšem, čeho se týkají.“

   Gero doufal, že se žádný z nich netýká Wilhelma.

   Brzy se měl dozvědět, že se ho týkají všechny.

(Pro pokračování prosím klikněte na Vládcův vězeň VIII. v obsahu)