Vládcův vězeň VIII.

Rozsudek

  Ten večer použil Gero místo pout kapky od hojitelů a Wilhelm se propadl do těžkého spánku beze snů. Probudil se však s hrůzou a lapání po dechu, jako by se už k jeho krku přibližovala popravčí sekyra. Bloudil očima po zdobeném stropě a intarzovaném nábytku, pokoušel se ovládnout návaly paniky, sebrat síly, nepoddat se strachu. Jeho strážce měl koneckonců pravdu; ještě nad ním nebyl vynesen žádný rozsudek. Wilhelm vstal a oblékl se, nevnímaje nezvyklý ruch na chodbě. Když uslyšel klíč v zámku, celé jeho tělo se zachvělo úzkostí.

   Gero vešel se svazkem listin v ruce a zkoumavě na něj pohlédl, na hubeného, smrtelně bledého mladíka v obnošených kalhotách a košili, které mu byly příliš velké. Oblečení bylo po Gerovi a on nikdy nebyl tak hubený jako vězeň.

   Strážcův pohled byl naprosto bezvýrazný, alespoň pro každého, kdo s ním netrávil po pět let každý den. Wilhelm se při pohledu na jeho tvář prudce nadechl.

  „Vládce Raoul dnes před svítáním zemřel,“ oznámil mu Gero.

   Vězeň hleděl chvíli do prázdna, pak se otočil a omámeně přešel k oknu.

   Protože nebyl odsouzen za žádný zločin, protože byl vládcův osobní vězeň, jeho zajetí Raoulovou smrtí skončilo.

   Byl volný.

   Hleděl na oblohu, která se začala barvit z holubičí šedi svítání do hluboké modři. Bude moci odejít, procházet se pod tím modrým nebem, šlapat bosýma nohama po trávě. Už nikdy nepocítí bolest a pečlivě se vyhne jakémukoliv strachu. Opustí Palác a Město, najde si klidný kout, kde bude pokojně a nenápadně žít.   

   Gero se mnohokrát díval na Wilhelma se soucitem v očích, i když většinou jen potají. Snad nikdy však nebyl jeho pohled tak plný účasti jako dnes. Vnímal jeho hlubokou úlevu, povšiml si téměř neznatelného napřímení v ramenou.

   Strážce neslyšně vzdychl a poklekl na koberec.

   „To není jediné oznámení, které vám přináším, můj pane.“

  

   Wilhelm se udiveně otočil, zaražený nezvyklým oslovením, které přece nemohlo patřit jemu.

   Gero sklonil hlavu a vztáhl k němu ruku s listinami.

  „Vládce nezanechal dědice. Jako svého nástupce určil vás. Od dnešního dne jste Nejvyšším Pánem Rakasi.“

   Wilhelm uchopil dokumenty jako ve snu.

   Nejvyšší Pán Rakasi.

   Osud horší než mučení a smrt, zněla mu v hlavě Raoulova slova. Osud těch, kteří vládnou Rakasi. Osud, který nesmí odmítnout, protože je posledním a nezměnitelným rozkazem vládce Rakasi.

   Zůstane dál zajatcem Paláce a Města, i když úplně jinak než doposud. Zajatcem obdařeným značnou autoritou, i když vázaným povinností naslouchat poradnímu hlasu ostatních aristokratů, Pánů Rakasi. Dokud nebude nalezen nový vládce, je Wilhelm pánem celé země.

   „S omezenou mocí,“ řekl mimoděk nahlas.

   „Ale s neomezenou mocí nad svou domácností.“

    Kdoví proč Gero považoval za vhodné tento fakt doplnit. Wilhelm se podíval na jeho skloněnou hlavu. Byla to pravda. V Paláci mělo teď jeho slovo platnost zákona.

   „Výborný postřeh, strážce,“ pronesl studeně. „Od této chvíle se považujte za odsouzeného k smrti.“

   „Jistě, můj pane,“ odvětil strážce s dokonalou smířeností.

   Wilhelm podrážděně stiskl rty. Jistá část jeho toužila vidět strach ve strážcových očích a slyšet úpěnlivé prosby o milost. Znal Gera ale příliš dlouho a věděl, že ničeho podobného se od něj nedočká.

   Nebuď malicherný, napomenul sám sebe. Budeš žít. Dostal jsi dar, který jsi neočekával. Nikoliv vládu nad zemí, ale život.

  Jeho mysl se stále zdráhala uvěřit tomu, co slyšel. Znova se otočil k oknu a nepřítomně hleděl ven.

   Sen o pokojném místě, kde by mohl nerušeně žít, se rozplýval. Strach, který na chvíli zmizel, se vrátil v jiné podobě.

   Brzy se ho někdo pokusí zabít, to bylo téměř jisté. Aristokracie nepřijme mladého vévodu s  obzvláštním nadšením a nějaký pokus o palácový převrat se dal očekávat. Než se mu podaří vnést do řad představitelů rodů rozkol a udělat si spojence, bude jeho život v ohrožení. Potřebuje mít za sebou někoho, kdo ho bude ochraňovat. Komu může věřit. Kdo bude stát na jeho straně.

   Pohledem se opět zastavil na klečícím muži, tichém, trpělivém.

   „Gero?“ oslovil ho.

   Šedé oči se k němu zvedly. Klidné jako vždycky.

   „Vstaňte a opatřete si zbraň, ano? A pak si vemte papír a něco na psaní. Než vás osobně doprovodím na popraviště, potřebuji, abyste pro mě vyřídil několik věcí.“

konec

Na tuto povídku navazuje povídka Zelené střevíčky, která sleduje další osudy vévody Wilhelma, Nejvyššího Pána Rakasi, a Gera, jeho strážce a odsouzence k smrti.

Drabblata z DMD vztahující se k povídce Vládcův vězeň

JE ZDRAVÉ MÍT VE STÁŘÍ NĚJAKOU ZÁLIBU

Kdysi se před ním třásly strachy Město, říše i sousední země. Sytil se pohledem na krev mučených  zajatců, znásilňovaných žen. Život ho bavil.

Teď byl starý a nemocný.

Poslední spiknutí vnímal téměř  jako poctu své moci.

Popravy už proběhly. Zbýval patnáctiletý syn vůdce spiknutí. Rakasi nepopravovalo děti – většinou.

Zdálo se mu, že ve chlapcových zděšených očích zahlédl odbojnou jiskru.

„Zbičovat,“ rozkázal.

Strážce přikývl a chystal se vězně odvést.

„Tady!“ dodal vládce.

 Strážce s chladnýma šedýma očima měl pevnou ruku. Zoufalý nářek trestaného vězně zněl neobyčejně poutavě.

Vládce se usmál.Takové potěšení si může dopřát každý den.

Život byl zase hezký.

VODA A SLZY

Podlaha byla tvořena drobnými dlaždičkami, tvořícími mozaiku: řasy, kamínky, pestrobarevné rybky. Půvabné.

Na vyhublém ztýraném těle ležícím na dlaždičkách nic půvabného nebylo. Studená voda vymývala krev z ran, dlouhých a hlubokých. Chlapec se nehýbal a strážce propadal zoufalství.

Vylil na vězně další vědro vody a modlil se k Bohu, ve kterého nevěřil, aby chlad přivedl chlapce k vědomí, jako už tolikrát před tím. Ještě stále mu v uších zněl zoufalý nářek bezmocné oběti, když se strážcova ruka s bičem napřahovala znova a znova. Jeho ruka. Sevřel pravici v pěst a upřel na ni pohled, který neměl daleko k nenávisti.

On sám ale nebyl víc, než prodlouženou rukou vládce. Toho vládce, který dnes otálel příliš dlouho, než mučení ukončil. Možná si tím svou hračku zničil.

Gerovo srdce bylo těžké zoufalstvím. Usedl na mokrou podlahu a položil si chlapcovu hlavu na klín. Kůže byla chladná, tělo stále nehybné a obličej pokojný. Mladého vězně teď nic nebolelo.

Strážce unaveně zavřel oči a uvěznil slzy za víčky.

Pak vstal a zkusil to ještě jednou. Bez naděje a bez víry.

Na chlapcovu tvář dopadl proud ledové vody a několik horkých slz.

„Nechte toho, prosím vás,“ ozval se sotva slyšitelným hlasem. „Nebo tu vodu alespoň ohřejte.“

KONEC HRY

Ráno vězně na vládcův rozkaz zbičoval, ale pak se panovníku náhle přitížilo, a tak jim dvěma bylo nečekaně dopřáno volné odpoledne. Chlapec a jeho strážce zasedli k šachové partii, kterou rozehráli předchozího dne.

   „Nebuď zbrklý,“ napomenul  strážce jemně mladičkého vězně a uchopil ho za zápěstí, když zvedl k tahu střelce. „Mysli dopředu.“

  Chlapec se při jeho doteku otřásl a strážce ho rychle pustil.

 „Myšlení dopředu se snažím vyhnout.“

Strážce neodpověděl. Nebylo co říci.

„Nedomníváte se, že sekvence intuitivních, zdánlivě náhodných kroků může vést ke stejně úspěšnému výsledku?“ zeptal se ho vězeň.

  „Rozhodně ne.“

  Chlapec táhl střelcem.

„Šach mat,“ oznámil tiše.

CESTOU DOMŮ

Míjel  jakousi služebnou. Zpívala si.  Poslední slovo písně mu zaznělo v uších jako poplašný zvon.

Petrklíč. Srdce klíč.

 Klíč zapomenutý v zámku byl tragickou chybou. Z Paláce vězeň uniknout nemohl; pokusí-li se přesto o zoufalý útěk, bude to stát život i jeho strážce.

Dveře byly zamčené. Srdce v něm pokleslo. Pak zkusil tiše zaklepat.

Chlapec mu otevřel, bledší než obvykle.

„Nevystavujte mě  takovému pokušení,“ zasípal. „Nikdy!“

Tím, že zůstal, nechránil svůj život. Dávno o něj nestál. Myslel na Gera, na jeho tři děti. Věděli to oba.

Strážce litoval, že se chlapec tolik bojí dotyku jeho rukou.

Rád by ho objal.

POSLEDNÍ KAPKA

Stala se z toho hra pro tři strany.

Vládce zkoušel, za jak dlouho dovede dennodenní trýznění jeho vězně ke smrti.

Strážce vynakládal zoufalé úsilí, aby chlapce udržel naživu.

Úkolem palácových hojitelů bylo prodloužit život oběma: vládci i oběti.

Akras, vrchní hojitel, držel v ruce miniaturní lahvičku. Poslední kapka  nejlepšího Chórského lektvaru.

Namíchal  posilující nápoj pro vládce a připravil mast na vězňovy rány.

Jediná kapka v masti  mohla obnovit pokožku na vězňových zádech.  Mast  nevydrží věčně, ale na pár týdnů přinese vězni nemalou úlevu. Potřeboval ji.

Jediná kapka navíc v silném nápoji ho mohla proměnit v jed.

Nevěděl, jak se rozhodnout.