Některá rána jsou jako nůž v srdci
rána
z které den zvolna vykrvácí.
Ze spánku procitám ,i když se tomu bráním.
V přístavu bije zvon. Tlumeně šerem ranním
nese se zvuk. Na šedém dláždění
stíny se svíjejí ve vzájemném vraždění.
Po těle dupou mi příšery úzkosti
chorobně páchnoucí, ocelí okuti.
V krajině bezzvučné a zcela bez chuti
sním noční můry své. Ďábel se zdálky směje.
Z bahna dna pohlížím k hladině beznaděje.
Některá rána jsou jako nůž v srdci
rána
z které den zvolna vykrvácí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Verunko, neměla bys v tuhle dobu spát? A nezapomínej, že máš mě...
A ty bys, má milá, neměla spát? Ve 3.11? Nenmám nastavený správný čas. Jsem moc ráda, že mám Tebe...
...ano, některá rána, poledne, odpoledne, večery a noci bývají takové. A někdy jejich počet zaplní celý obzor, kam jen člověk dohlédne. Však věř, že kdybys v těch chvílích za ten obzor viděla, stálo by tam kromě tvé milé sestry zcela jistě i pár skutečných přátel, kteří tehdy, "když ostatní sotva k nalezení jsou, jako most přes rozbouřené vody rozklenou se nad tebou"...Dobrou noc, -mp-
Okomentovat