O vzteklém Franckovi

Tak se, milé děti, pěkně usaďte a poslouchejte. Vrtět se můžete jak chcete, jenom buďte potichoučku, ať o nic nepřijdete.

Bylo nebylo, ale spíš bylo, kdysi, a není to tak dávno, vládl v jedné malé zemi mocný, nebo možná spíš nemocný král. Měl velikou hlavu, na ní velikou bradu a hlubokým hlasem říkal věci, nad kterými někteří jeho poddaní kroutili hlavami a jiní se mu kvůli nim klaněli až k zemi, dokonce i když je král neviděl. A abyste si nemysleli, že je to něco zvláštního, tak vám hned povím, že takhle to chodí ve všech královstvích na celém širém světě.

Ale o králi naše pohádka není. Je o jednom jeho poddaném, kterého král nikdy v životě neviděl. Tenhle poddaný, Francek se jmenoval, krále taky nikdy neviděl a bylo mu to líto, protože patřil zrovna k těm, které od samého klanění k zemi bolel hřbet, když do vesnice pod horami dorazily zprávy z královského města.

Jenomže teď měl Francek na práci něco jiného než hrbit záda. Francek totiž seděl ve vězení, neboli v šatlavě, jak se tam u nich říkalo, a samou starostí se mu čelo krčilo do varhánků.

Ne že by mu v šatlavě bylo špatně. Chleba nebyl o nic tvrdší než doma, voda chutnala stejně mokře, na spaní dostal čerstvou slámu, která voněla – inu, jako sláma, krysy byly krotké a kradly mu jídla jenom tolik, co potřebovaly. Avšak to, jak se do šatlavy dostal, užíralo Franckovu duši jako jed.

Když ještě Francek neseděl ve vězení, ale chodil po vsi i za humny, namlouval si jedno děvče, kterému říkali Rozárka. Rozárka byla holka jako květ a pusa se jí sama točila do úsměvu, ať už bylo čemu se smát nebo ne. Nohy a ruce měla hbité při práci i na tancovačce, jazyk stejně mrštný a srdce široké a laskavé. Žádný žebrák od její chaloupky neodešel s prázdnou a každé ubrečené děcko dostalo kus cukrkandlu a políbení na čelo.

Franckovi se Rozárka líbila i nelíbila. Chtěl ženu hezkou a pracovitou, ale taky tichou a poslušnou. Takovou, která by se smála jenom jeho povídačkám, točila se v kole jenom s ním a nerozdávala by z měšce a ze spíže cizím pobudům a ukoptěným harantům. Myslel si, že Rozárku předělá, ale ta ho rychle prokoukla a o příštím posvícení už tancovala s mlynářem Matějem.

Do Francka vjel vztek jako liška do kurníku. Opil se pálenicí a vykřikoval, že Matěje i Rozárku zabije. Dokonce i nožem se oháněl, až z něj šel strach. Tak ho sousedé chytili, nůž mu sebrali a rychtář poručil vsadit Francka do šatlavy, aby se vyspal z opice i žárlivosti.

Přes noc z Francka pálenice vyšla, jenže zuřivost ho dál držela ostrými drápy za srdce. Jak ho pustili, utíkal do mlýna, a když Matěje uviděl, chytil plaňku z plotu a takovou mu ubalil přes hlavu, až mlynářskej po zádech spadl do náhonu. Naštěstí ho podomci včas vytáhli, jinak by se milý Matěj dočista utopil. Ale Pán Bůh držel nad Matějem ochrannou ruku, zato Francek putoval zpátky do šatlavy.

Tak se to točilo z vody do sucha a zas zpátky jako mlýnský kolo. Rychtář měl dobré srdce, Francka znal od kolíbky, věděl, že je mrzout a sliny v hubě má vždycky na kyselo, ale že by se z něj stal zuřivec, před kterým nejsou sousedi v bezpečí, to se mu přece jen věřit nechtělo. Pustil ho jednou, a Francek rozbil Rozárce okna a všechny růže na zahrádce vytrhal. Nechal ho v šatlavě týden sedět, pustil ho po druhé, a Francek na cestě mlynářský koně splašil. Matěj si přerazil nohu, a to byl ještě zázrak, že se jemu ani těm, kdo byli kolem vozu, nic horšího nestalo. Tentokrát si Francek poseděl v šatlavě tak dlouho, že když ho rychtář po druhé pustil, měli už Matěj s Rozárkou po veselce. A hned ten večer chytili Francka, jak se chystá mlýn podpálit.

Matěj s čeledíny omotali Francka provazy a předvedli ho k rychtáři. Jestli ten chlap nedopřeje mé ženě a mně pokoje, povídal Matěj, zjednám si spravedlnost sám! Rychtář tedy přísahal, že Francka nechá v šatlavě tak dlouho, dokud se nepolepší a neslíbí, že nikomu ani stýblo přes cestu křížem nepoloží.

A při tom zůstalo. Francek dřepěl v šatlavě a dumal, co udělá, až se znovu dostane ven. Chyba byla, že jsem na to šel s horkou hlavou, mudroval nahlas. Když budu vopatrnej a k sousedům přívětivej, budou si všici myslet, že muj vztek v šatlavě vychladnul. A pak se mlynáři a zrádný Rozáře pomstím. Ale udělám to chytře, aby na mě nepadlo podezření.

Krysy seděly kolem Francka a poslouchaly. Oči měly jak korálky a vousky se jim chvěly. Francek je neměl moc rád, ale co naplat, jinou společnost neměl. Rozdrobil kus chleba a hodil ho před ně. Krysy si drobečky rozdělily, jen největší z nich se ani nehnula a dívala se na Francka pronikavým pohledem. On na oplátku civěl na ni, až se mu zdálo, že je čím dál tím větší a větší, a najednou už to nebyla krysa, ale člověk v šedivém plášti.

„Kdo jsi?“ vyjekl Francek.

„Jsem krysí kouzelník. A že jsi nás, Francku, chlebem podaroval, i já ti dám dar.“

„Já žádnej dar od hnusnejch smradlavejch krys nechci,“ zahučel Francek.

„Na tom, co chceš či nechceš, nezáleží,“ odpověděl krysí kouzelník. „My krysy nezůstáváme lidem nic dlužny. Ale věz, že mnozí mudrci po takovém daru prahli a nalézti ho nemohli. Dostaneš to, co má každé zvíře, ale jen málokterý člověk: abys byl spokojený tam, kde jsi, s tím, co máš, a netoužil už po ničem jiném.“

Jakmile krysí kouzelník domluvil, Francek usnul, a když se vzbudil, na nic si nepamatoval.

Ráno ho navštívil sám rychtář. Byl totiž svátek narození našeho Spasitele, a v ten čas i nejzatvrzelejší hříšnici mají duši naměkko.

„Tak co, Francku?“ zeptal se vězně. „Poprosíš už Matěje a Rozárku za odpuštění, slíbíš, že jim půjdeš z cesty, a budeš žít jako řádný člověk?“

„Všichni řádní lidé by měli žít jako já,“ rozkřikl se Francek. „Kde je líp než v šatlavě? Dokud budu živ, neodejdu odsuď, a to vám povídám, rychtáři, kdybyste byl k něčemu dobrý, šatlavu zvětšíte, všechny sousedy do ní zavřete a sám se sem nastěhujete!“

Rychtáři z té řeči zůstal rozum stát. Šel domů a Francka nechal, kde byl.

Celičkou zimu chodili sousedé kolem šatlavy, aby si poslechli, jak Francek zamřížovaným okýnkem vykřikuje, že nejlepší na světě je být zavřený a kdo nemá místo mozku piliny, ten se k němu do šatlavy nastěhuje. Z jara se pokusili Francka vytáhnout, ale ten se divoce vzpouzel a řval, že jestli ho donutí ze dveří šatlavy vyjít, všechny pobije.

Rychtář musel dát vymést a vyklidit druhou cimru, aby bylo kam zavírat opilce a pobudy. Jak se v ní někdo octnul, už mu Francek gratuloval, že se dostal na to nejlepší místo na celém světě, kde každý najde všechno, čeho si srdce žádá.

O Velikonocích přestěhovali sousedé Franckovi do šatlavy postel, stůl a almaru, vybílili zdi a proměnili Franckovu celu v útulnou světničku. Francek se mračil, ale byl zticha. Až když chtěli mříže z oken vytlouct, zase se rozkřičel, že mříže zůstat musí, že pohled z okna bez mříží mate mysl a kalí zrak, že jedině skrze mříže se to, co je venku, ukazuje v pravé podobě.

A tak zůstal Francek za mřížemi v šatlavě, a jestli neumřel, žije si tam spokojeně dodnes.

Ty bys, Mařenko, jistě ještě něco ráda věděla, viď? Jestli byl Francek vždycky tak zlý? To já ti povědět neumím. Kdysi byl nejspíš jako my všichni. Dobro i zlo nosíme svázané v jednom uzlíku a záleží jen na nás, co vytáhneme na světlo Boží. A ani z dobrého vždycky nevzejde dobré. Rychtář byl dobrý, a přece kvůli jeho slitovnosti Matěj s Rozárkou div neuhořeli ve mlýně. A co krysí kouzelník? Svým darem odsoudil Francka do šatlavy na celý život, to smí přece udělat jen soudce ve městě! Bylo to dobré, nebo zlé? Možná že tím Matěje a Rozárku uchránil od zamordování a Francka od šibenice. Kdo ví.

Co to? Že to byla podivná pohádka? To je tím, Lojzíku, že svět je prapodivné místo a dějou se na něm prapodivné věci. Až přijdete příště, zase vám o nějaké povím.

A teď už si běžte hrát.