6. Vlčí dar

Přicházel a odcházel, jak se mu zlíbilo. Několikrát do roka.

Budečtí se s respektem a trochou strachu ukláněli, když velký šedý vlk procházel nádvořími. Nevšímal si jich.

   Někdy doprovázel Filipa na lov.  Občas lehával před krbem, šikmé oči upřené do plamenů, a dovolil Slaměnce, aby se prsty probírala v jeho husté srsti. Nikdy se ale nezdržel příliš dlouho. Volání smečky bylo silné. A on, její vůdce, jí byl věrný. Obětoval by pro ni cokoliv. Ne s poslušností psa, který vykonává daný rozkaz. S hrdostí vlka.

   Každého podzimu přicházel den, kdy obloha bývala šedá jako vlčí kožich a do strnišť se opíral severák. Slaměnka připravila pečeni. Jejich host by dal přednost syrovému masu  - a oni by jeho chuť ctili -  ale Štěpán chtěl být ohleduplný.

   Proměnil se už před branami.  Právě proto, že se rozhodl pro ohleduplnost. Lidé na nádvořích se ukláněli ještě hlouběji. Přijímal jejich pozdravy lhostejně. Nebyla to jeho smečka. Nebyl to jeho svět. Kdysi býval. Svět, který ho využil a zradil a pak uvěznil v kleci jako nejhoršího nepřítele.  Nevrátil by se, ani kdyby směl.

   Objal své přátele. Dotek lidských těl. Jeho vlastní tělo, na chvíli propůjčené, mu bylo cizí. Mohl ten den strávit někde v lese, v úkrytu. Bylo by mu tak líp. Měl jen jediný důvod, proč se vracel. Lítost, která se stále ještě chvěla na dně Filipových očí.

   Jedli maso a pili víno. Dal by přednost pramenité vodě, ale nikdy si o ni neřekl.

   Hovor u stolu vázl. O nich věděl všechno a osudy ostatních lidí ho nezajímali. A co měl vyprávět o svém životě? Že je šťastný? Že jeho vlčice je štíhlá a rychlá, a jejich vlčata v každém vrhu silná a dravá? Že běžet v čele své smečky po pláních pod stříbrným měsícem je to nejkrásnější, co kdy zažil?

   Slaměnka tajila nedůvěru. Filip visel na jeho rtech se zoufalou touhou uvěřit. Mluvil jen kvůli němu.

   O své smečce nevyprávěl. O vlcích a jejich vzájemné oddanosti, o věrnosti, která neustoupí před ničím. Raději by se nechali roztrhat do posledního, než by nechali byť toho nejslabšího ze svých napospas nepříteli. A kdyby nebylo zbytí, bylo to jeho právo a povinnost, postavit se s vědomím nevyhnutelného zániku protivníkovi v nerovném boji.  Výsada vůdce.  A kdyby byl zničen, smečka by vyla žalem i vztekem a jeho vlčí jméno by nikdy nebylo zapomenuto.

  Štěpán o svých vlcích mlčel. Protože se rozhodl být ohleduplný.

  Návštěva bývala krátká a rozpačitá. Všichni tři dávali přednost jeho vlčí podobě. Když se loučil s Filipem, díval se mu do očí. S úsměvem.

Věděl, proč se vrací, a také proč je vítán. Kvůli pohledu, který oči vlka nemohly vyjádřit. Každý rok přinášel Filipovi dar. Dar, který lidé považují za svůj, ale znají ho i vlci.

   Odpuštění.